Váš příběh: Nevzdám se!

Bydlím na Vysočině, měřím 174 cm a vážím 81 kg. Mám vystudovaný obor mechanik - elektronik. Poslední 2 roky jsem zaměstnancem v jedné nejmenované nábytkářské firmě. Jestli v životě něčeho lituji, tak právě toho, že jsem nepokračoval dále ve studiu. Měl jsem v plánu jít studovat problematiku týkající se sportu a stravování. Bohužel mi to nevyšlo a teď už si studovat netroufnu. Jsem přátelský, mám smysl pro humor a nebráním se novým věcem. Mojí špatnou vlastností je pesimismus. Nedokážu mít radost z věcí, které se mi povedly, případně které jsem si koupil. Dokonce ani z mých několika splněných snů. To považuji za svůj velký deficit a rád bych to změnil. Protože v životě je přece potřeba mít radost.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Ondřej a chtěl bych Vám ukázat důležité střípky ze své cesty životem. Jak jsem začínal se sportem, bojoval s ostatními i sám se sebou a také jak jsem na tom aktuálně. Chci Vám připomenout, že ne vždy je to snadné a pro ostatní normální. Tato cesta stojí hodně peněz, času a především přátel, kteří koneckonců až takoví přátelé ani nebyli. Na druhou stranu toho hodně přinese a to je to nejdůležitější.

Už od mala jsem byl velmi aktivní, začalo to hraním ping pongu, také jsem chodil hrát florbal a později i fotbal. Tento sport mě donutili ukončit rodiče, prý proto, že jsem zanedbával školu. Já jsem s nimi nesouhlasil a byl jsem na ně naštvaný, jenže jsem prostě musel. Možná měli i pravdu, protože když byl trénink, musel jsem sednout na kolo a do vedlejší vesnice se sám dopravit. Nebyla zrovna blízko, takže to zabralo dost času, který jsem mohl věnovat učení. Škoda, že nezkusili i tu možnost mě na onen trénink nebo zápas dovézt autem, jako ostatní rodiče svoje děti vozili. Po prvním větším zranění, když jsem upadl a narazil si koleno, mi lékař zjistil, že mám v něm i v tom druhém opotřebované chrupavky, na patnáctiletého kluka až abnormálně. Takže jsem sice skončil kvůli rodičům, ale zato jsem ulevil kolenům.

V šestnácti letech jsem začal chodit na thaibox do města, ve kterém jsem studoval střední školu. Nebylo to vůbec snadné, protože jsem sice měl nějakou fyzičku, ale prvních pár hodin jsem hodně nezvládal. Nároky byly velké a já byl malý a slabý, ale stále doufající. Navzdory tomu jsem s tím chtěl také přestat, ale něco mi neustále říkalo, že další hodinu to bude lepší a tu další ještě lepší. S thaiboxem se ruku v ruce vedla i posilovna. Chtěl jsem nějak vypadat, protože i ostatní vypadali velmi dobře. Začal jsem tedy chodit po vyučování do posilovny a hned po posilovně na tréninky do ringu. Tréninky byly každý den, ale já chodil jen čtyřikrát za týden a do posilovny jen dvakrát. Podpora rodiny byla opět nulová, snad ani nevěděli, že něco dělám a někam chodím. Skutečnost, že jsem ze školy přijel ve 14:00 a v 16:00 jel zase pryč a vracel se domů kolem 21:00, je nijak nepřekvapovala. Protože jsem byl zvyklý šetřit si všechny peníze, co jsem dostal např. na Vánoce, narozeniny a svátek, mohl jsem si to všechno platit sám, vlastně jsem musel, ale tím, že jsem ty peníze měl, mohl jsem je vkládat do těchto zálib. Jedny prázdniny jsem celé strávil s otcem na brigádě. Vydělal jsem si tenkrát dost peněz, které jsem neutrácel za alkohol či cigarety, takže i z nich jsem mohl čerpat. Dokonce jsem si domů koupil víceúčelový posilovací stroj, na kterém bylo možné cvičit více partií. Využil jsem ho, jak bylo možné, a když už mi nestačil, prodal jsem ho bratranci, který nejspíš chtěl být jako já.

