Kdo jsou autoři tohoto článku?
Martin Šťastný - pohybový specialista, šéf Fyziostudia DIRES, absolvent FTVS UK, Face Czech Academy, BOSU®, Core, BOSU® Fitness, FLOWIN®, aplikované kineziologie na labilních a balančních plochách, kineziotapingu, seminářů pořádaných v Centru komplexní medicíny. Původně reprezentant v rychlostní kanoistice, později založil snowboardovou školu v Peci pod Sněžkou, kde působil 8 let, od roku 2000 se věnuje trenérské praxi. Roku 2007 založil oddíl silového trojboje u asociace IPF. V roce 2008 byl třetí na mistrovství České republiky, v roce 2009 a 2011 byl mistrem Čech. V současné době zaštiťuje sportovní klub
Tuff Stuff Dires při Vysoké škole obchodní.
Spoluautor metodiky a knihy "Moderní fyziotrénink". Spoludržitel patentu balanční pomůcky Correctfoot.
PaedDr. Pavel Švejcar - fyzioterapeut, garant konceptu fyziotrénink. V sedmdesátých letech minulého století byl členem reprezentačního týmu ČSSR ve skocích do vody a dosáhl několika titulů mistra ČSSR juniorů i dospělých. Po náhlém ukončení sportovní kariéry následkem úrazu studoval stavební fakultu ČVUT. Po vzniku vysokoškolského studia rehabilitace při FTVS UK v osmdesátých letech minulého století absolvoval toto studium a následně získal titul PaedDr. Je čestným členem Unie fyzioterapeutů ČR, jejímž byl zakládajícím předsedou. Počátkem devadesátých let se intenzivně zabýval terapií pacientů s DMO ve spolupráci s MUDr. prof. Václavem Vojtou. Díky spolupráci s Ludmilou Mojžíšovou propojil principy reflexní lokomoce podle Vojty se specifickou manuální terapií podle Mojžíšové. Z tohoto základu vznikl fyzioterapeutický koncept aktivní segmentální centrace. Jeho základem je kombinace specifické manuální terapie s cílenou kinezioterapií. Jeho uplatnění je především ve sportovní fyzioterapii, léčbě bolestivých stavů páteře a terapii posturálních poruch a skolióz. Současně výrazně mění zaběhnutý přístup ke zdravotně-kondičnímu cvičení. V současně době externě přednáší na 2. LF UK, FTVS UK v Praze a dalších fakultách v ČR i zahraničí. Vede poradnu fyzioterapie a léčebné rehabilitace v Praze a školí fyzioterapeuty, lékaře a kondiční trenéry v rámci postgraduálních kurzů. Ve spolupráci s pohybovým specialistou Martinem Šťastným rozpracoval principy aktivní segmentální centrace v konceptu moderního fyziotréninku, cíleného na fyziologické a bezpečné posilování.
Termín "hluboký stabilizační systém" je v posledních letech často skloňován jak terapeuty,
tak trenéry. Pokud se jich ale zeptáte, o co se vlastně jedná, dostanete většinou
neurčitou nebo vyhýbavou odpověď. Ani odborná literatura nám moc nepomůže.
Většinou je pouze zmiňován jeho význam pro ochranu páteře, s odkazem na roli
nitrobřišního tlaku, doprovázený často nesourodým výčtem několika svalů. Pokusíme
se zde tedy popsat mechanismy, jež zajišťují stabilitu trupu, jsou dostatečně konkrétní
a umožní nám se v této problematice lépe orientovat.
Je bránice jen pro dýchání?
Bránice je nesmírně zajímavý sval. Svým uložením v podstatě rozděluje trup na dvě
značně odlišné části. Dolní je reprezentována pánví, bederní páteří a prostorem relativně
měkkého břicha. Jeho obsah tvoří v podstatě kapalina. Horní část je relativně
tuhá. Při obvodu je vyztužena "příhradovou" strukturou hrudního koše, zahrnující
i hrudní páteř. Podstatnou část jejího vnitřku tvoří dutý prostor, umožňující dýchání.
V úponové zóně bránice se tyto dvě části trupu prolínají. Bránice je obecně pojímána
jako hlavní dechový sval. Je to však její jediná funkce? Není! Ukazuje se, že zásadně
podmiňuje i další pro život nezbytné funkce. Podílí se například na kašlání, kýchání,
defekaci, komunikaci a smíchu. Ale největší význam, samozřejmě mimo dýchání, má
její role posturální. Tou je aktivní podíl na držení těla s odrazem do našeho pohybu.
V čem spočívá?
Co je břišní hydraulika?
Dolní bederní páteř je jakousi "Achillovou
patou" trupu. Je častým místem
bolestí, ať už náhlých, anebo chronických.
Co nám k tomu řekne anatomie?
Páteř se v bederní krajině zdá
být jediným nosným prvkem. A byť
jsou tady obratle a ploténky nejrobustnější,
oproti jiným částem trupu
je to pro oporu málo. Zapomněla
snad příroda na tuto část těla? Nezapomněla! Naopak nás vybavila nesmírně důmyslným
mechanismem pro převod tlakové síly mezi horní a dolní částí trupu. Je jím "břišní
hydraulika" (BH). Posturální roli břicha si můžeme představit jako zvláštní hydraulický válec
obklopující podélnou osu trupu. Obdobný můžeme vidět třeba u sklápěcí korby nákladního
auta.
