Petr Lindák si k posilování našel cestu už v mladém věku a ani poté, co mu kvůli tříštivé zlomenině posledního krčního obratle přestaly sloužit nohy a on se posadil na vozík, na posilovnu nezanevřel a neopustil ji. Jeho zájem o kulturistiku a vše kolem ní jej přivedlo skrze Ronnie.cz až k Danielu Minsterovi a Tomáši Burešovi. Myšlenka, že by se vůbec kdy pustil do přípravy na závody, by jej nenapadla ani v tom nejméně reálném snu. Velice rychle překonal počáteční obavy a s plným nasazením a s důvěrou v Tomáše Bureše se pustil do své první kulturistické přípravy. A jak mu to jde? Posuďte sami!
Do povědomí jste se mi dostal spolu se jménem Daniela Minstera a Tomáše Bureše. Znamená to tedy, že vás k myšlence zkusit kulturistiku na soutěžním pódiu v kategorii vozíčkářů přivedli právě tito dva?
Dá se to tak říct, byli to Tomáš Bureš, Daniel Minster a samozřejmě Ing. Martin Jebas, který byl prvotním faktorem. Daniela Minstera sleduji od začátku jeho soutěžní kariéry v kulturistice, ale i tak bych si jen na základě osobního pozorování netroufl někoho oslovit. A to právě udělal pan Jebas.
Na podzim roku 2013 jsem na stránkách Ronnie.cz vyhrál vstupenky na EVL’s Prague Pro 2013, vyfotil jsem se s výhrou (vstupenkami) a zaslal foto zpět. Na základě této fotografie mě oslovil Ing. Martin Jebas s otázkou, zda jsem někdy nepřemýšlel o tom, vyzkoušet si na vlastní kůži přípravu na závody v kulturistice. A že by prý SKFČR rád "nastartoval" kategorii kulturistiky vozíčkářů (tělesně postižených). Po výměně pár e-mailů jsme se dohodli, že přípravu zahájím s tím, že dle daného výsledku si pak řekneme, jestli stojí za to se na některé soutěži vůbec ukázat, protože jsem nikdy předtím žádnou předsoutěžní přípravu (dietu a trénink v tomto stylu) neabsolvoval, a tudíž jsem nevěděl, jak mé tělo bude reagovat vzhledem k mému postižení a zdravotnímu omezení. Ale přesto jsem byl velmi zvědavý, jak to půjde, protože posilování se s několika málo přestávkami věnuji již od 15 nebo 16 let, takže to byla pro mě nová a tolik potřebná motivace.
Vím o vás, že jste už od roku 2008 závodil mezi vozíčkáři v bench-pressu, činka a lavička s naloženou osou pro vás tedy nejsou ničím cizím. Získal jste řadu medailových umístění na mistrovství ČR. Je pro vás kulturistika v tomto směru novou výzvou, možností, jak se posunout dál?
Zúčastnil jsem se několika MČR ve vzpírání (bench-pressu) tělesně postižených konaných v Českých Budějovicích a povedlo se mi tam získat i pár medailí. V tomto směru ale není pro mě kulturistika nic nového, protože jsem kulturistický trénink (celou horní polovinu těla) dělal tak nějak souměrně, neupřednostňoval jsem některé svalové partie před jinými. Také hraji sledge hokej za SKV Sharks Karlovy Vary a myslím, že se tyto sporty vzájemně dobře doplňují.
Pravdou asi zůstává, že mnoho lidí, kteří se příliš neorientují v problematice tělesně postižených, neví, jak se k nim chovat. Vnímal jste to, že jste na vozíku, někdy jako bariéru? A teď tím nemyslím fyzickou bariéru ve smyslu někam se dostat, ale myslím tím bariéru v kontaktu s lidmi. Co na lidech, kteří s vámi přicházejí prvně do kontaktu, oceňujete a naopak co vám nedělá dobře?
Nejhorší, co asi může být, je takový ten přístup "ze soucitu". Hodně lidí vlastně neví, jak se k nám mají chovat, někdo vás osloví třeba na parkovišti u obchodního centra s otázkou, zda mohou pomoci (např. při nakládání vozíku do auta), ale jsou i takoví, kteří raději odvrátí hlavu a jdou jiným směrem. To se prostě stává. Myslím, že to ale není nic divného, lidé prostě sami nevědí, jak se k nám chovat, a proto volí takové přístupy. Takže: jsme normální lidé, kteří si plní své sny a jdou si za svými cíli stejně jako všichni ostatní a přistupujte k nám stejně jako ke každému jinému.