Později se u nás ve vesnici otevřela malá posilovna a hned jsem do ní začal chodit. Každý pátek, kdy moji vrstevníci byli na diskotékách nebo někde v hospodě, já jsem dřel v malé vlhké "činkárně", kde toho vcelku moc nebylo. Chodil jsem tam úplně sám, nikdo mi bohužel neradil ani nepomáhal, protože nebylo tak úplně "normální" dělat pro tělo i mysl něco pozitivního a důsledkem toho si nechat unikat ty "skvělé" opilecké stavy a také druhý den plakat nad prázdnou peněženkou. Všechny techniky cvičení jsem se učil pomocí videí na YouTube, okoukal jsem je od ostatních v té posilovně ve městě, kam jsem chodil před tréninky thaiboxu. Četl jsem také různé články spojené s tématem posilování a stravování. Do místní posilovny jsem chodil i o víkendu a zanedlouho mě starosta pověřil jejím správcováním. To znamenalo, že jsem ji udržoval v pořádku a čistotě, jako odměnu jsem za to dostával měsíčně cca 300 Kč. Tyto peníze jsem si střádal a později vkládal do permanentek, thaiboxu a také jsem si začal kupovat suplementy.

Každým měsícem jsem na sobě pozoroval změny, rostl jsem na objemu i na sebevědomí. Dostal jsem nabídku pracovat o víkendech na zábavách jako ochranka. Ihned jsem to vzal, protože jsem peníze potřeboval a docela se mi zamlouvala představa, že bych mohl rozumně nějak svoji sílu využít. I ostatní lidé si začali všímat změn, už jsem nebyl ten hubený kluk od vedle. Začali mě vnímat lépe asi proto, že jsem i lépe vypadal. Ovšem vše se začalo bortit, když jsem odmítal s nimi popíjet, nikdo mě totiž nechápal a já zase nechápal je. Neviděl jsem v tom nic dobrého ani "in", abych to musel dělat taky. Když mi byla nepřetržitě nabízena cigareta, vzal jsem si ji a zlomil. Udělal jsem si za velmi krátkou chvíli z potenciálních přátel nepřátele.

Takhle to bylo do té doby, než jsem maturoval, bylo to těžké období, kdy jsem se opravdu musel učit. Byl jsem často zavřený doma, ponořený v sešitech a místo odpolední trávených na trénincích nebo v posilovně jsem dřepěl na doučování s učitelem toho nejtěžšího předmětu. Dost jsem zlenivěl, nic se mi nechtělo a už jsem ani neviděl smysl toho, co dělám. Najet zpátky do starých kolejí nebylo lehké a trvalo mi to docela dlouho. Hodně jsem pohubl a někde zase přibral, moje tělo vypadalo, jako kdybych nikdy nic nedělal. Uvědomil jsem si, že to takhle nemůžu nechat, ten čas, ty peníze a ty pocity nemůžu jen tak vyhodit z okna ven. Začal jsem zase s posilovnou, ale s thaiboxem jsem přestal, trenér ve mně nikdy neviděl potenciál a za ty dva roky, co jsem tam chodil, jsem neměl ani jeden zápas. Ovšem později jsem se dozvěděl od kamaráda, který tam chodil také a nepřestal, že ve mě trenér věřil, jen to nechtěl dávat najevo, abych se snažil ještě víc. Bohužel už jsem se k tomu nikdy nevrátil.

