Reklama:

PhDr. Luděk Nosek: Kulturistické lázně a fenomén Sandow (IV.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

V první a druhé části rozhovoru vzpomínal PhDr. Luděk Nosek na slavnou soutěž Grand Prix Sandow.
Třetí část byla věnována především jeho zážitkům z domácích i světových soutěží a dnes se vyprávění stočí různými směry. Čeká na Vás také zbytek unikátních, dosud nezveřejněných fotografií!

Do historie československé kulturistiky jste zasáhl též jako předseda celorepublikového svazu, ale i jako vedoucí nepřehlédnutelného oddílu Sandow Mariánské Lázně a především i jako hlavní organizátore Grand Prix Sandow. To zahrnuje několik desítek let aktivní činnosti. Která z uvedených byla nejnáročnější a proč?

Mistrovství ČSSR 1983, Jihlava - Libor Minařík
Jedná se o etapovou záležitost. Založit kulturistiku bylo opravdu velice složité. Pokud to mohu říct, byl jsem tím, který se na tom odsud z Mariánských Lázní určitě podílel. V Čechách sehráli velkou roli například pan Vojta Fiala a Emil Müller z Prahy, pan profesor František Bulva z Brna nebo Láďa Filip z Berouna. Slováci měli samozřejmě svoji vlastní historii a byli určitě dál než my v Čechách. Uznání kulturistiky společností bylo nesmírně náročné. Když jsem chtěl například oddělit náš kulturistický oddíl od slavného Slovanu Mariánské Lázně, který měl vynikající boby, golf nebo atletiku, tak si mě zavolali na okresní výbor ČSTV. Zeptali se mě, co blbnu, a polemizovali o kulturistice jako o sportu. Tehdy jsem ještě nebyl členem KSČ, to se stalo nutností až s mým nástupem do funkce státního trenéra.

Vstupem do KSČ jsem v každém případě unikl všem nástrahám StB a členství ve straně mi otevíralo dveře v prosazování toho, co jsem v kulturistice dělal. Bylo to pro mě tehdy menší zlo a nijak jsem si to ani neuvědomoval. Byla tam sice "blbá" povinnost chodit na schůze, ale nijak mi to nepřekáželo. Těžkým obdobím tedy určitě byl vznik kulturistiky a založení oddílu. Řízení celého svazu už bylo jednodušší, díky dobrým spolupracovníkům. Měli jsme výborné podmínky pro soustředění v Nymburku, později Mariánkách a naše činnost byla slušně zajištěna státními dotacemi.

Pro domácí aktivity byly peníze na ledacos, finanční podmínky soutěžních výjezdů reprezentace byly ale tristní. Na cestu na mistrovství světa a Evropy ve francouzském Nimes jsme například měli na celou cestu a pro všech 5 členů výpravy celkem jen 20 západoněmeckých marek. Vlastní jídlo a pití jsme si přes hranice brát nedovolili. Přidělené peníze jsme tak museli rozpočítat, aby na každého několikrát vyšel horký čaj. Nad ránem jsme přijeli unavení do Paříže, dali si první čaj a měli asi 6 hodin na procházku městem před dalším cestováním na jih Francie. Kluci se pořád ptali, jestli už máme čas na další čaj (úsměv), a já je musel stále ujišťovat, že ještě ne. Po finálním příjezdu do Nimes ale jeden ze závodníků vytáhl 50 vlastních marek z kapes - chtěl si údajně koupit něco na památku. To bylo na zabití. Jakmile jsme ale dorazili do dějiště závodů, bylo vše zajištěné - jídlo i ubytování. Získané medaile a závěrečný banket nám vše vynahradily. Ta cesta byla ale utrpením.

Jusup Wilkosz v přípravě na Mr. Olympia 1984
Vašima trenérskýma rukama prošla v rámci oddílu řada velkých kulturistických jmen, mnoho dalších kulturistů k vám jezdilo na konzultace, zakladatelé nových oddílových posiloven pro rady. Zkuste odhadnout počet ženských a mužských svěřenců za celou dobu vaší trenérské kariéry.

