Několik slov o dýchání

Klidové, zátěžové a krizové dýchání

Dýchání je jednou z nejdůležitějších pohybových činností. Zabezpečuje pro náš organismus výměnu krevních plynů. Bez ní bychom nepřežili. Proto je nezbytné proces dýchání zkoumat. Didakticky rozlišujeme vlastní výměnu krevních plynů v plicních alveolách a vnější mechanismus dýchání. My se zde budeme zabývat kineziologií dechu, tj. jeho mechanikou a řízením.

Nejprve probereme mechanismus přirozeného, spontánního dechu. Tradičně je zvykem posuzovat dýchání topograficky. Mluvíme o dolním (bráničním, břišním), středním (hrudním, žeberním) a horním (podklíčkovém) dechu. Má ale takovéto dělení něco společného s přirozeným dýcháním? Jen velmi málo. Pokud chceme dýchání poznat, je vhodné si zvolit jiná kritéria. Při zkoumání dechu můžeme u každého z nás rozlišit tři základní varianty. Ty jsou si, u posturomotoricky zdravých lidí, v principu podobné. Lidé velmi podobně dýchají při odpočinku, odlišně, ale opět rámcově stejně, při zátěži a třetí stereotyp se týká krizové, stresové situace. Pokusíme se tyto základní dechové stereotypy stručně popsat. Nejprve začneme v ideální rovině a to nám následně umožní odlišit možné poruchy. Zajímavý je také pohled vývojové kineziologie. Zdá se, že základ zmíněných stereotypů dechu je vrozený. Zajímavým zjištěním navíc je, že jejich výsledná podoba koreluje s dosaženou úrovní posturálního vývoje. Zejména obraz zátěžového dýchání je těsně svázán s používaným typem stabilizace segmentů při zátěži. Ale k tomu se ještě vrátíme při popisu jednotlivých stereotypů.

Klidové dýchání

Klidové dýchání nevyžaduje žádnou aktivní stabilizaci tělesných segmentů. Oporou pro práci dechových svalů je strukturální tuhost tělesného tenzegritu. Především v úponové zóně bránice. Tím posturomotorický systém výrazně šetří energii. Ale nic není zadarmo. Je zde limitována intenzita práce dechových svalů. Jakmile by zatáhly moc silně, došlo by namísto k nádechu k pružné deformitě hrudníku. Přitom účinnost dýchání prudce poklesne. Omezením klidového dýchání je proto limitace minutového dechového objemu. Vlastní zapojení dechových svalů v rámci tohoto stereotypu je podmiňováno polohou, ve které odpočíváme. Ve vazbě na ni systém aktivuje bránici, nebo případně svaly hrudníku. Realizačním prostorem pro toto dýchání je dolní a střední trup. Nemělo by se objevit pod klíčky. Pokud se i v odpočinkové poloze při dýchání objevují souhyby ramen, popř. tendence k hornímu hrudnímu záklonu, jedná se o parazitickou aktivitu krizového dýchání.

Zátěžové dýchání

Porozumět zátěžovému dýchání má pro nás stěžejní význam. Řídicí systém na tento stereotyp přepíná v případě zvýšeného požadavku na spotřebu kyslíku. Dýchací svaly pak musí pracovat se zvýšeným úsilím, jež vyžaduje aktivní stabilizaci celé úponové zóny bránice. Tu tvoří dolní sternum, žeberní oblouky a celá bederní páteř. A zde se můžeme setkat se dvěma variantami této aktivity. Žádoucí je zpevnit úponovou zónu bránice v kontextu dynamické stabilizace. Ta v sobě přirozeně zahrnuje i břišní hydrauliku. V rámci tohoto programu jsou dechové souhyby synchronní v prostoru celého trupového tenzegritu, tj. břicha i hrudníku. Žádná dechová vlna. Prostor pro toto dýchání je dole ohraničen linií horních předních kyčelních trnů a nahoře, přibližně, linií prsních bradavek. Podbřišek se dechových souhybů téměř neúčastní. Plní převážně posturální roli. Je jakousi "přední stěnou pánevního dna" a společně s ním tvoří posturální protiváhu bránice. Zóna horního hrudníku už spoluvytváří jakýsi "kořen krku" a zátěžového dýchání se účastní minimálně. Fyziologicky se aktivuje jen v rámci krizového dýchání. Drobný souhyb horních žeber při zátěžovém dýchání souvisí s přetvarováním trupového tenzegritu.

V případě, že je DS nedostupná, aktivuje se náhradní stereotyp zátěžového dýchání. Ten je však zásadně odlišný. Připomíná kombinaci klidového a krizového dechu. Ta je ale pro intenzivní práci dechových svalů nevhodná. Pevnost jejich úponové zóny je jen nedokonale zajištěna v rámci statické stabilizace. Chybí zde funkční propojení horního a dolního trupu. Tento náhradní stereotyp zátěžového dechu postupně vede k typické deformitě, projevující se poruchou tvarování dolních žeberních oblouků, sterna a páteře. Primární roli při jejím vzniku hraje porucha posturality. Příslušný stereotyp dýchání je pouze jakýmsi jejím "pohybovým vyjádřením".

Krizové dýchání

Jedná se o mechanismus, jenž v případě krize umožňuje do maxima navýšit dechový objem. Dýchání se posune až do horního hrudníku, tj. základny "hlavového subtenzegritu". Řídicí systém využije svaly, primárně sloužící k pohybům hlavy, pro dýchání. Ty následně vytáhnou horní sternum, žebra a někdy i ramenní pletence vzhůru. Tím se sice mírně navýší minutový dechový objem, ale za cenu omezení pohyblivosti krku. Tento stereotyp dýchání je také nejméně ekonomický. Značnou část jím získaného kyslíku spotřebují samy "pomocné" dýchací svaly.

