Jméno: Pepa
Nick: Diamond123
Věk: 18 let
Zaměstnání: student
Koníčky: kulturistika, freerun
Říká o sobě: Life is too short to live in fear.
Už od mala mě to svým způsobem táhlo k posilování. Vzpomínám, jak mi bylo 6 let a já udělal asi 3 shyby na hrazdě. Vždy jsem rád překonával sám sebe, a proto jsem se pak těch shybů snažil udělat ještě víc. Tento příběh ale není jen o posilování...
Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?
Získejte i Vy za svůj příběh doplňky dle vlastního výběru v hodnotě až 1200 Kč!
Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.
Několik dnů před 10. narozeninami mě srazilo auto a přetrhlo mi jeden z hlavních holenních nervů na ohýbání chodidla. Naštěstí tělo dítěte má mnohem lepší regenerační schopnosti a mně se po dvou letech chození s berlemi podařilo ohýbat chodidlo na 90 %. Bohužel to pro mě znamenalo, že nejspíš nebudu moct pořádně dělat žádný sport, kde se zapojují především nohy. A proto jsem se kolem 11. roku rozhodl pro rychlostní kanoistiku.
Už první den proběhl dosti podivně. Jeden kluk, který mě viděl poprvé v životě, mi začal nadávat. Stejně tak i ostatní dny byly dost těžké, protože jsem nebyl místním kolektivem akceptován. Zde bych udělal malou odbočku. Kolem 13. roku jsem zhlédnul kulturistické video Jakuba Hašpla a z nějakého mně neznámého důvodu mě ten sport naprosto nadchnul. Naneštěstí rodiče neměli pro tento sport pochopení, a proto jsem si to raději nechával pro sebe.
Přestup do nového oddílu v roce 2011 byl naprosto úžasný a já dostal opět chuť trénovat. Také jsem se v tomto roce rozhodl splnit si sen a potají jsem se chystal na soutěž v kulturistice - na mistrovství ČR. Nakonec to rodiče zjistili den před závody a stálo mě hodně přemlouvání, aby mě pustili. Nakonec jsem na ně odjel a vybojoval pro mě krásné třetí místo. Dále jsem byl rozhodnutý věnovat se naplno kanoistice.
Ještě ten rok jsem byl bohužel hospitalizován s nevysvětlitelnými bolestmi břicha a ani doktoři týden nevěděli, co mi je, a zbytečně mi vyoperovali slepé střevo a dále operovali naslepo. Nakonec se ukázalo, že jsem měl vzácnou vrozenou vadu na močovém měchýři. Strávil jsem měsíc v nemocnici a další tři měsíce mi bylo doporučeno vyhnout se jakémukoliv sportu. Navzdory všem doporučením zvítězila má zatvrzelost a já po měsíci začal trénovat naplno.
Následující rok, tedy 2012, byl pro mě velmi důležitý, protože jsem byl kategorií junior, což znamenalo šanci na účast na mistrovství Evropy juniorů. Pro mě to z důvodu vynechání zimní přípravy znamenalo jen naprosto mizivé šance, že bych se tam mohl dostat, a tak jsme se s trenérem rozhodli, že se budeme spíše zaměřovat na nominaci z mistrovství republiky. Stalo se ale něco neuvěřitelného a já se tam dostal. A nejen to. Také jsme zajeli s parťákem skvělé sedmé místo, kterým jsme byli nejúspěšnější z celé české juniorské výpravy. O tři měsíce později jsme ještě přidali bronzovou medaili ze závodu olympijských nadějí.
Až do listopadu jsem si žil jako ve snu, dokud jsem si nešťastně nezlomil ruku při fotbalu. Hojení probíhalo poměrně dlouho a já opět přišel o další zimní přípravu. V roce 2013 se mi dost zhoršila technika, která je v mém sportu velmi důležitá, a už se mi nepodařilo dohnat tempo soupeřů. Na mistrovství Evropy juniorů jsem se sice nominoval, ale jel jsem s jiným parťákem a skončili jsme hluboko ve startovním poli.
Momentálně jsem už v mužské kategorii, kde mě čeká obrovská konkurence, včetně bronzového olympijského čtyřkajaku. Právě jsem v přípravě na dubnovou nominaci na světový pohár tady v ČR, v Račicích. Také mě čekají maturitní zkoušky, které, doufám, úspěšně složím.
I když jsem toho za svoji kanoistickou kariéru moc nevyhrál (kromě pár titulů z mistrovství ČR), za svá největší vítězství považuji, že jsem byl schopen překonat mnohdy nelehké životní situace. Na závěr bych chtěl poděkovat svým bývalým trenérům z KVS Praha, současnému trenérovi, své přítelkyni a všem lidem, kteří stáli a stojí při mně. V neposlední řadě také Ronnie.cz. Doufám, že třeba i tento bezvýznamný příběh někoho motivuje, aby se nevzdával a snažil se žít svůj sen, protože já jej žiji.
Závod olympijských nadějí (Maďarsko 2012)
|
ME juniorů s Vojtou Kučerou (Portugalsko 2012)
|
Josefova transformace během 5 let
Máte i Vy svůj příběh? Umíte jej poutavě napsat a chcete se o něj podělit s ostatními čtenáři? Povzbudit je v jejich snažení a boji s nadváhou či nárůstem svalové hmoty, vylíčit překonání Vašich rekordních zvednutých vah, nebo jste vyhráli nad svými zdravotními problémy? Pošlete nám jej! Více informací naleznete
zde.