Váš příběh: Motivace a její síla

Od 17 let jsem se snažil vybudovat si postavu siláka, po roce jsem zjistil, že nikdy nebudu vypadat jako Arnold Schwarzenegger. Poznal jsem, že posilování není jen o tom, že člověk jde a cvičí. Ztrácel jsem motivaci a chuť. Dokud jsem si nezačal zjišťovat odborné informace a nezapřel částečně svoji paličatost. :)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začal před třemi, možná čtyřmi lety. Jako každý jsem samozřejmě toužil mít velké objemy a vypadat jako vlašský ořech. S mojí genetikou to byl ovšem problém, a proto jsem hledal cestu. Stále jsem se stresoval, když se ručička na váze nepohybovala podle mých představ. Pak jsem si uvědomil, že se svým somatotypem ektomorfa jak vyšitého nepůjde vybudovat si postavu ze dne na den. Obzvlášť když jsem si po cvičení dával litr mléka a chleba s máslem. To jsou ty začátky. Netvrdím o sobě, že jsem se za tu dobu nějak maximálně zlepšil, spíš jsem se tím přestal stresovat a začal jsem o tom trošku jinak přemýšlet. Dříve nepřicházelo v úvahu dělat nějakou aerobní aktivitu. Všechno bylo "striktní" a já se v tom plácal. Odjakživa jsem měl touhu to v posilovně zbytečně přehánět, nicméně svoje výsledky to přineslo. Do té doby, než jsem ztratil po několika týdnech sílu a zase jsem se na posilovnu vykašlal. Rok jsem cvičil stylem bench-press a jiné cviky na prsní svaly a bicepsy. Nevypadalo to nejhůř, když jsem byl nasypaný kreatinem a levným proteinem. Zkrátka nějaké výsledky to i přes všechnu marnost přineslo.

Začal jsem na sobě pozorovat zvětšení hrudníku a to mi bylo uspokojením, že to asi dělám dobře. Místo toho, abych se poučil a řekl si, že už asi nemá smysl drtit bench-press, tak jsem si naopak pořádně naložil. Přineslo to mírnou skoliózu a bolest v zádech z mostování. Tak nějak čas plynul a já jsem na svoji výšku 185 cm a váhu 72 kg dokázal na bench-pressu vytlačit 90 kg. Byl jsem spokojený, nicméně ostatní partie zaostávaly a moje postava symetricky nevypadala. Především mě bolelo v zádech jako 70letého dědu. Náhle ale přišla doba, kdy jsem se dozvěděl o kalistenice. Byl jsem velkým obdivovatelem Adama Rawa a Revolty. Jejich výkony a proslavení mi byly další motivací. S několika příznivci tohoto sportu jsme si postavili jakési chatrné workoutové hřiště, nic nóbl, ale stačilo to. Léto a podzim 2013 jsme celkem často trávili právě tam. Byl to úplně jiný pocit než zvedat bench-press a kladky ve školní tělocvičně, kam jsme chodili a stále chodíme. Čerstvý vzduch a jiný styl cvičení se postaraly o další progres. Zde jsem si vyzkoušel, jak jsem zvyklý jen na určitý pohyb při cvičení, najednou byla potřeba koordinace a hlavně výdrž. Zjistil jsem, v jak velmi špatném stavu mám střed těla. Přicházela další a další motivace. Například v Hannibalovi, který je pro mě doposud vzorem, co se týče tohoto tréninkového odvětví. Samozřejmě i v naší partě jsem sbíral motivaci. Největší úspěch byl, když jsem dokázal udělat tři muscle-upy za sebou a několik fajnových širokých přítahů bez většího úsilí.

Čas se zase o něco pohnul a já zjistil, že většina těchto borců necvičí jen na hřišti s vlastní vahou, ale že i oni používají zátěže a není neobvyklé, když jdou do posilovny zvedat klasické činky. On je ten street workout vážně fajn, ale myslím si, že to není trénink na objem. Alespoň to je můj názor. Nikdy jsem v tom nebyl nějak extra dobrý, takže možná se najdou i ti, co souhlasit nebudou. Popravdě moc mě doposud nebaví dělat kalisteniku se závažím, ještě jsem tomu nepřišel na chuť. Abych shrnul moje poznatky, tak je asi opravdu nejlepší kombinovaný trénink. Mám rád klasické činky a zvláště cviky na prsní svaly. :) Nicméně pro dobré jádro těla je zase lepší cvičení s vlastní vahou. I poté, co jsem byl plný nadšení z kalisteniky, jsem přece jen měl krizi. Byla zima a venku se mi cvičit nechtělo, k tomu všemu kamarád, co měl s tímto sportem největší zkušenosti a byl pro nás celkově i motivací, onemocněl zánětem šlach. Začal jsem zase cvičit klasický "odbývací trénink", aby se neřeklo. Postupem času už ale ani to. Zase byl konec se cvičením. Takto jsem "trucoval" asi dva a půl měsíce. Občas, když mě kamarád vytáhl, jsem si šel sem tam něco zvednout, ale při špatné životosprávě to nestálo za nic. I když cvičím už přes tři roky, je pořád co zlepšovat. Někdo by takovou postavu zvládl za rok a možná i dřív. Zkrátka všechno to je jen o motivaci a zkušenostech. Teď jsem začal novou éru, kdy se snažím lépe se stravovat, běhat a minimálně 3x týdně cvičit kombinovaný trénink. Všem přeji hodně úspěchů a držte si motivaci u sebe na vodítku. :)