Kloub jako rizikové místo pohybového systému

Klouby to v rámci pohybového systému vůbec nemají lehké. Spojují v sobě dvě značně protichůdné funkce. První je pohyblivost. Umožňují podle potřeby měnit polohu sousedních segmentů. Druhou funkcí je pevnost. Musí i v průběhu pohybu poskytovat pevnou oporu. To z nich dělá důležitý, ale také poměrně zranitelný článek pohybového aparátu.

Co je to kloubní stabilita?

Kloubní stabilita je schopnost spolehlivě přenést zátěž z jedné kloubní plochy na druhou. Je podmínkou tělesného pohybu. Současně se kloub nesmí poškodit. Síly mohou někdy dosáhnout hranice pevnosti kloubních struktur. Nejzranitelnější jsou vazy a ostatní fasciální tkáně. Jak si tedy pohybový systém klouby chrání?

Dvě varianty zajištění kloubní stability

Řídicí systém si vybírá mezi dvěma způsoby zajištění kloubní stability. Jedná se o již dříve popsanou dynamickou a statickou stabilizaci tělesných segmentů /DS a SS/. V případě, že míra zatížení je malá, řídicí systém využívá SS. Stojí ho méně energie. Mechanismus páčení kloubních ploch je však rizikový. Pokud by přišel nenadálý náraz, je riziko poškození, zejména u fasciálních tkání, vysoké. Ohroženy jsou i kloubní chrupavky. Proto v situaci zátěže "větší než malé" řídicí systém aktivuje dynamickou stabilizaci. Ta změkčuje nárazy do fasciálních struktur, umožňuje vyváženěji zatěžovat kloubní plochy. Tím současně chrání kloubní chrupavky.

Jak zajištění kloubní stability souvisí s úponovou bolestí a úrazy

V kloubních strukturách nalézáme nápadně mnoho receptorů a volných nervových zakončení. Proč? Můžeme z toho usuzovat, že pro řídicí systém je monitorování zatížených kloubů jednou z priorit. Důležitou součástí signálů z kloubů a jejich okolí je nocicepce. Informuje o riziku přetížení. Nevnímáme ji jako bolest. V případě statické zátěže na ni řídicí systém spontánně zareaguje změnou polohy. Při opakovaném, zejména cyklickém pohybu se nastartuje proces tvorby náhradního pohybového vzoru. Je zajištěn úpravou koordinace svalových snopců. Cílem těchto změn je nocicepci eliminovat. Pokud to automatická korekce nedokáže, nocicepce prorazí do vědomí jako bolest. Ta nás potom nutí upravit pohybové chování s cílem se jí vyhnout.

Problém ale nastává, pokud je DS z nějakého důvodu nedostupná. Klouby v tom případě setrvávají v mechanismu páčení i při nadlimitní zátěži. V jejich okolí chybí synergická svalová koaktivita. Při vyšetření nalézáme spastické (hyperreaktivní) a současně také hyporeaktivní svalové snopce. Ty často obsahují triger pointy (spoušťové body, vyznačující se bolestivostí a vlivem na lokální svalové napětí). V místě úponu takových snopců lze cítit bolest i při běžné zátěži. Jejich dlouhodobé přetěžování může vyvolat aseptický zánět. Příkladem je geneze tenisového lokte. Pro terapii obdobných poruch je důležité nejprve určit, s jakou variantou opření systém pracuje. Pokud DS není dostupná, musíme se hned v počátku rozhodnout, zda ji budeme hledat. Pro někoho však může být výhodnější jen SS "kultivovat" a kompenzovat nežádoucí přetížení kombinací cvičení s úpravou ergonomie (např. vhodnou ortézou). Kritériem rozhodování bývá věk, způsob života, ale také přání klienta.

Jak pracovat s pohyby: Cvičit svaly, nebo pohyby aneb co vlastně vidí náš mozek?

S rozvojem posiloven v poslední době stoupá zájem veřejnosti o posilování svalů či svalových skupin. Zejména těch, jež jsou součástí reliéfu našeho těla. Cvičíme "břišní svaly, vzpřimovače trupu, flexory kolen" apod. Jenomže náš mozek to moc nebere. On v podstatě jednotlivé svaly ani nevidí. Spíše si pamatuje určité pohybové sekvence, z nichž pak vlastní pohyby skládá. A navíc tyto sekvence se u jednotlivých lidí liší. Jsou si rámcově podobné. Naproti tomu ale jejich odlišnost může za to, že vnějškově stejný pohyb "uvnitř" nevykonáváme stejným způsobem. Lišíme se navzájem koordinací a někdy i zapojením odlišných svalů. A navíc sumace (nasčítání) opakovaně vykonávaných pohybů v preferovaném koordinačním vzoru podmiňuje tvarování našeho těla. Zásadní význam pro vznik a následnou fixaci těchto vzorů má rané období našeho posturomotorického vývoje, tj. 0 - 3 roky. Z nich jsou nejdůležitější první čtyři měsíce, kdy se rozhoduje o dostupnosti dynamické stabilizace. Samozřejmě velkou roli má i následná pohybová zkušenost, jež sice základní pohybové vzory už nezmění, ale může je významně kultivovat.

Co tedy vlastně máme cvičit? Užitečnou náplní našeho cvičení je práce s vhodně zvolenou polohou, popř. v ní prováděné určité komplexní pohyby. I když pohyby cílíme na zvolenou tělesnou část, musíme je zasadit do rámce celkového tělesného držení. Mohou být docela malé. Někdy je výhodnější jen stabilizovat výchozí polohu. Důraz přitom klademe na způsob provedení cviku. Zejména na to, jak naše tělo "pracuje uvnitř". Proto je důležité naučit se vlastní tělo vnímat. Vyžaduje to i nový pohled na tělesnou kondici. Cílem je kondice, jež nám umožňuje bezpečně a s radostí pracovat či sportovat. Prostě dělat vše, co potřebujeme, a to s bezpečnou rezervou. Opakem je posilování jednotlivých svalů. Jejich vykreslení do obrázků cvičebních poloh je sice atraktivní, ale u mnoha cvičenců stejně neodpovídá skutečnosti. Daleko důležitější je autenticita pocitů klienta.