Jako státní trenér jsem jich měl za celou dobu asi kolem dvaceti. O tom by mohl vyprávět deníček s rozpisem jednotlivých závodníků, jejich tréninků a stravy v přípravě. Mám jej dodnes. Do Mariánek pak jezdili i další závodníci "na zkušenou", aby zde strávili celý víkend. Bylo to něco podobného jako v Santa Monice, kde jsem získal mnoho zkušeností. Často tak přijížděli například kluci z NDR, přičemž někteří z nich, jak se později zjistilo, spolupracovali se Stassi, ze Švýcarska, z Holandska. Přijel samozřejmě i Jusup Wilkosz, který byl mojí "vlajkovou lodí". Připravoval jsem mu tréninkový plán, včetně stravy a doplňků. A jak už jsem řekl, Jusup nakonec skončil na Mr. Olympia v Mnichově třetí, za prvním Leem Haney a druhým Mohamedem Makkawym.

Zmínil jste, že jste byl i rozhodčím na Mr. Olympia - kolikrát a kde?

Na Mr. Olympia jsem byl rozhodčím čtyřikrát, na mistrovství světa a Evropy mnohokrát. Bylo to mým zadostiučiněním, oceněním dlouholeté práce v kulturistice a velkou radostí. Olympii jsem rozhodoval v Londýně, Mnichově, New Yorku a v Columbusu v americkém státě Ohio (chvilka zamyšlení), to byla také pěkná Olympie. (úsměv)

Petr Nosek:

Jaký byl život s tátou kulturistou? Tak jaký asi mohl být. Někdy jsme ho se sestrou vídali jednou týdně, jindy zase jednou měsíčně. Jakmile ale přijel, vždy nám své odloučení maximálně vynahradil a užívali jsme si ho víc než jiné děti své rodiče. Pro nás jako děti bylo každopádně moc příjemné, když nás každoročně omluvil a vytáhl ze školy a vzal na svůj velký Sandow. Zážitkem bylo i to, o čem mohli jiné dospívající děti jen snít - být v zákulisí mariánsko-lázeňského divadla mezi všemi kulturistickými hvězdami, které všichni diváci obdivovali. To je nezapomenutelné. Během všech soustředění v předzávodní přípravě mě táta bral společně se svými svěřenci do hotelu na speciálně připravený oběd. Ze všeho toho vařeného a neosoleného masa z ryb a kuřat se mi někdy až obracel žalůdek. Chtěl jsem ale patřit mezi ně a snědl tak co ostatní. Teď je vše ale jinak a kulturistika je pro mě jen vzpomínku z dětství. A táta ? Přestože jeho, dlouholetým sportem vžitý férový přístup do dnešní drsné doby vůbec nezapadá, zůstane pro mě i pro sestru vždy velkým vzorem.

Vzpomenete si na své oddílové svěřence?

V Sandowu byla samozřejmě nejvýraznější čtveřice: Alois Pek, Robert Dantlinger, Honza Černý, posléze Petr Dudarec. Na vojnu do Mariánek, čemuž jsme také dokázali pomoci, přišli další výborní kluci - Jaroslav Kulovaný, Jiří Patyk, ze Slovenska Matějíčka, později i Pražáci a kluci z Brna. Za své jsem ale považoval i ty, kteří přijeli do Sandowa na soustředění jako členové širšího reprezentačního družstva - Petr Stach, Mirek Jastrzebski, Libor Minařík, Štefan Just, Jano Kús, Tono Holič, Anton Šaray, Grolmus, Petr Uríček, Petr Tlapák. Bývali jsme vždy dobrá parta a naši "hosté" se považovali tak trochu za Sandowáky. Atmosféru jednoho takového soustředění dokumentuje film pořízený na naší zahradě, který nabízím čtenářům ke zhlédnutí.

Vždy jsem se v nominacích snažil být spravedlivý, i když to nebylo vždy jednoduché, konkrétně mezi Tlapákem a Dantlingerem, kdy dostal Robert přednost a Petr mi to nikdy neodpustil. Na druhé straně jsme dali Grolmusovi přednost před Dantlingerem a Grolmus posléze z reprezentace v Belgii emigroval.