Asi se nejde vyhnout otázce, kterou jste jistě už zodpovídal mnohokrát a která vám možná už nemusí být příjemná, ale přesto bych vám ji položila - jak jste se ocitnul na vozíku a jaká byla vaše cesta vyrovnávání se s tímto hendikepem?
To chce vědět každý, ale málokdo se zeptá, to souvisí s mou předešlou odpovědí.
V létě roku 1999 jsem skákal do vody tak "šikovně", že jsem si přivodil tříštivou zlomeninu krčního obratle C7, kdy se mi kousky obratle zapíchaly do míchy a okamžitě následovala paraplegie (ochrnutí nohou), hranici čití mám Th 3 - 4, což znamená, že při rozpažení začíná být citlivost těla od úrovně "spodní část tricepsu - prsa - spodní část druhého tricepsu" čím dál slabší. Měl jsem štěstí v neštěstí, být to o obratel výš, tak jsem kvadruplegik a nehnul bych ani rukama. To pak je zas o něčem úplně jiném. Když to shrnu, je mi ho*no... až na ty nohy.
Osobně si myslím, že jsem se s tím vyrovnal celkem dobře, ale to by muselo posoudit spíš mé okolí. Spíše se vyskytly jiné problémy při návratu z nemocnice a rehabilitačního prostředí, a to třeba jak se dostanu na vozíku u nás doma do patra, na WC a do koupelny. V tu chvíli začínáte přemýšlet trošičku jinak, ale i to vše se dá vyřešit. Mám velkou podporu ve svých přátelích a rodině, kterým bych chtěl touto cestou moc poděkovat, oni sami vědí, kteří to jsou.
Jinak se dá říct, že já osobně jsem se s vozíkem vyrovnal i díky cvičení, protože oklikou jsem se po úrazu zase vrátil do posilovny. Začalo to tím, že asi dva až tři roky po úrazu jsem začal dělat doma různé "polokliky", pak jsem si koupil posilovací péra, následovaly nakládací jednoručky, až jsem se jednoho dne rozhoupal a domluvil se s klukama, kteří mě zatáhli do posilovny. A vlastně tam jezdím až dosud. Ze začátku jsem začínal skoro od nuly, co se síly a hmoty týče, ale postupně se vše zlepšovalo.
Pojďme teď nahlédnout trochu do vašeho tréninku a současné přípravy. Na konci listopadu minulého roku jste byl prvně na konzultaci u Tomáše Bureše. S jakými pocity jste pak odjížděl domů? Co pro vás bylo třeba nové, zajímavé a nebo z čeho jste měl obavy?
Poprvé jsem byl u Tomáše Bureše 30. 11. 2013. Měl konzultaci s Danem Minsterem, tak mi dal Dan vědět a jel jsem tam taky. Vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Když jsem přišel k Tomášovi do Olympia Fitness a viděl některé ty "obry" a Dana Minstera, tak jsem si jen řekl: "Ty blbe, co tady chceš dělat?" Ale pak jsem si uvědomil, že nemůžu koukat na okolí. Když Tomáš řekne, že to se mnou zkusí, tak se budu snažit "máknout" na sobě a nějak se zlepšit. Musím říct, že mě Tomáš přijal nad očekávání přátelsky a hned jsem se cítil líp. Ani jsem se nemusel svlékat, řekl, že zkusíme snížit sacharidy a uvidíme, co to udělá, a když by mi to po zdravotní stránce dělalo nějakou neplechu, změníme to, a když problémy nebudou, budu makat, jak jsme si řekli, a uvidíme se při další konzultaci.
Podruhé jsem byl u něj v Praze v únoru a hned jak mě viděl, tak říkal: "No vidíš, většina toho ovaru je pryč a tu hlavu už taky nemáš jako květák." Takže pochvala! Koukl na mě, byl spokojen. Promluvili jsme si o tréninku a stravě a řekli si co a jak dál.
