Váš příběh: Sport je moje droga

Můj příběh bohužel není o někom, komu se povedly neuvěřitelné výsledky během jednoho roku. Ale o obyčejném klukovi, který si zamiloval sporty a měl své cíle. A jde si za nimi, ale snaží se dbát i na zdraví, protože to není krátkodobé poblouznění, ale chce sportovat celý život.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Byl jsem kluk, který nikdy vážně neuvažoval o sportu v jakékoli podobě. Jediný sport, který jsem zkusil do mých 16 let, byl volejbal, a to jsem po půl roce musel přestat kvůli výrůstkům na kolenou. To byl jediný sport, který jsem do té doby provozoval, pokud tedy nepočítám tělocvik, který mě sice bavil, ale nějak jsem neviděl důvod, proč dělat ještě něco jiného. Ne že bych byl sportovní antitalent, ba snad naopak.

Takže se dá říct, že jsem byl velmi nesportovní typ. Co se týče postavy, žádná sláva, žádný pohyb (hlavně v zimě), prostě nic. Mé tělo mělo minimum svalů, zato ale maximum tuku. Všechen tuk se hromadil na zadku a v oblasti břicha. Poslední roky základní školy mě to velmi trápilo, hlavně poté, co jsem skončil s volejbalem a znovu přibral. Těsně před prvním ročníkem střední školy jsem ale objevil americký fotbal, který mě uchvátil, a začal jsem pravidelně běhat, chodit na tréninky a po pár měsících střední školy a oslavení 16. narozenin jsem začal i chodit do posilovny.

Od té doby se sport stal mojí drogou, jen to mělo jednu chybu - moje stravování, což je pro mě aktuálně jedna z nejdůležitějších věcí. Nevěděl jsem o jídle absolutně nic, samozřejmě tam byly nějaké rady kamarádů a kluků z posilovny, ale tímto bych chtěl poděkovat Ronnie.cz za články, protože jsem v tom měl opravdu guláš.

Momentálně mi je 19 let a stále cvičím a párkrát do týdne jdu hrát nějaký sport, ale jediné, čemu jsem "věrný", je cvičení. Sice teď cvičím teprve 4 měsíce, kdybych měl počítat poctivé tréninky, tak skoro ani ne měsíc. Tento rok jsem prodělal mononukleózu a zhubnul jsem skoro 25 kilo. Zpočátku to bylo strašné, první dva měsíce jsem jen ležel doma a nemohl mít dietu s vysokým podílem bílkovin, tuků ani sacharidů. Zkráceně hrůza, připadal jsem si jak tělo bez duše, ale nakonec vše dopadlo dobře, jelikož jsem si stihl dát do pořádku školu a zastavilo se i mé hubnutí, když jsem po dvou měsících mohl povolit jaterní dietu a přidat trošku bílkovin, sacharidů a začal pozvolna cvičit.

Nyní stále netrénuji na 100 %, ale moje jaterní hodnoty se už blíží k normálu, takže někdy v únoru už snad budu schopen fungovat naplno, možná i dříve. Tímto bych chtěl připomenout všem čtenářům, že zdraví je nejdůležitější, každý máme jen jedno a často to opomíjíme. Přestože na svoje poměry nyní vypadám (myslím si) dobře, stejně bych měnil za pořádné zdraví, protože mám nyní po nemoci oslabenou imunitu, únavový syndrom a stále jsem na jaterní dietě, která začíná být opravdu nudná. :)

Možná je to smutné, nebo je to snad rezignace, ale zvykl jsem si, že každý rok se mi něco stane. Jelikož jsem se sportem začal velmi pozdě a pro začátek jsem si nevybral asi úplně pravý sport, i když mě neskutečně bavil. Snažil jsem se co nejrychleji dohnat ostatní kluky, nebo být snad i lepší než oni, proto jsem trénoval o sto šest. Většinou za nějaké moje zranění mohlo přetrénování, první rok jsem si zranil nohu a více než půl roku jsem nemohl dřepovat, o rok později to bylo rameno, které mě také trápilo velmi dlouho, a aby toho nebylo málo, o rok později sádra na ruce a před ní dvoje antibiotika a nyní sranda jménem mononukleóza. Ale nyní se na vše dívám z té lepší stránky, tato zpomalení a zranění mi vlastně pomohla se vyhnout dalším. Poté, co se mi uzdravila noha, jsem se znovu učil dřepovat a s klidným srdcem mohu říct, že moje technika byla o dost lepší, jelikož jsem díky zranění začal cvičit i více mobility. S ramenem to bylo podobné, zlepšil jsem svůj bench-press, přestal u něj zapojovat tolik ramena. A nyní mononukleóza.. Ta mi pomohla s dietou, nyní se už nebojím opravdu žádné diety, protože jsem vlastně v dietě více než 10 měsíců, první 4 jsem hubnul pomalu na fotbalovou sezónu, velmi pomalu, abych byl schopen udržet co nejvíce hmoty a síly, která se mi po celou dobu zvyšovala, a poté jsem chytil mononukleózu a pokračoval jsem, ale s jaterní dietou.

S tou nemocí si říkám, že jsem měl štěstí v neštěstí, i když mi hodně vzala, konečně jsem si uvědomil, že kulturistika a celkově posilování není sprint, ale maraton, je to otřepaná fráze, ale až nyní jsem si uvědomil, co to znamená, a hlavně jsem si díky ní uvědomil, jak je pro mě zdraví důležité, proto bych rád tímto příběhem inspiroval čtenáře, aby se i oni zamysleli nad tím, co dělají pro své zdraví, a zkusili přidat k tomu cvičení i nějaký jídelníček a životosprávu. Když přijde do cesty překážka, nějaké řešení se vždy najde. Když si člověk něco zamiluje a danou věc nemůže dělat, nemusí přestat, stačí to jen omezit, dávat si pozor, zapojit trochu rozumu a snažit se vždy najít i pohled z té lepší stránky.