Případ Libora Minaříka, kterému byl zamítnut výjezd na MS, je ale o něčem úplně jiném. Libor byl nominován, ale nesměl vycestovat. Ve své knize "Cesta na vrchol" napsal, že jsem to zařídil já. Je to ale nesmysl, byl to vynikající kulturista a jeho jasná medaile by nám velmi pomohla. Sám si ale v Brně zkomplikoval soukromý život. Vlivný místní funkcionář se pak postaral o to, aby nikam nevycestoval. Libor pak tvrdil, že jsem to zařídil já, aby jel místo něj někdo jiný. To je ale absolutní nesmysl, to bych v životě neudělal. Libor byl naopak můj oblíbenec, často jsme spolupracovali a společně se účastnili i jiných zahraničních soutěží - například ve Švédsku, Anglii, Švýcarsku a jinde. Za své exhibice mohl dokonce vydělat slušné peníze. Tohle jsem mu prostě neudělal.

Byl to pěkný kus života.

Pomáhal jste svými konzultacemi v přípravě i sportovcům v jiných odvětvích?

Čechoslovákům ani tolik ne. Působil jsem ale několik měsíců u rakouského reprezentačního družstva paralympioniků a připravoval je na blížící se paralympiádu. V posilovně ve Feldkirchenu jsem totiž vedl silovou přípravu týmu, který byl obdobou rychlobruslařů - tihle ale závodili na malých saních. Později jsem se silovou a kondiční přípravou pomáhal i rakouskému prvoligovému týmu hokejistů ve Feldkirchenu. Vzpomínám si, že mezi nimi byl i jeden hráč z Českých Budějovic. V Rakousku jsem působil prostřednictvím firmy Pragosport, se kterou jsem měl uzavřený kontrakt na základě garancí organizace, u které jsem ve Stuttgartu tehdy působil. Tou organizací byl Sporting club Stuttgart (Sport gym), což byla taková moje základna, ze které jsem vyrážel na jednotlivé "štace" a kde mimochodem trénoval i Jusup. Z výdělku jsem pak musel odvádět asi 500 marek Pragosportu. Sporting club Stuttgart mě angažoval do různých evropských zemí. Byl to pěkný kus života.

Nahoře Eva Nosková a Luděk Nosek, dole Bill Tierney
a manželka Rona Daviese
Tak intenzivní život v kulturistice se musel projevit i v tom osobním. Jak jste je dokázal skloubit? Jak to zvládala vaše rodina?

Tato otázka padla ve správnou chvíli. Manželka Eva byla letuška, vzali jsme se v roce 1974 s tím, že skoro dalších dvacet let létala. Rodina byla v Praze, já v Mariánkách a kvůli pravidelnému dojíždění to bylo velice složité. Asi 70 - 100x ročně jsem autem dojížděl z Mariánek do Prahy a během některých víkendů přijížděli i oni za mnou. Bylo to zapříčiněné svým způsobem kulturistikou. Nepovažuji to ale za sebeobětování, jen konstatování. Mohl jsem sice odejít do Prahy, kde bych měl zaměstnání i byt, tvrdošíjně jsem ale trval na Mariánkách a na Sandowu, kde jsem měl vybudované zázemí. V jednu dobu přišlo ale i kritické období, kdy nás to málem rozvedlo. Vše jsme ale nakonec zvládli, manželství vydrželo a společně jsme tímto způsobem zdárně vychovali dvě děti - syna Petra a dceru Lucku. Ten rodinný život tím byl samozřejmě trošku ovlivněn a já nebyl tím tatínkem, který se večer vrací k rodině. Mělo to svoje výhody a nevýhody, ale vydrželo to.

V ČR jste jeden z mála, který má tak dlouhodobé a rozsáhlé zkušenosti s přípravou závodníků. Jak moc jste v průběhu jednotlivých let měnil skladbu tréninků, stravy a finální přípravy svěřenců? Ovlivňovaly vás zahraniční trendy?