Teď už jsem ze školy čtvrtým rokem, prošel jsem dvěma zaměstnáními, ale ani v jednom nenašel zálibu. Chodím posilovat pořád, jen ne tak, jak bych sám chtěl, protože pracuji na dvě a někdy i tři směny. Moje práce je pro mě stresorem číslo jedna, ubírá mi sil a probouzí ve mně akorát nechutenství cokoli dělat. Bojuji s tím, jak se jen dá. Jedním způsobem bylo to, že jsem začal chodit před rokem na tréninky MMA, protože jsem to vždycky chtěl dělat, ale nebylo kde. Hlavně jsem ze sebe chtěl dostat všechen ten vztek. Teď už je prostor, kam chodit trénovat, ale prioritně se tam věnují spíše řeckořímskému zápasu. Po jednom měsíci trénování, kdy se tedy tréninky zaměřovaly na ten řeckořímský zápas, jsem jel na mistrovství ČR amatérů v MMA. Bylo to brzo, všichni to věděli i já jsem to věděl, ale chtěl jsem to zkusit. Mým snem bylo stoupnout si do oktagonu a nasávat tu atmosféru všude kolem. Tušil jsem, jak to dopadne, ale i přesto jsem tam jel. Dalším pohonem pro mě bylo to, že ostatní, kteří trénovali daleko déle než já, se neodvážili. Asi si všichni domyslíte, jak to dopadlo - za jeden měsíc, konkrétně za cca 12 dnů trénování, to nemohlo dopadnout jinak, a pokud ano, byl by to takový malý zázrak. Byl jsem zklamaný, ale na druhou stranu mě potěšilo, že jsem to ustál a zápas neodklepal, prohrál jsem totiž na body. Po zápasu jsem chodil na tréninky dále, jenže se ani moc nedalo mluvit o trénování, ale spíš mrzačení. Měl jsem průpravu z thaiboxu, tam jsme se okopávali a zkoušeli na sobě různé chvaty pořád, ale z tréninků MMA jsem si odnesl i něco úplně nového a jen modřiny to nebyly (a že jich teda bylo). Mám špatné rameno a doteď mě v něm pobolívá, a to ho nemusím nijak zvlášť namáhat. S tréninky jsem před půl rokem přestal, nestíhal jsem je hlavně kvůli práci, kdy v týdnu, kdy mám odpolední, prostě chodit nemůžu. A každý druhý týden začínat s tréninky nanovo by bylo spíše utrpení. Další důvod byl ten, že se MMA trénovalo opravdu jen málokdy. Spíše se trénoval řeckořímský zápas, který mě moc nebavil. I tak stále věřím, že se k MMA co nejdříve vrátím.

Troufám si tedy tvrdit, že posilovna je pro mě tou nejlepší volbou. Ano, mám špatná kolena, dle tvrzení doktora jako sedmdesátiletý stařík, a špatné rameno, bolesti v zádech skrz lopatku, ale posilovny se nevzdám. Protože dokud se nevzdám, tak neprohraji. Našel jsem v posilovně dost spřízněných duší, ale stále mi chybí někdo, kdo by přijal za své vše kolem zdravého životního stylu tak jako já. Je to přesně rok a pár dní, co jsem si splnil jeden z dalších mých snů - koupil jsem si auto. To je další oblast, do které padají velké peníze, ale žijeme jen jednou, tak proč si neudělat radost.

Tyto všechny situace a stavy byly velkými mezníky mého života. Kdybych mohl třeba jen jediný okamžik změnit, nezměnil bych ho. Vše, co se přihodilo, ať už dobrého, nebo špatného, mi zformovalo a stále také formuje můj charakter, mění moje chování a názory. Mohl jsem se změnit, přestat dělat všechno, co jsem dělal, zavděčit se tím ostatním... Ale neudělal jsem to. Ani Vy to nedělejte, buďte tím, kým chcete být, a snažte se dělat to, co Vás naplňuje. I v tom případě, že Vás rodina nepodporuje a právě naopak Vás akorát shazuje, nepřestávejte a ukažte jim, že i jiná cesta než ta, kterou si vybrali oni, je ta správná. Když už ne pro ně, tak alespoň pro Vás.