Váš příběh:
Moje cesta ke změně

Bydlím v Kroměříži. Dělám závodně atletiku za AK Kroměříž již čtvrtým rokem. Nic mě nenaplňuje více než sport, v poslední době nejen atletika, ale i posilování. Chodím do vyhlášené posilovny v Kroměříži Extreme Fitness. Mým největším vzorem mi je sestra Zuzana, která již bohužel s atletikou skončila, dále bikiny fitnesska a mistryně ČR Adenike Endtová a majitelka Extreme Fitness Marie Mikšová, také bikiny fitnesska. Jsem cílevědomá a přátelská, ovšem nemám ráda lidi a nejšťastnější jsem sama, maximálně s pár přáteli.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Veronika, je mi 16 let a chtěla bych se podělit o svůj příběh, jak jsem se dostala ke sportu, změně životního stylu a k radosti celkově.

Do svých 10 let jsem vyzkoušela různé sporty, ale nikdy mě nic nebavilo. Hrála jsem divadlo a to bylo asi tak vše, co jsem poté dělala. Moje o deset let starší sestra dělala závodně atletiku, v té době to bylo asi 8 let. V mých 12 letech jsme se s rodiči přestěhovali do jiné čtvrti v našem městě a já tam poznala novou kamarádku - Janu. Jednou mi řekla: "Pojď se mnou na trénink atletiky." Zprvu se mi nechtělo, ale řekla jsem si, že kvůli ní se překonám. Když jsme spolu přišly na atletický stadion, čekal tam můj švagr, který je trénoval. Vůbec jsem o tom nevěděla! Na trénink přišlo asi 6 holek a bylo to takové divné. Všechny se navzájem znaly, jen já znala pouze trenéra a Janu. Byla jsem strašně unavená a unuděná. Ale to asi všechny ty holky. Když se sestra dozvěděla, že jsem byla na tom tréninku, říkala mi, ať jdu i na další. Okamžitě mi se švagrem napsali, kdy jsou tréninky. Chodila jsem zhruba jednou týdně, sledovala jsem, jak s příchodem léta holky přestávají chodit a o prázdninách jsme chodily jen já, Jana a ještě jedna holka. Tím, jak holky odcházely, jsem začínala chodit častěji. S příchodem školy jsem začala chodit na každý trénink, byly 4x týdně, vynechávala jsem jednou týdně, protože jsem měla divadlo. Na tréninku se nejčastěji běhalo nebo házelo oštěpem, což mi moc nešlo. Běhaly se především delší tratě, a jelikož mám problém s čímkoliv delším než 200 metrů, tak ani to mi nešlo. Ale nevzdala jsem to, protože mě to bavilo. Možná i díky tomu trenérovi - z každého tréninku uměl udělat vtipných 90 minut. Házel jeden vtip za druhým, je to neskutečný šprýmař.

Když přišlo moje první zimní atletické období, myslela jsem, že skončím! Neustále dlouhé tratě, ale až extrémně, nezvládala jsem to. Vytrvala jsem, ale Jana ne. Přišlo zimní závodní období a moje první závody, i když v hale. Byl to zážitek, ale byla jsem nováček, nevěděla jsem, co mám dělat, naštěstí tam byla ta druhá holka, co s námi trénovala v létě. Byly jsme dobré kamarádky, tak jsme se spolu rozcvičovaly a nakonec to byla i zábava, která převyšovala ty nervy. Moje první "šedesátka" byla absolutně hrozná, čas 9,16, ještě teď se stydím! Když potom přišlo jaro, přesvědčila jsem i některé holky ze školy, aby s námi trénovaly. Bylo nás asi 5, postupně přicházely další a další holky a poté přišli i dva kluci. A přišly moje první oficiální závody, první závody venku. 1. 5. 2011, sprinterský trojboj v Přerově. Časy si již nepamatuji, ale zřejmě stejná hrůza jako předtím. Přes léto byla spousta závodů, chodili jsme na tréninky opět jen tak ve 3, ale dřeli jsme, abychom mohli závodit. V září opět začala škola a mě už nebavilo rušit tréninky kvůli divadlu, které mě ani nebavilo. Chodila jsem na každý trénink a pomalu se mi začínalo dařit. Další zima už nebyla tak náročná, protože jsem už byla zvyklá na nějaký tréninkový režim. Na začátku roku 2013 jsme začali chodit se švagrem (trenérem) a sestrou do posilovny. Chodili jsme tak dvakrát do měsíce, takže spíš jen aby se neřeklo. I když mě to moc bavilo, vždy když jsem se zeptala, jestli nepůjdeme do posilky, řekli, že už něco v plánu na dnešek mají. V létě přišla opět hlavní sezóna a časy najednou byly rychlejší a rychlejší. Na konci sezóny jsem se dostala k času 8,25 na šedesátce! Tomu už se říká čas atletky. Na prvním místě v žebříčku hodnot pro mě byla atletika. Rušila jsem různé výlety a akce s rodinou či přáteli, jen abych mohla jít na trénink. Mamka sice nebyla ráda, ale těšilo ji, že jsem konečně našla zalíbení v nějakém sportu. A to mi na začátku říkala, že mě to bude bavit maximálně měsíc! Přišlo září 2013 a já na sobě začala pociťovat silnější únavu. Nevěnovala jsem tomu pozornost, snažila jsem se více spát, ale ať jsem spala jakkoliv dlouho, byla jsem neustále unavená. V listopadu jsem byla hrozně nemocná, nemohla jsem mluvit, ovšem to bylo horší než obyčejná angína a trvalo to neskutečně dlouho. Šla jsem na klasickou 15letou prohlídku k doktorovi a mamka mu řekla o nemoci i o únavě. Jelikož mi do té doby nikdy v životě neodebírali krev, tak mi ji tentokrát odebrali a poslali na všelijaké testy. V prosinci jsme zjistili, že mám infekční mononukleózu, kterou jsem zřejmě chytla od kamarádky, když jsme pily z jednoho brčka. Sesypala jsem se při představě, že bych půl roku neměla trénovat. Nasadili mi diety a zakázali sportovat.