Byli jsme hrdí na to, že jsme světovou kulturistiku ovlivnili pózováním na hudbu. Velkými pózéry byli například Bob Divílek nebo Petr Stach. Jinak jsme ale nové trendy přejímali ze světa. Tím, že jsem měl dostupnou zahraniční literaturu a časopisy, tak jsem klukům tréninkové plány de facto korigoval. Tyto tréninkové plány se pak často objevovaly v časopisech. Ačkoli se trénink šířil z Mariánských Lázní dál do Čech, osobně jsem to nevymýšlel. Vše jsem nastudoval v zahraničních časopisech. Jen pro zajímavost, před asi pěti lety jsem vyklízel půdu a Pepa Švub, velice šikovný redaktor Muscle&Fitness, který u nás také trénoval, si odsud odvezl obrovskou hromadu všeho nastřádaného materiálu. Bylo to celkem 250 kilogramů tiskovin. Dokážete si představit, jak ta jeho dodávka pod náporem té váhy klesla? Pepa to později využíval ve vlastních článcích a často jsem si pak všiml odkazů na tyto historické ročníky. Chci tím jen říci, že už v té dávné době jsem měl extrémně velké množství zdrojů. Kromě toho jsem si korespondoval s desítkami zahraničních trenérů a kulturistů. Díky tomu jsem se naučil anglicky. V neposlední řadě jsem pak dálkově vystudoval i Fakultu tělesné výchovy a sportu a posléze získal i doktorát. Takže i to vzdělání jsem získal díky kulturistice. Kdo by to řekl do úředníka stavebního úřadu. (úsměv) Všiml si toho i tehdejší Mladý svět, který mě zařadil do reportáže "Ztracené existence" věnované absolventům FTVS UK, kteří "zběhli" k jiné profesi.

"Modrá" vzpomínka na Roberta Dantlingera

Robert Dantlinger na ME 1983
Robert byl určitě talent a skvělý kulturista, musel jsem ho ale stále hlídat, protože často porušoval rozpisy a stravu, občas jsem ho musel nutit i do cvičení. Celé Mariánky tou dobou samozřejmě moc dobře znaly termín dalšího Sandowa, věděly ale i to, kdy kulturistům z místního oddílu začíná finální příprava na závody. Město tím prostě žilo. Jednou mi tak krátce před Sandowem zavolala cukrářka z Modré cukrárny a říká: "Pane Nosku, máte tady Roberta, objednal si už nějaké zákusky. Přijeďte si pro něj." Okamžitě jsem tehdy přiběhl do cukrárny a uviděl, jak se Robert cpe. Přiskočil jsem k němu a zákusek, do něhož se chystal opět kousnout, jsem mu těsně před ústy vyrazil z ruky. Stačil jsem si ještě všimnout, jak mu kus toho dortu, kterému Robert jen těžko odolával, zůstal v koutku úst. "Roberte! Nesmíš, jsi v dietě!" říkám. Roberta jsem si pak odvedl. Po mnoha letech, kdy naše přátelství spíše pohasínalo, jsem se dozvěděl, že Roberta s vážnými zdravotními problémy odvezli do místní nemocnice. Okamžitě jsem se sebral a zajel za ním. Po cestě jsem se ale zastavil v "Modré cukrárně" a neuvěřitelnou náhodou tam byla stejná cukrářka jako před 30 lety. Objednal jsem několik kousků dortu a zeptal se jí, jestli tuší, pro koho jsou. Ona si hned v ten okamžik vybavila desítky let starou historku a řekla: "Pro Roberta, jak jsi mu je tenkrát tahal od huby."

Se zákusky v ruce jsem pak dorazil do nemocnice na Robertův pokoj. Přistoupil jsem a rozbalil to přímo před ním. Robert se na ně podíval, lehce se pousmál a s nadsázkou jemu vlastní, se zeptal: "A fakt si je, Luďku, můžu vzít? I když jsem v dietě?" Já mu na to smířlivě odpověděl: "Můžeš, Roberte, můžeš." Byl to úžasný okamžik, netušil jsem ale, že poslední. Robert za dva dny zemřel.


Z fotoarchivu PhDr. Luďka Noska (IV.)



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

02.05.11:45Deadlift - ...článků je asi to nej, co jsem na Ronnie.cz četl.+5
02.05.10:01jan dziadek - Takovéhle články tesat do kamene. Vzpomínka na p. Dantling..+3
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra