Váš příběh: Nebát se začít

Jsem člověk, který si jde za svým cílem i přes klacky, které nám život hází pod nohy. Jmenuji se Jakub, je mi 26 let, pocházím z Valašského Meziříčí a cvičení se věnuji nějakým způsobem již 8 let. Mé okolí mne většinou považuje za uzavřeného a nemluvného. Povětšinou je to pravda, ale ve správném prostředí, případně se správnými lidmi se tato situace velice rychle mění. V současné době se připravuji na své první závody v kulturistice.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Již od mala byl pro mne sport nedílnou součástí života. Prošel jsem si tak spoustou sportů jako například házená, fotbal, basketbal, florbal. U posledního zmíněného jsem zůstal nejdéle, prakticky dodnes. Tento sport mi učaroval a dal mi spoustu krásných zážitků. Přes všechno moje sportovní vyžití jsem však nikdy nebyl štíhlý. Bylo to dáno jak endomorfním typem mé postavy, tak i nekvalitou mého stravování a zálibou v konzumaci všeho nezdravého. Ve sportu jsem však přesto mezi vrstevníky vynikal, takže tu malou nadváhu jsem prostě neřešil, ani jsem to nebral jako něco špatného.

Po základní škole jsem přestoupil na gymnázium, to byl konec pro velké množství mých aktivit. Už nebylo tolik času na sport, velkou část svého volného času jsem musel věnovat studiu, na což jsem nebyl do té doby vůbec zvyklý. Další žrout času byla brigáda. Přesto jsem se některým koníčkům dál věnoval, především florbalu, kdy jsme s týmem objížděli republiku. S úbytkem sportovních aktivit a trváním špatných stravovacích návyků jsem nadále vesele přibíral na váze. Začalo si toho všímat i mé okolí a hlavně přítelkyně. Občasné narážky na mou postavu či váhu byly téměř na denním pořádku. I já sám na sobě jsem již začínal pociťovat, že má kondice není v optimálním stavu, začínal jsem se zadýchávat a dlouhé běhání po hřišti během zápasu nebo tréninku mne absolutně vysilovalo.

Tyto problémy jsem však neřešil... Alespoň ne to té doby, kdy jsem objevil školní posilovnu. Poprvé mne tam vzali kluci ze třídy. Byla to velmi malá tělocvična a velmi špatně vybavená, ale já byl z toho nadšený. Bylo tam pouze pár jednoruček, horní kladka, stroj na zakopávání a předkopávání, žebřiny, žíněnka, hrazda a to bylo vše. Chodili jsme tak občas cvičit po škole nebo během tělocviku. Byl v tom chaos. Nevěděli jsme pořádně, jak cvičit, co cvičit, kolik opakování nebo sérií. Většinou se cvičilo do selhání... No prostě jsme v tom měli zmatek. Ale neskutečně mě to bavilo. Ovšem kluci nevydrželi a přestali časem chodit úplně. Zůstal jsem tak jediný. Chvíli jsem vydržel cvičit sám, ale už tam chybělo to počáteční nadšení. Za další měsíc jsem od školní posilovny upustil úplně, a to na téměř celý rok. Během tohoto roku jsem se rozešel s přítelkyní. Nebylo by na tom nic zajímavého, kdyby mi k rozchodu nenapsala SMS. Tuto zprávu mám v telefonu dodnes a nikdy na ni nezapomenu. Napsala: "Myslím, že už to nemá mezi námi cenu. Nevážíš si mě a nemůžu chodit s někým tak tlustým." Dnes ji za tu SMS děkuji, ale tehdy to nebylo moc příjemné čtení. Ta SMS ve mně dokázala probudit něco, co jsem dřív neznal.

Psal se rok 2006, pro mne snad ten nejdůležitější rok mého života. Se svou postavou jsem byl už hodně nespokojený. Chtěl jsem to už začít nějak radikálně řešit. Ručička váhy se zastavila až na 104 kg při mé výšce 186 cm. Dřív jsem se nevážil, takže to byl pro mne šok. V té době jsem poprvé zavítal do opravdové, plně vybavené posilovny u nás ve městě. První návštěvě předcházelo hodně nervozity a dlouhé otálení, ale nakonec jsem se přece jen odvážil vstoupit. Tohoto rozhodnutí nelituju a jsem strašně rád, že jsem ho udělal.

Posilovna se nacházela ve třetím patře budovy, byl jsem zpocený, ale nedokážu si vybavit, jestli to bylo nervozitou, nebo těmi schody... Vzal jsem za kliku a otevřel dveře. Hned po vstupu bylo cítit, jak se ke mne upírají zraky všech přítomných. Namířil jsem si to k baru, za kterým stál od pohledu milý chlapík mohutné postavy. Přátelsky mne uvítal a podal mi klíč od skříňky s povzbudivými slovy: "Ahoj, já jsem Ríša. Běž se převléct a vrhni se na to!" S dobrou náladou jsem došel do šatny a převlékl se. Když jsem vyšel z šatny, sám Richard se mi nabídl, že mne posilovnou provede a ukáže, kde co je a jak to funguje. Za to jsem mu byl neskonale vděčný, protože většina těch strojů byla pro mne velkou neznámou, jediné, co jsem znal, byla horní kladka, stroj na zakopávání a předkopávání. Po okružní jízdě posilovnou jsem byl seznámen s úplně základními principy posilování. Dokonce se mnou odjel můj první trénink. Po tréninku jsem si sedl na bar a několik dalších hodin diskutoval s Richardem, ten byl neskutečně vstřícný a já doslova hltal všechna jeho slova a snažil se vstřebat co nejvíce informací. Náš rozhovor jsme ukončili koupí měsíční permanentky. Domů jsem šel celý roztřesený, ale plný elánu a plánů do budoucna.

