Tak tohle je vítěz! Ne soutěže, ale něčeho většího. 24letý Peter Dzivák
z Košic se postavil mezi klasické kulturisty na Mozolani Classic.
Jasně dokazuje, že všechno jde, a vzbuzuje obrovský respekt a obdiv. Hlavně je to inspirace pro hendikepované i pro všechny, že hranice
si dáváme jen my sami. Pro tohoto člověka to není hendikep, ale impuls. Náhlá životní příhoda ho přivedla ke cvičení, a dokonce capoeiře!
Tento člověk mě opravdu dojal a přeji si, aby tito sportovci měli i tu možnost rovnocenně soutěžit v jejich odpovídající kategorii,
a to nejen na paralympiádě.
[Text: Boris Orava] Je neděle brzy ráno a právě jsme s manželkou na cestě ze Žiliny vlakem Student Agency, kterému jsem dal přednost před autem. Dal jsem přednost před pohodlím a nechtělo se mi řídit takovou dálku. Ale čas ve vlaku tedy mohu využít na report z čerstvými dojmy z
Mozolani Classic 2014.
Mozolani Classic jsem bral jako testovací soutěž, kterou zahájím jarní sezónu. Šlo mi především o test formy před ME a zároveň zkoušku trochu jiné závěrečné přípravy. Zároveň a se stejným účelem se těchto závodů účastnila moje svěřenkyně Valerie Peršina v kategorii bikini fitness. Protože náš cíl s Valerií je především ME, dali jsme přednost před mistrovstvím Čech otevřenému slovenskému mistrovství, kde se očekávala vysoká úroveň, jak je na Slovensku zvykem. Účel tyto závody splnily, sice s rozpačitými dojmy, ale to není podstatné a tak nějak se to dalo na slovenské soutěži očekávat.
Organizace
Soutěž začala v sobotu ráno prezentací, kde byli všichni zaraženi způsobem vpouštění závodníků do haly. Před halou se v dešti a zimě hromadila dlouhá fronta nervózních závodníků, které po jednom odškrtávali a pouštěli do haly zimního stadionu, kde byla asi stejná teplota jako venku. Podařilo se mi nějak se dostat dopředu, takže jsem byl s manželkou, která mě doprovázela, celkem brzy uvnitř. Ale už když měla začít soutěž, pořád bylo ještě dost závodníků venku, v dešti a zimě, ve frontě před vstupem pro závodníky.
Závody hned nabraly skoro hodinové zpoždění. Uvnitř ještě probíhala prezentace a vážení kategorií. S tím, jak pořadatelé zjistili, že je hodně závodníků, začali měnit původní pravidla o startu jednoho závodníka ve více kategoriích. Takže kdo to měl v plánu, musel se po chvíli zmatku rozhodnout pro jednu kategorii.
Nebudu hodnotit prostředí haly, šatny atd. Představte si starý komunistický stadion, ale dejme tomu… Ale ta ukrutná zima uvnitř, ta byla opravdu nepříjemná. Ještě se mi zdálo, jako by zapnuli chlazení ledu. Šatna se naštěstí zadýchala, takže pak to šlo. Ale u pódia při rozcvičování a čekání na nástup byla zima stále snad ještě větší.
Semifinále klasické kulturistiky nad 175 cm
V pátek večer jsem zjistil, že v naší kategorii je velký počet závodníků. Byl dán asi tím, že byly pouze dvě výškové kategorie, rozdělené ne tou nejlepší mírou. Takže v mojí výškovce bylo nakonec 26 závodníků, což byla nejnabitější kategorie celých závodů. Ale bral jsem to pozitivně, já si vyberu vždy radši těžší a nabitější závody. Člověk má pak z toho lepší pocit, když obstojí v takové konkurenci.
Kromě počtu byla očekávaně vysoká i úroveň a připravenost závodníků. Proběhla tedy eliminace, a to celkem svižně. Ale potom přišlo celkem dlouhé čekání na vyhodnocení semifinalistů, pódium bylo prázdné a my zase mrzli v zákulisí.
Na semifinále nastoupilo nakonec 16 borců a musím říct, že opravdu slušných. Jak jsem zmínil, úroveň byla obrovská, takže jsem vůbec netušil, jak na tom jsem. Před závody si většinou připadám slabý a zalitý, takže jsem to nedokázal nijak odhadnout. Ale nastoupil jsem hned na první vyvolávání vedle Andreje Hlinky, známého a špičkového závodníka. To mě trochu uvedlo do klidu a věděl jsem, že finále, což byl můj primární cíl, bylo na dosah.
Finále
Finále mělo začít v 17:00, ale v předepsaný čas nebyl nikdo v hale. Ani diváci, ani rozhodčí. Takže se začalo zase se zpožděním. Po celém dnu už to bylo opravdu táhlé, trávit celý den od 8:00 do večera čekáním v promrzlé hale nebylo nic moc.
