Kateřina Buzková:
"Stačí jen chtít."

Vyznavačů běhání přibývá. A to hodně. Stačí se podívat na velké městské běhy, při kterých se valí ulicemi mnohatisícové pestrobarevné davy. Lidé běhají, aby se nezbláznili. Aby si vyčistili hlavu, na chvíli utekli stresu a aby samo sebou alespoň trošku kompenzovali celodenní sezení na často vychytaných kancelářských židlích, na kterých se ale, marná sláva, stejně pořád jenom sedí. I Katka Buzková si uvědomuje, že kdyby neměla sedavé zaměstnání, asi tolik nesportuje. Ale protože většinu pracovního času také prosedí, ve zbývajících chvílích sportuje jako o život. Jezdí na kole, plave a hlavně běhá. Za sebou už má několik půlmaratonů, jeden maraton a čerstvě i velmi obtížný horský maraton ve švýcarském Zermattu.

Katko, už jen uběhnout maraton je pro spoustu lidí obrovská výzva a ty ses rozhodla uběhnout dokonce horský maraton. Co tě na tenhle nápad přivedlo?

Napadlo to kamarády z bootcampu, kam chodím. Náš trenér Martin Gabla se začal připravovat na ultramaraton do Zermattu, několik dalších kamarádů se rozhodlo v rámci stejné akce absolvovat maraton a mě se ptali, jestli bych se k nim nechtěla přidat. Mluvilo se o tom tak dlouho, že jsem se nakonec někdy v únoru rozhodla, že to zkusím. Bylo mi jasné. že teď mi začne opravdu tvrdý trénink.

Jak jsi to měla s běháním, než ses rozhodla pro tenhle horský běh?

Běhala jsem poměrně hodně. S tátou jsme se totiž připravovali na několik půlmaratonů, kde při každém dalším jsme se snažili dosáhnout lepšího výsledku než v tom předchozím. A pak jsem si také jednou, tak trochu omylem, zaběhla maraton.

Maraton se dá běžet omylem?

To se semlelo tak, že se táta chystal na maraton v Berlíně, jenže asi týden před závodem onemocněl. Měl už ale koupené startovní číslo a rezervovaný hotel, zrušit to nešlo, tak jsme si tam alespoň udělaly výlet s kamarádkami s úmyslem, že tátovi alespoň číslo vyzvedneme a podíváme se po městě. Jenže když jsme šly vyzvednout to číslo a já cítila tu atmosféru, viděla všechny ty běžce a depo, napadlo mě, proč to nezkusit, když už to startovní číslo máme. A tak jsem si zaběhla svůj první maraton.

Teda, to jsi odvaha. Jak jsi to zvládla?

Bylo mi jasné, že když jsem vůbec netrénovala, nemohu chtít nějaké tempo, mým cílem tedy bylo běžet tak, abych uběhla celou trať a nemusela přejít do chůze. Jelikož jsem do té doby ale neběžela víc než 21 km, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Běžela jsem si tedy pěkně pomalu, dala si něco na každé občerstvovací stanici, prostě jsem si z toho udělala takový výlet. A tahle moje strategie vyšla. Sice jsem běžela dlouho, ale do chůze jsem přejít nemusela. Když jsem pak tátovi volala, že mu vezu medaili, nejdřív vůbec nechápal. (smích)

Ale překvapení to pro něj muselo být nádherné! Co ale ty? Jak ses cítila během závodu?

Tím, že jsem to pojala jako delší pochoďák, jen jsem místo chůze pomalu běžela, velký rozdíl v tom nebyl. Určitě pomohlo i to, že Berlín je úplná rovina a tamní maraton patří k nejrychlejším vůbec. Neuvěřitelně mě nabudila i naprosto úžasná atmosféra, která se s tou v Praze nedá srovnat. Davy fanoušků byly po celé délce trati, děti vybíhaly z domů a mlátily do hrnců, přišli fandit i babičky a dědečkové... Vůbec nejkrásnější na tom bylo, že fanoušci tam stáli a povzbuzovali, i když jsem běžela já. To znamenalo, že tam byli třeba už tři hodiny!

To rozhodně potěší i povzbudí. Přesto, nepotkala tě přeci jen cestou nějaká krize?

Ne, vůbec. Pořád jsem čekala, co přijde, ale nic nepřicházelo a já si běžela Berlínem, prohlížela si památky a skoro ani nevnímala, že běžím. Na konci závodu jsem měla dokonce sílu ještě zrychlit, což bylo příjemné.

Když člověk zvládne něco, o čem by se mu dřív ani nesnilo, musí mu to hrozně zvednout sebevědomí, není to tak?

Přesně tak. Možná to bylo dané i tím, že jsem na konci měla ještě sílu zrychlit, každopádně ale, když jsem doběhla, měla jsem pocit, že stačí lusknout prsty a všechno, co chci, se stane. Že stačí jen chtít a ono to jde...

Takže sis tuhle teorii chtěla potvrdit na horském maratonu?

Tam jsem už ale věděla, že tu maratonskou vzdálenost svým způsobem znám.

Ovšem 42 km na rovině nebo v horském terénu bude velký rozdíl.

Určitě je to něco jiného, ale po zkušenosti z Berlína jsem věděla, že nějakých pět hodin běžet dokážu, a věděla jsem také, že tentokrát mám lepší kondičku než dřív.

Jak vypadala tvá příprava na tento horský maraton? Měla jsi nějaký tréninkový plán?

Tréninkových plánů na horský maraton moc není, takže jsem se spíš snažila hledat obecné informace. Při tom jsem se dočetla, že horský maraton není jen o běhání, ale že je dobré v přípravě také třeba plavat nebo jezdit na kole... Vzala jsem to v potaz a dvakrát týdně plavala, cvičně si dala dva závody na kole a samozřejmě jsem také běhala. Pravidelně jednou týdně jsem chodila na běžecké tréninky s bootcampem, které mi hodně daly. Máme tam skvělou partu, s kterou se vždycky zničím tak, jak bych se sama nezničila. K tomu jsem zařazovala dlouhé běhy a běhy do kopce. Trénink kopců vypadal třeba tak, že jsem si třikrát za sebou vyběhla na Petřín v místě, kde je stráň nejstrmější. Lidé odpočívající kolem na dekách asi nevěřili. Co se týče dlouhých běhů, absolvovala jsem tři a určitě jich mohlo být i víc, i když i ty tři nakonec stačily. Jeden z těchto mých dlouhých běhů vedl z Trutnova na Sněžku. Přítel mě vysadil v Trutnově a domluvili jsme se, že já poběžím po červené turistické značce, on dojede do Pece, vyleze na Sněžku a půjde mi po stejné červené z druhé strany naproti. Takhle má tréninková trasa byla dlouhá 35 km, převýšení na ní bylo ještě větší, než měl mít horský maraton v Zermattu, takže když jsem to relativně v pohodě dala, říkala jsem si, že to nějak zvládnu i v těch švýcarských kopcích.

Používáš ve svém tréninku i nějaké sportovní suplementy? Předpokládám že ano, vzhledem k tomu, že je tvůj taťka spoluvlastníkem firmy Survival, která se sportovní výživou zabývá.

Hrozně ráda používám palatinózu, kterou si dávám před náročným tréninkem nebo i ráno před kondičním plaveckým tréninkem. Před sportem ráno bych nebyla schopná se normálně nasnídat, bylo by mi těžko a těžký běžecký trénink bych s plným žaludkem nedala, palatinóza mi ale dodá energii bez toho, aby mě nějak zatížila. Dříve jsem si ji dávala do mléka, pak jsem kombinovala mléko s vodou a teď si ji dám klidně jen do vody, je to stejně pořád dobré. Když potřebuji nabudit, dám si k tomu někdy ještě Thermogenic, což je kombinace kofeinu, bílé vrby a zeleného čaje, ale to opravdu jen někdy, abych si na to úplně nezvykla.

Snad každá náročnější sportovní příprava s sebou občas přináší chvíle, kdy člověk pochybuje a přemýšlí, jestli to vůbec má smysl. Postihlo tě něco podobného také?

Právě když jsem běžela na tu Sněžku, říkala jsem si, že snad nechám běhání, že jenom zaběhnu Zermatt a končím. Říkala jsem si, že třeba takové kolo je mnohem lepší. V ten moment mě běhání skutečně vůbec nebavilo, snad to bylo tím, že jsem běžela sama a tak dlouho... Pak jsem měla zase období, kdy jsem neměla ráda svoji práci, protože toho bylo hodně a já si uvědomovala, jak mě to limituje v tréninku. Na druhou stranu si ale velice dobře uvědomuji, že kdybych neměla sedavé zaměstnání, asi bych nikdy tolik nesportovala.

Přes veškeré útrapy jsi ale trénink dotáhla do konce a přišel den D. Vyspala ses na něj pořádně?

Tak ona je prý nejdůležitější ne ta noc bezprostředně před závodem, ale ještě ta předtím. Každopádně spali jsme v kempu v Täshi, což bylo někde před půlkou trati, takže jsme si říkali, že alespoň v trochu nějaké výšce spíme. Tam se také postupně začali sjíždět ostatní členové našeho týmu z bootcampu a samozřejmě dorazil i náš trenér, Martin Gabla, který umí být neskutečně motivační, ale zároveň si z každého dělá tak trochu srandu a před startem uměl hezky znervóznit. Pořád odpočítával: "A Kateřino, už startujeme za 16 hodin... a za 15..." Bylo to ale hrozně fajn, že nás startovala celá partička. Dokonce nás nakonec běželo ještě víc, než jsme si mysleli... Když jsme si šli vyzvedávat čísla, zjistili jsme, že jsou ještě volná místa, a tak jsme začali přesvědčovat mého přítele, ať běží také. Nechal se přemluvit, ale při vyplňování registrace si to zase rozmyslel a papír vyhodil s tím, že nepoběží, že nemá natrénováno. A my že musí běžet, že kdyby nic, tak že v ceně startovného jsou zahrnuté i všechny lanovky v okolí, protože autem se tam nesmí, a že startovné vyjde levněji než samostatné lístky na lanovky. Nakonec tedy přítel vyplnil registraci podruhé a běžel, přestože na horský maraton netrénoval. Chodil se mnou ale předtím běhat půlmaratony, věnoval se traitlonu, také hodně plaval, takže sportovní základ měl.

A jak to zvládl?

Udělal si z toho takový výlet, rovné úseky běžel, do kopce šel, ale užil si to a byl hrozně rád, že to absolvoval. Blbé ale bylo, že na závodníky z konce startovního pole nezbyly medaile, což mi přišlo strašný, vzhledem k tomu, že právě tihle lidé dobíhají vůbec nejvíc zničení.

Tak to je velký kiks organizace... Nicméně jak probíhal samotný závod? Startovalo hodně běžců?

Startujících bylo hodně, ale tohle měli organizátoři zvládnuté dobře. Startovalo se totiž ve vlnách, které pouštěli asi po půl minutě nebo po minutě, v jedné vlně nás bylo kolem čtyřiceti, takže se běžci hezky rozptýlili po trati a nedělaly se špunty ani když se nabíhalo na užší cesty.

Měla jsi od začátku nějakou strategii, jak chceš běžet?

Ani ne, chtěla jsem jít podle pocitu a případně podle počasí. To nám ale přálo a bylo hezky. Vyběhla jsem docela pomalu, běžela a běžela a najednou první občerstvovačka. Prvních 5 km mi uteklo, ani jsem nevěděla jak. Když jsem pak doběhla do Täshe, kde jsme kempovali, byla jsem spokojená, že mám za sebou zase o kus víc. Z Täshe do Zermattu se pak běželo strašně krásnou cestičkou, takže jsem si to užívala.

Stíhala ses trochu kochat výhledy, které musely být překrásné?

Výhledy byly krásné, ale já se moc nekochám a spíš koukám před sebe na zem nebo na nohy běžce přede mnou. Když jsme doběhli do Zermattu, čekala tam na nás spousta fanoušků. Aby se městem běželo co nejdéle, udělali organizátoři takovou smyčku, kde se potkávali běžci, kteří běželi dále do Zermattu, a ti, kteří se už vraceli. Tam jsem se viděla s dalšími členy našeho týmu, takže jsme na sebe volali, mávali a bylo to hrozně fajn. I diváci fantasticky povzbuzovali. Jelikož jsme měli na startovních číslech napsaná křestní jména, povzbuzovali opravdu i jménem, a tak když jsem běžela a slyšela "bravo Katarina", to bylo také hrozně příjemné.

Za Zermattem začala trať hodně stoupat a tam jsem třeba potkala výletníky s hůlkami, kteří šli proti nám a také nás povzbuzovali jménem. A jelikož tady bylo už startovní pole hodně roztříštěně a já měla kolem sebe jednoho dva lidi, povzbuzování tu bylo hodně individuální. Bylo to tak milé, že jsem se dokonce usmívala.

Tedy, Katko, čekala bych, když někdo poběží takhle těžký závod, bude říkat: "To byla dřina, v tom krpálu jsem už sotva zdvíhal nohy..." Ty o tom ale zatím vyprávíš jako o pohodové nedělní procházce!

Ne, tak byla to samozřejmě dřina. A v kopci za Zermattem to začala být velká dřina! Jedna paní, která má za sebou řadu maratonů i ultramaratonů radí, že lepší a rychlejší než do kopce jen jít je střídat běh a chůzi. Řekla jsem si tedy, že 30 kroků půjdu a 30 poběžím. Jelikož jsem už ale byla řádně zadýchaná, kroky se mi špatně počítaly, a tak jsem to změnila na 30 vydechnutí chůze a 30 vydechnutí běh. Později, když se trať ještě víc zvedla a já už nemohla, upravila jsem poměr chůze vůči běhu na 50:30 a chvíli jsem opravdu jen šla.

Cítila jsi vliv nadmořské výšky?

Ke konci určitě. Člověk mnohem víc dýchal, jak hledal ve vzduchu kyslík a všichni jsme se shodli na tom, že nás i trochu bolela hlava.

Jak ses dál prala s obtížemi trati?

Po dlouhém stoupání přišel zvlněný terén, místy i trochu z kopce, kde jsem si mohla trochu odpočinout, zapojit zase jiné svaly, takže tady se mi běželo dobře a podařilo se mi několik lidí i předběhnout. Na 35. kilometru mi ale došla veškerá témata k přemýšlení. (smích) Od startu už jsem si v hlavě probrala snad úplně všechno, tak jsem si řekla, že si vzpomenu na úplně všechny lidi z firmy a zkusím si představit, co asi právě dělají. To mi zabralo asi kilometr.

A co těch dalších sedm?

Když mě čekalo posledních sedm kilometrů, uvědomila jsem si, že právě tuhle vzdálenost běháme pravidelně s šéfovou, takže to už musím dát. Na 39. km sice začalo ostré stoupání, ale to už jsem věděla, že už jsem skoro v cíli a že to při nejhorším nějak dojdu. A tam jsem opravdu už vůbec neběžela, ale přesto jsem byla v dobré náladě, protože jsem už cítila, že to nakonec snad opravdu dám. Zdálo se mi to skoro neuvěřitelné!

A do cíle jsi doběhla, nebo došla?

Doběhla. Cíl byl totiž asi 300 metrů z kopce od poslední mini občerstvovačky. Byla jsem tam trochu zmatená, takže jsem se tam nějaké paní ptala, jestli ten oblouk dole už je cíl. Ona řekla, že ano, a jakmile se mi ta informace donesla do mozku, rozběhla jsem se z toho kopce, co to šlo, cestou ještě několik běžců předběhla a do cíle jsem doslova vletěla. A už v cíli mě napadlo, že to vlastně nebylo tak hrozný.

To ti brzy otrnulo. (smích) Takže tvoje další meta?

Uvidím, co se naskytne. Docela mě začaly bavit triatlony, pár malých jsem už absolvovala, takže si asi vyzkouším nějaké větší.

Tak přeji hodně zdaru a třeba někdy na viděnou při rozhovoru o triatlonových výzvách.