Ale ten náš je praktičtější, může se ohýbat! Stěny našeho válce tvoří plochá svalovina
břicha, beder a ventrální plocha bederní páteře. Dolním, relativně méně pohyblivým
pístem je pánevní dno, nejspodnější břicho a vnitřní stěna pánve. Horní, dynamičtější
píst reprezentuje bránice. Tento mechanismus "posturální brániční opory"
umožňuje převést zátěž z oblasti hrudníku přímo na pánev a vyhnout se tak přetížení
bederní páteře. Současně se zachovává potřebná pohyblivost trupu. Význam břišní
hydrauliky stoupá s předklonem, a to zejména v kombinaci s rotací trupu. Měli bychom
proto její zapojení kontrolovat u všech předklonových cviků.
Dvě základní varianty opření v zóně dolního trupu
V zóně dolního trupu jsou tři možnosti opory. Dvě z nich jsou vázány na páteř. Jedná
se o ploténky a fazetové klouby páteře. Třetí, bohužel ne u všech dostupná, je
bránice v kontextu "břišní hydrauliky".
Pro efektivní ochranu páteře je nezbytná
vyvážená kombinace všech tří. Břišní
"hydraulický válec" navíc poskytuje oporu
myofasciálním smyčkám. Ty spirálovitě
propojují hrudník s bedry a pánví.
Bez něj nemohou efektivně fungovat.
Tyto smyčky zabezpečují rotační stabilitu
trupu a spolupodílí se na vzpřímení.
Některé z nich spirálovitě provazují dolní
bederní obratle s lopatkami, a tím přispívají
k ochraně plotének při zdvihání břemen.
Jejich funkce současně podmiňuje
tvarování celého hrudníku.
V případě koordinační poruchy, projevující se navenek poruchou držení těla
a změnou motorického projevu, musí posturomotorický systém sáhnout po náhradní
variantě. Výpadek břišní hydrauliky nahrazuje mechanismem obdobným defekaci.
Aktivuje se zádrží dechu se současným stažením břicha a hrudníku. Bránice a pánevní
dno se prakticky nezapojí. Vnějším projevem je typické nahrbení těla. Tento
mechanismus však nemůže břišní hydrauliku efektivně nahradit. Výsledkem takové
"pseudoopory" je opakované přetěžování dolní bederní páteře, akcelerující zejména
při předklonu spojeném s rotací. Vedlejším nežádoucím účinkem je opakovaná blokace
žilního a lymfatického oběhu, což je také z dlouhodobého hlediska rizikové.
Jak pohybový systém chrání páteř při zátěži
Břišní hydraulika
Páteř je velice zajímavý orgán. Unikátně v sobě spojuje pevnost s pohyblivostí. Chrání
míchu a současně nám umožňuje aktivní život ve vertikále. Jak se tedy chrání
samotná páteř, když je tak důležitá? Odpověď nám naznačí tenzegritický model lidského
těla. Anatomický základ pevné a současně pružné struktury trupu tvoří unikátní
kombinace pevných článků (obratle, žebra, sternum) s provazujícími vazy. Svaly,
vetknuté do fasciálních struktur, umožňují pohybovému systému aktivně reagovat na
měnící se zátěž. Ochrannému zpevnění celé této tenzegritické konstrukce říkáme
"svalový korzet páteře". Je však chybou se domnívat, že základem jeho funkčnosti
je pouze síla břišních a zádových svalů. Daleko důležitější je specifické "knowhow"
(funkce CNS), podmiňující způsob jejich zapojení. A navíc, zdaleka se nejedná jen
o výše zmíněné svaly. Musíme proto svalový korzet páteře více prozkoumat.
"Svalový korzet páteře" - funguje bez "břišní hydrauliky"?
Pro efektivní ochranu páteře je nezbytná koaktivita svalů, prostorově ji obkružující.
Ta navíc musí zahrnovat v minulých kapitolách již zmíněné spirálové smyčky a svaly
přední strany břicha. Bez břišní hydrauliky však není dostupná. Svaly potom pracují
v úplně jiném režimu a nejsou schopny bederní páteř ochránit. Pouze s pomocí BH
je možné odlehčit přetížené bederní ploténky. Výjimkou je jen krajní záklon, při němž
maximum zátěže nesou fazetové klouby. Možnosti jeho použití jsou však omezené.
Proto nelze posilování korzetu páteře od břišní hydrauliky oddělit. Posilování svalů
břicha mimo břišní hydrauliku je jednou z největších tréninkových chyb. Problémem
zde není ani tak výběr cviků, nýbrž způsob jejich provedení. Např. "leh-sedy" můžeme
cvičit v kontextu břišní hydrauliky. Pokud je však cvičíme bez ní, místo zpevnění
korzetu si můžeme bederní páteř naopak poškodit.
Jak se posturální brániční opora projeví v kontextu celého těla?
Součástí břišní hydrauliky je fyziologické natvarování a zpevnění úponové části bránice.
To se v rámci trupového tenzegritu masivně přenáší na zónu celého hrudníku.
Přenos na horní hrudní oblast a krk není tak výrazný, nicméně i tam je jasně patrný.
Přechodovou zónou je čtvrtý hrudní obratel, obě čtvrtá žebra a příslušný úsek sterna.
Ty již funkčně ohraničují dílčí tenzegrit hlavy. Proto, chceme-li zvýraznit stabilizačně-formativní efekt v této oblasti, doplníme cvičení o oporu paží, popř. hlavy. Pokud je BH z důvodu koordinační poruchy nedostupná, probíhá tvarování těla odlišně. Už
v dětském věku se rozvine typická porucha držení těla. Ta může být jak symetrická,
tak ve smyslu skoliózy. Břišní hydraulika se však naštěstí dá cvičit, a to nám dává
možnost tyto poruchy ovlivňovat.