Potřetí jsem byl u Tomáše Bureše teď začátkem dubna, myslel jsem, že mi třeba řekne, že už jsem "vychrtlo" a můžu se vrátit k objemovému tréninku, ale byl spokojený, a tak jsme se domluvili, že tímto způsobem budu pokračovat až do května, kdy se koná mistrovství ČR.
Je s ním parádní spolupráce, hodně mi to dává a poznávám i spoustu nových, zajímavých lidí.
Jak vypadají aktuálně vaše tréninky a kam chodíte cvičit? Které cviky pro posílení horní části těla zvládáte sám a k jakým cvikům naopak potřebujete dopomoc, ať už ve smyslu nějakého "přikurtování se" k lavičce nebo dopomoci někoho druhého?
Můj "rodinný klub" je SKP Hvězda Karlovy Vary, kterému bych chtěl poděkovat za celkovou podporu, hlavně předsedovi panu Michalu Lazorčíkovi a všem klukům (např. L. Darandíkovi, M. Šrámkovi, B. Machovi a dalším), bez kterých bych nezvládl polovinu cviků a hlavně bych se bez nich nedostal ani do, ani z tělocvičny.
Momentálně cvičím 2 + 1, mám to rozdělené na prsa a ruce první den a ramena a záda druhý den. Každý den dělám nějaké kardio, ve dni volna dvakrát. Kardio je u nás velký problém - jak to vymyslet? Já mám dvě varianty. Buď se protahuji asi 40 minut na zemi, vezmu si dvou nebo tříkilové kotouče do rukou a zkouším alespoň částečné sed-lehy (kam mě kotouče povytáhnou), ale jsem rád, že odlepím od podlahy lopatky. Dále dělám "polokliky" a různé protahování. Druhé kardio "jezdím" na krancyklu (kolo na ruční pohon), a to asi 30 minut.
Střed trupu, spodek břicha a zad mi funguje stejně jako Danu Minsterovi asi na 30 %. V praxi to znamená, že když se například ohnu v sedu na vozíku trupem na stehna, tak se bez pomoci rukou zpět nedostanu atd.
Jediná "výhoda", když jste na vozíku, je ta, že nemusíte cvičit nohy. Ale nevyplatí se to, protože nemůžete cvičit spoustu základních cviků, které vás posouvají rychleji kupředu - dřepy, mrtvé tahy, veškeré tlakové cviky s velkou činkou vestoje a volném sedu atd.
Na lavici se skoro vždy připásávám páskem přes boky, protože např. při francouzských tlacích na triceps bych asi "hodil" kotoul vzad. A jak zvedám lavici směrem nahoru, tak už je to skoro vždy nutnost.
Sestavování tréninků je také zajímavá improvizace, protože ne v každé posilovně jsou vhodné stroje, do kterých se "usadíte" a jedete izolovaně různé partie.
Do přípravy jste vstupoval, tuším, s hmotností 75 kg. Napadá mě ale jedna taková praktická otázka. Jak se člověk, kterému nefungují nohy, zváží?
Musíte mít váhu s větší "plochou", na kterou vás dají i s vozíkem a pak zváží samotný vozík. Nebo váhu, na kterou se dá postavit nějaká židle, na kterou si pak přelezete. Ideální je váha na balíky, co mívají na nádraží.
Jaká je vaše současná hmotnost a co všechno se ve vaší přípravě od listopadového setkání s Tomášem změnilo?
V prosinci jsem měl 75 kg a teď mám asi 64 kg. Měřím 168 cm. Po setkání s Tomášem se mi změnil trénink a hlavně strava! V tréninku od prosince postupně přidávám jak objem, tak intenzitu. Teď mi trvá trénink asi 1,5 hodiny a dělám různé shazované série, série s dopomocí, supersérie atd.
Strava se změnila nejvíc. Dřív jsem se snažil "jíst zdravě", ale množství sacharidů, bílkovin a tuků jsem si nehlídal (což bylo i vidět). Od prosince jsem snížil sacharidy na 100 g a asi od nového roku vlním (s menšími přestávkami) 50, 100 a 150 g sacharidů (v různé kombinaci) a bílkoviny držím tak mezi 1,5 - 2 g/kg.