Rozhodujícím faktorem je, na jaký typ zátěžového dýchání tento stereotyp nasedá. V případě, že se spojí s fyziologickou variantou v kontextu břišní hydrauliky, je efektivita lepší a nedochází k dlouhodobému přetěžování krční páteře. Kraniální posun sterna a ramen je minimální. Dominuje expanze horních žeber. Pokud ale tato varianta není dostupná, jsou souhyby ramen a sterna výraznější. Krizové dýchání se tady aktivuje v rámci SS. To následně vede k přetížení krční a horní hrudní páteře. Doprovodným jevem bývají opakované blokády žeber, hrudních obratlů a krku. Ty v pozdějším věku často následují degenerativní změny. V této kombinaci je účinnost dýchání nejnižší.

Co můžeme a co naopak nemůžeme na dýchání vůlí ovlivnit?

To je důležitá otázka. Na odpovědi závisí výběr vlastní techniky pro ovlivnění dechu. Základ stereotypu dýchání má za sebou dlouhý vývoj a je geneticky fixován. To znamená, že podstatná část procesu dýchání probíhá mimovolně. Nás ale zajímá, co vlastně, a popřípadě do jaké míry, můžeme v procesu dýchání vůlí měnit.

Nejprve od sebe odlišíme vlastní koordinaci dechových pohybů, tj. dechový stereotyp, a jednotlivé, v podstatě kvantitativní parametry dechu. Ukazuje se, že dýchání je plně řízeno z mimovolní úrovně. V raném dětském věku probíhá naprosto spontánně. Dítě o dýchání nepřemýšlí. S postupujícím věkem se člověk postupně učí některé parametry dechu cíleně ovlivňovat. Ve standardní situaci můžeme měnit frekvenci, hloubku, můžeme dech na chvíli zadržet. Také umíme zvýraznit dýchání bránicí či hrudníkem, nebo můžeme dechový pohyb v některé části trupu stažením svalů zablokovat. Pokud však řídicí systém vyhodnotí situaci jako vysoce rizikovou, přepne i u těchto parametrů řízení zpět na vnitřní automatiku. To, co ale vůlí téměř nelze ovlivnit, je vlastní dechový stereotyp, tj. vzájemná koordinace a časování práce dechových svalů. Máme tedy nějakou možnost do této funkce zasáhnout?

Co má dýchání společného s držením těla a pohybem?

Poruchy dýchání se nevyskytují izolovaně. Při pozorném sledování vždy najdeme souvislost mezi určitou poruchou držení těla a s ní svázaným pohybovým projevem. Jak tedy držení těla a stereotyp dýchání spolu vlastně souvisí? Při zkoumání libovolného pohybu můžeme rozlišit dvě na sebe navazující fáze. Jako by se v jeho průběhu cyklicky opakovaly. Jednou z nich je vnitřní přednastavení polohy (aktivace atitudy) a druhou z ní spuštěný malý úsek fázického pohybu. Pro představu si můžeme vypomoci sekvenční fotografií. Na ní vidíme plynulou řadu na sebe navazujících záběrů pohybujícího se těla. Přitom jednotlivé "panáčky" od sebe dělí pouhé zlomky sekundy. Jsou analogií postupně se měnící atitudy, jež je základem multiexpozicí zaznamenaného pohybu. A není rozhodující, zda tímto pohybem je např. chůze nebo dýchání. Proto, chceme-li změnit stereotyp dýchání, musíme nejprve najít, nastavit a následně aktivovat příslušnou tělesnou pozici (atitudu). K odpovídající změně potom dojde automaticky. Oproti tomu volním úsilím můžeme částečně ovlivnit pouze jednotlivé dechové parametry (frekvenci, hloubku apod.). Proto klíčem ke správnému dýchání je precizní práce s držením těla (nastavenou atitudou), které je oporou pro práci dechových svalů.

Jak dýchání při cvičení využít "ku prospěchu svému"

Při správně prováděném tělesném cvičení se spontánně aktivuje zátěžové dýchání. Mělo by to být pravidlo. Pokud se objeví mechanismus krizového dechu, jedná se potom o "krizové cvičení". A to rozhodně není dobrá volba. Na co bychom si tedy měli dát pozor?

Předně se snažíme vyvarovat zadržení dechu. To většinou cvičení neprospívá. Je dobré se snažit dýchat co nejpřirozeněji. Proto také, všude kde to jde, dýcháme nosem. V nose se vzduch čistí, ohřívá a zvlhčuje. Při výdechu, na oplátku, nosní sliznici teplo a vlhko zpětně odevzdává. V posilovnách u některých cvičenců vidíme snahu nadechovat nosem a vydechovat ústy. Není to dobrý nápad. Následkem může být přesušení nosní sliznice, což jí neprospívá. A navíc to cvičení nijak nezkvalitní. Dýchání ústy si vyhraďme pro situaci, kdy potřebujeme intenzivně dýchat a nos už to "nezvládá". A když to způsobí rýma, cvičení raději vynecháme, nebo je upravíme tak, aby nedošlo k výraznému zadýchávání.

Manipulace s dechem nám však může i pomáhat. Účinek cviku lze zesílit prohloubeným dechem proti odporu. Nejvýhodnější je vytvořit potřebný odpor specifickým stažením oblasti glótis (hlasivek). Při troše snahy se to lze naučit. Při výdechu ústy lze odpor zvýšit také zúžením rtů, ovšem s dříve již zmíněnými výhradami.