Vydržela jsem to do konce ledna a pak jsem opět začala, nedalo se to vydržet. Zimní závodní sezóna byla pasé, tak jsme se naplno pustili do přípravy na hlavní sezónu 2014. Začali jsme se více soustředit na sílu, kterou jsem měla, tak jsem začala vrhat koulí, házet kladivem a diskem. Jenže po té přestávce jsem na sobě i viděla, jak šíleně jsem přibrala. Ano, lidi mi říkali, že to není pravda, ale já jsem se ve svém těle necítila dobře. Začali jsme s trenérem chodit do posilovny vždy minimálně jednou týdně, také jsem se trochu začala hlídat při jídle. Nechodila jsem do školní jídelny na obědy, ale chystala jsem si je sama. V dubnu začala radikální změna a já začala chodit do posilovny každou volnou chvíli. No, vycházelo mi to tedy jen 3x týdně, ale dřela jsem. Na tréninku jsem se začala i při úsecích snažit více, než bylo požadováno.

Když začalo toto léto, sestra se švagrem mi oznámili, že odlétají na 2 - 3 měsíce do Anglie a že ze mě bude trenérka naší "početné" skupiny (dvě jsme chodily pravidelně, další dvě holky tak jednou za 1 - 2 týdny). Byla jsem naštvaná, že odlétají, a tak jsem začala chodit do posilovny 5x týdně. Ano, první asi týden to bylo z naštvání, ale potom jsem posilovala z radosti. Bylo něco úžasného přijít do posilovny a pořádně si máknout. Můj den vypadal tak, že jsem vstala v 6:30, šla do práce, pak na trénink, domů na oběd, pak do posilovny a znova do práce. Domů jsem se vracela kolem deváté hodiny večer celé léto. V práci jsem neměla žádné volno, jen ve dny, kdy jsem neměla trénink nebo posilovnu, jsem měla trochu času. Upravila jsem jídelníček a poměrně se hlídala. Ano, byly dny, kdy jsme měli rodinnou sešlost, a tak jsem zhřešila a dala si i nějaké absolutně nedietní, tučné a nezdravé jídlo. Ale snažila jsem se těm dnům vyhýbat a neustále mít pod kontrolou, co jím.

Začíná září a já se cítím o hodně lépe než v lednu, celé léto jsem chodila 5x týdně na trénink a 5x týdně do posilovny, a i když budu muset během školy trochu omezit posilovnu, neodradí mě to a zachovám si životní styl, který jsem našla v létě. Baví mě vařit a péct zdravé pokrmy a celkově mi zdravé jídlo chutná o mnoho více! Bohužel jsem v naší rodině jediná, takže se na mě stále rodina dívá skrz prsty, jako že držím nějaké hubnoucí diety. Ale já žádné diety nedržím, jen jsem změnila svůj život. Nedělám to kvůli hubnutí, ale kvůli svalům, síle, energii a hlavně kvůli chuti. Konečně se na sebe můžu podívat v zrcadle, i když s myšlenkami, co vše se dá ještě zlepšit, shodit, vyrýsovat. Cítím se silná a hlavně ŠŤASTNÁ.

Chtěla bych tímto říci všem, kteří ve svém životě spadli: Nevzdávejte své sny kvůli jakékoliv překážce, ať už to je nemoc, nepochopení, nebo jiný problém. Je to vše jen o Vás a o Vaší vůli. Hodně štěstí v cestě za nalezením sama sebe.