Dříve jsem byl občasný kritik formy různých lidí (úplně stejný, jako jsou čtenáři v diskuzích pod vašimi články - ten nemá to a ten zas tamto), ale když jsem si vyzkoušel předsoutěžní přípravu (dietu a trénink) na vlastní kůži, tak "klobouk dolů" před každým, kdo se do předsoutěžní přípravy pustí a absolvuje ji na 100 %, ať už je výsledek jakýkoliv! Ne každý má předpoklady a možnosti dotáhnout to do špičkové formy.
Život na vozíku s sebou přináší i řadu omezení, co se stravování týče. Bylo tomu tak i u vás, že jste si musel vytipovat, která jídla vám dělají a která nedělají dobře? Znamenalo to pro vás i hledání alternativ k současnému jídelníčku?
Ke každému podobnému postižení míchy takové problémy automaticky patří - co se týče stravování a následného trávení a vyprazdňování, tak to jsou funkce, kterých si obyčejný zdravý člověk moc nevšímá (připadají mu samozřejmé) a nevěnuje jim takovou pozornost. Omlouvám se, že to píšu tak otevřeně, ale tak to prostě je. Při jakémkoliv postižení míchy si prostě musíte znovu navyknout na určitě potraviny, některé nestrávíte, některé vám dělají v těle "paseku" atd.
Takže každý si musíme individuálně vytipovat i potraviny, které nám "sedí" a nejsou s nimi problémy a které musíme ze svého jídelníčku vyřadit. Takže je zajímavé i sestavování jídelníčku.
Na to navazuje i používání doplňků stravy. Osobně jsem vyzkoušel více druhů proteinu a některé mi vyloženě neseděly a některé byly v pohodě. Momentálně už nějaký čas používám doplňky našich výrobců - firmy Extrifit a Nutrend - a jsem s nimi spokojen, co se týče trávení, kvality i chuti.
Na kterých závodech se na vás můžeme těšit?
Měli bychom se s Danem Minsterem prezentovat (ještě nevím, jakou formou) na mistrovství ČR v Praze. Abych řekl pravdu, vůbec si neumím představit, že bych měl někde "vylézt před lidmi", a kdyby mi to někdo před půl rokem řekl, tak si poklepu na čelo, jestli nespadl odněkud z Marsu. Jestli k tomu dojde a Tomáš Bureš zavelí "vlez tam", tak za úspěch budu považovat už jen to, že jsem podnikl a dokončil tu ohromnou cestu z mé objemové (ovarové, jak to Tomáš nazval) formy až na pódium mistrovství ČR .
Dál nevím. Asi bude následovat nějaká pauza a pak se pustím do objemové přípravy. To se uvidí po dohodě s Tomášem a jinými. Už pomalu začínám mít představu, co a jak by na mě mohlo fungovat, hlavně co se stravy týče.
Poslední otázka, možná trochu těžší na zodpovězení, ale jaký je dnes Petr Lindák jako člověk? A jaké jsou jeho plány do budoucna?
Já doufám a myslím, že jsem pořád stejný, jako jsem byl před úrazem a jaký bych chtěl zůstat i nadále. Ale to je zase spíš otázka pro mé okolí a toho, kdo mě zná. Samozřejmě že úraz a spousta jiných věcí, které se dějí, každému do jisté míry charakter a povahu ovlivňují.
Hlavně doufám a věřím, že se ze mě nestane ten zatrpklý tělesně postižený vozíčkář, kterému "každý ubližuje" a on kolem sebe plive a tříská holí.
Do budoucna se bude vše odvíjet od mého zdraví. Když vydrží zdraví, rád bych u kulturistiky zůstal a zkusil se posunout někam dál.
Jestli můžu, rád bych ještě poděkoval opět mému klubu SKP Hvězda Karlovy Vary. Dále Ing. Martinu Jebasovi a Tomáši Burešovi za to, že mě do toho "uvrtali". Pak Petru Weinlichovi a Sport Studiu Prima Karlovy Vary za nabídku budoucí spolupráce. A v neposlední řadě Danu Minsterovi za to, že začal jako první. Motivuje mě a ochotně mi předává informace ohledně tréninku a stravy získané svým neskutečným pokrokem během roku a pevně věřím, že v květnu obhájí titul na ME ve Španělsku.
Petr Lindák: objemová a aktuální forma před jarními soutěžemi 2014
Sterling - přítahy s oporou hrud...