Druhý den jsem o svém rozhodnutí navštěvovat posilovnu dal náležitě vědět i ve škole svým kamarádům, tři z nich se rozhodli také začít. O týden později jsem se v posilovně objevil i s těmito třemi kamarády. Ze začátku ty výkony nebyly nijak oslnivé, ale cítil jsem, jak se postupem času zlepšuji, jak mé tělo reaguje, jak svaly rostou. Bezednou studnicí informací byl pro mne již zmíněný Richard. Zřejmě ho těšil můj zájem o cvičení, tak mi půjčoval ke studiu jednu knihu za druhou. A já se do čtení těch knih vrhal s radostí, ty nejzajímavější poznatky jsem si zapisoval, abych je mohl uplatnit v praxi při cvičení. Brzy jsem tak popsal celý sešit. Díky těmto informacím jsem si uvědomil, jak špatné jídlo konzumuji a co všechno dělám špatně a co bych mohl rychle změnit. Přepracovat jídelníček byla pro mne brnkačka, hlavně díky pomoci kluků z posilovny. Stravovací návyky jsem měl do té doby tragické, chyběla mi spousta živin a převládaly v něm rychlé nezdravé sacharidy a tuky. To se ale tehdy změnilo. Jídelníček jsem zkvalitnil, omezil sladké a slané, které nahradil tvaroh, maso, ovoce, rýže, brambory, těstoviny, luštěniny. Kromě jídelníčku jsem věnoval i velkou pozornost tréninku. Pročítal jsem tehdy spoustu časopisů a knih, v každém vydání byl samozřejmě ten nejlepší a zaručeně fungující trénink s fotkami legend jako Ronnie Coleman, Dorian Yates, Arnold Schwarzenegger atd. Já chtěl samozřejmě odzkoušet každý tento trénink. Nyní už vím, že žádný zaručený trénink neexistuje, že trénink musí být doslova ušit na míru danému člověku, ale tehdy jsem byl mladý a bláznivý. Nakonec jsem svůj trénink nějakým způsobem seskládal dohromady.

Pokroky byly znatelné už po dvou měsících. Břicho bylo pevnější, ramena mohutnější, hlavně celkově jsem se cítil mnohem lépe. To mi dávalo sílu jít dál. Věřil jsem, že jdu správnou cestou. Váha z původních 104 kg během těch dvou měsíců klesla na 98 kg, ale přitom jsem se cítil silnější, mohutnější a hlavně zdravější. Pronikal jsem stále hlouběji do problematiky kulturistiky a fitness. Neustále jsem čerpal informace, kde jen bylo možné. Velké díky tak patří lidem z mého okolí, kteří mi poskytli tolik cenných rad. Nesmírně si jich za to vážím, konkrétně to byli Mirek, Petr, Luba a Richard (oni budou vědět).

Blížila se zima a já se rozhodl pro objemovou fázi, vážil jsem 98 kg. Na konci této objemové fáze ručička váhy ukázala 112 kg. Byla to doba mých největších pokroků. Silově jsem všechny doháněl, některé i předehnal, i když třeba cvičili o rok déle. Byl začátek nového roku a já se tehdy rozhodl, že plynule přejdu do fáze rýsovací. Něco jsem měl o této fázi přípravy nastudováno, a to jak o jídelníčku, tak o tréninku. S vervou jsem se do toho pustil. Stanovil jsem si datum 6. června. Byl to den, kdy jsem odjížděl na výměnný pobyt do Německa. Bylo mi jedno, kolik budu vážit, ale chtěl jsem vypadat co nejlépe. Den za dnem jsem dřel a potil litry vody. Snaha se ovšem vyplácela a váha šla dolů. 6. června jsem zakončil tuto svou první dietu s váhou 92 kg. Léto jsem si parádně užil u vody s kamarády, s postavou, za kterou jsem se nemusel stydět.

Od té doby uběhlo několik let. V mém životě proběhlo mnoho změn, ať už to byla změna bydliště, práce, školy, nebo ženy. Ale láska k železu mi zůstala dodnes. V současné době se připravuji na svou první soutěž, chtěl bych se zúčastnit některé z podzimních kondičních nebo pohárových soutěží. Vížím 123 kg a ještě tak dva nebo tři měsíce budu v objemové fázi přípravy. Na pódium bych chtěl jít s váhou těsně pod 100 kg. Nejde mi ani tak o to, abych vyhrál, ale zúčastnil se a získal nové zkušenosti a zážitky.

A co říci úplně na závěr? Že napoprvé je všechno obtížné a odhodlat se k nějaké zásadní změně je obtížné dvojnásob. Chtěl bych jenom říct - nebojte se změn a radikálních rozhodnutí. Obklopujte se lidmi, kteří Vás nějakým způsobem naplňují a motivují. Stanovte si cíle a jděte za nimi!