Váš příběh: Honba
za dokonalou postavou

Jmenuji se Dagmar, je mi 25 let a od června žiju v Praze. Po 5letém žití ve Francii jsem se vrátila na rodnou půdu. Aktuálně honím formu v BBC a nově budu spolupracovat s Michalem Rohlenou, na tuto spolupráci se moc těším!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Dostala jsem se do nějakého problému, ale každý problém má řešení... Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by mohli sníst cokoliv, co si usmyslí, a přitom vážili pořád stejně. Už jako malá holka jsem ve školce měla krásně tvarovaná líčka, menší bříško a po mamince klasický valašský zadek! Byla jsem zkrátka malé baculatější dítko, které si ve školce hrávalo spíše s autíčky než s panenkami, místo zalévání kytiček jsem bratrancovi vzala jeho zbrusu novou Tatru a vozila písek na stavbu mrakodrapů... Do sukýnky jsem se poslušně oblékla za předpokladu, že k ní můžu mít botasky s Mickey Mousem.

Ač se to na první pohled nezdá a můžete si myslet, že jsem měla krásné dětství, kdy jsem chodívala s babičkou dojit kozu, pro čerstvá vajíčka ke slípkám, utekla na kole do školky, odpoledne si odřela koleno a večer si upekla špekáček, opak je pravdou. Ve svých necelých 6 letech jsem onemocněla leukémií. Následovala asi roční léčba, při které jsem poznala jak skvělé kamarády, tak úžasný a profesionální personál fakultní nemocnice v Ostravě. Vánoce jsem strávila s mamkou a zdravotními sestřičkami. Když mě na jaře pustili domů a já mohla jít do školy, přišel další šok - nemoc se vrátila a byla daleko silnější a intenzivnější než ta první, rakovina se mi usadila do hrtanu (z této nemoci mám následky dodnes), následoval druhý kolotoč v podobě ozařování, chemoterapie, tracheoskopie… Na toto období nevzpomínám s láskou, avšak mne bude provázet po celý zbytek života.

Když jsem ale nastoupila do školy, byla jsem domácí mazlíček, byla jsem přeci ta, která byla nemocná, a tak jsem byla rozmazlována. To mi bylo asi 10, kdy mi táta kupoval pokaždé Kinder vajíčka, banánky v čokoládě, na večeři udělal můj oblíbený segedínský guláš nebo halušky s brynzou, se zelím a se špekem (nejlépe všechno naráz).

Takhle jsme se doma stravovali pořád - o víkendu u babičky jsme se mohli těšit na menu typu kuřecí polévky s domácími nudlemi, svíčkovou a nesměl chybět pravý valašský frgál k odpolední kávě. Na základní škole jsem jedla, co mi rodiče dali, asi jako většina z nás. Na snídani dva krajíce chleba či 2 rohlíky, k tomu vysočina, sýr, junior, na svačinu jsem mívala nějakou tu sladkou odměnu, oběd ve školní jídelně a večerní strava, která byla stejná jako snídaně. To vše vedlo k tomu, že jsem ve svých 16 letech byla obézní a mela metabolický věk 23 let. V rodině došlo k rozvodu rodičů a já se odstěhovala na internát a následně do svého bytu. Přihlásila jsem se na hotelovou školu cestovního ruchu, kde jsme měli možnost chození na minutky, výběr ze 2 druhů jídla. A má váha stále stoupala. Začala jsem kupovat volnější oblečení, má postava se mi přestala líbit jako většině holek v pubertě a potřebovala jsem TO někde schovat. Po maturitě jsem odcestovala do zahraničí, kde jsem zůstala úžasných 5 let. Pracovala jsem jako servírka a začala žít bohémským životem - restaurační strava, o volnu do restaurace, večeře v McDonaldu, v kině popcorn s colou, litry alkoholu… A kdy nastal můj zlom? V lednu 2012, když jsem se s přítelem dívala na fotky z Vánoc, nemohla jsem uvěřit vlastním očím - toto jsem doopravdy já?

Začala jsem používat aplikaci kaloricketabulky.cz, kde jsem si hlídala příjem bílkovin, sacharidů a tuků. Práce bylo moc, ale já si přece jen našla čas sportovat - začínala jsem nevinně jezdit na kole, poté cvičení s Jill, plavání. Zhubla jsem z původních 57 kg (při mé výšce 155 cm) na 50 kg a chtěla víc! Přihlásila jsem se do fitness centra pro ženy, ubrala jsem na jídle a přidala na cvičení. Zdravé hubnutí se mi vymklo z ruky a já se při svých 155 cm dostala až na 39 kg.

Od března studuji dálkově kurz u pana Mgr. Martina Jelínka, abych se naučila správně a zdravě jíst, dodnes si čtu blogy o holkách, které trpěly anorexií a jak se z toho dostaly. Příběhy, které napíše sám život. Strava, která je holkám podávána v "nápravných zařízeních", je otřesná. Což byl podnět k tomu, abych se probrala a začala normálně a klasicky jíst. Nechtěla jsem mít další hadičky na příjem tekutin, jídla, tímto obdobím jsem si prošla jako malá holka a nechci si tím projít znova! A dost! Velice mi pomohla má velmi dobrá přítelkyně Kristýnka, která mi dala pořádnou facku, když mi řekla: "Buď se probereš a začneš jíst, anebo skončíš zase ve špitále." Nebavila jsem se s ní týden a byla naštvaná. Na ni? Ne. Na sebe! Že jsem byla tak hloupá a nechala to dojít až tak daleko. Ale každý problém má řešení a já věřím, že za pomoci nejen její, ale i mé sestry, která tuto krutou pravdu ví, dosáhnu toho, co chci.

Po ukončení kurzu na výživového poradce bych ráda pokračovala kurzem na fitness trenéra, abych se zdokonalila v technice cvičení, kterou ještě nemám úplně v malíku. Život je o učení, stále se něčemu učíme, snažíme se být lepší a to se mi na světě fitness líbí. Každý den čtu nové články a stále se dovídám něco nového a praktikuju to na sobě, zkouším, jak na to bude tělo reagovat.

Začalo to nevinně, chtěla jsem zhubnout nějaké to kilo a teď se snažím přibrat. Která etapa je horší? Určitě to nabírání! Život je jeden velký paradox, nemyslíte? A jestli mám vyhráno, ptáte se? Doufám, že ano. Došlo mi, že přemírou cvičení a hladovění se mi žádný sval na těle vyrýsovat nemůže, i kdybych sebevíc chtěla. Protože bych se velice ráda jednou zúčastnila nějaké fitness soutěže, začala jsem ve fitku cvičit s trenérem, tak uvidíme, jestli to někam dotáhnu. :)

Mým snem bylo mít krásnou štíhlou postavu, ale můj sen se změnil. Chci se sama sobě líbit, místo kuřích nohou mít pevné a vytvarované nohy, zvýšit sílu v rukách, mít pevné břicho, klidně s nějakým špíčkem. Zkrátka a prostě mít křivky, jaké by žena měla mít. Tento článek nebylo pro mne lehké napsat, ale třeba pomůže holkám, které taky prahnou po dokonalé postavě. Holky, zhubnout je krásné, ale zdravý životní styl a pěkně vypracované tělo je určitě hezčí. :)