S profesionálem Tomášem Kašparem před jeho exhibicí
Nakonec se nějak začalo, a to sestavami. Prostory pro závodníky už byly poloprázdné, protože většina nepostupujících se vydala na cestu domů. Zdálo se mi, že na finále přišlo trochu více diváků, což bylo dobře. Teplota v hale byla ale snad ještě nižší.
Myslím, že na finále jsem nastoupil ještě o něco lepší než dopoledne. Přece jen čím déle jsem odvodňoval, tím to bylo lepší. Cukroval jsem opravdu minimálně, protože za pár dnů začíná superkompenzace na mistrovství ČR, takže jsem si nemohl dovolit žádné porušení. Tak nějak jsem už slyšel názory ostatních a podle reakcí jsem mohl odhadnout, jak na tom asi jsem. Takže když mě vyhlásili na pátém místě, byli všichni překvapeni.
Valerie Peršina
Na semifinále bikini fitness se mi podařilo dostat do hlediště, abych mohl sledovat svoji svěřenkyni. První pohled mě opravdu překvapil. Byl jsem velmi spokojen a zároveň překvapen její formou a rozvojem, na pódiu jednoznačně vyčnívala. Působila opravdu atleticky, přiměřeně svalnatá, s detaily na nohách a trupu, jaké nikdo neměl. Působila trochu užším dojmem, protože má takovou stavbu, ale bylo to i tím, že tam většina závodnic neměla takovou formu, tudíž působily zejména v horní polovině širší, ale ne ideálně připravené a samozřejmě s chirurgickou, někdy až moc extrémní úpravou. Myslím, že bikini jsou ale především o ženských tvarech a liniích, a to zejména dolní poloviny těla, pak také v poslední době o špičkové připravenosti a svalovém základu.
Valerie disponovala jednou z nejlepších forem, nejhlubším břichem i nohama. Neúčast ve finále je z našeho pohledu nepochopitelná. Ale víme, jaký je pohled slovenských rozhodčích - na vlastní "koně", pak zase na ně a nakonec na ostatní. Bohužel tím přehlédli, že tam byla závodnice, která ohrožovala ty jejich domácí, možná nemohli dopustit, aby se dostala mezi ně.
Moje hodnocení
Tyto závody zapůsobily vysokou úrovní a atraktivitou. Je třeba si ale uvědomit, že se jednalo vlastně o mistrovství Slovenska. Ale protože bylo otevřené, mezinárodní, měla by i skladba rozhodčích být mezinárodní, a to v nějakém rozumném poměru. Pak by se eliminovaly spekulace nad upřednostňováním vlastních závodníků a zařezáváním zahraničních. Nad tím by se měla zamyslet IFBB, a pokud někdo pořádá mezinárodní závody, měl by mít mezinárodní rozhodčí.
Ty případy, kdy si zahraniční závodníci na slovenských závodech připadají nedocenění, nejsou výjimečné. Bohužel tím postupně ztratí cizí závodníci zájem účastnit se těchto soutěží, ať už je to fakt, nebo jen zdání.
Podívejte se na fotky a zeptejte se diváků. Hlavně těch, co tomu rozumí a viděli to na vlastní oči na místě. Pokud se většina názorů neshoduje s výsledky, je to divné.
Závěr
Každopádně formu jsem předběžně otestoval a nový postup se osvědčil. Slováci byli špičkově připraveni, pro všechny v mé kategorii to byla vrcholná soutěž (bohužel nikdo nejde na ME - proč?), tudíž cílili formu na ni. Já jsem dělal trochu kratší superkompenzaci, protože mám všechny 3 soutěže po sobě a chci vyzkoušet různé časování, protože ME bývá zpravidla dvoudenní. Na mistrovství ČR budu časovat již plnou superkompenzaci, takže by to mělo být zase lepší.
Co se týče organice, tak se asi nenajde nikdo, kdo by ji pochválil. A podmínky pro soutěžící, pokud neudělají v neděli nějaký zázrak, budou profíky asi šokovat (pozn. red.: tento report vznikal ještě před nedělní soutěží profesionálů). Zima na závodech je asi to nejhorší, co může být. Chápu, že se jedná o zimní stadion... Ale vytopit šatny by nebyl přece takový problém. Stejně jako postavit velký vyhřívaný stan vedle pódia, kde byl přebytek místa, jako rozcvičovnu a čekací prostor pro závodníky.
Ne každý závod nebo příprava se organizátorům povede. Teď se pro změnu, oproti mé podzimní zkušenosti na Slovensku, první nepovedlo a to druhé zase naopak.
S manželkou Martinou, která mě doprovázela a pomáhala mi, a Andrejem Vargou, vítězem kategorie do 175 cm.
Více se o Borisovi dozvíte na jeho trenérských stránkách www.fitnesstrainer.cz, jeho kariéru můžete sledovat také prostřednictvím jeho stránek na Facebooku.
Borise Oravu v přípravě podporují:
Víte, že...
