Přečtěte si ukázku z knihy Arnolda Schwarzeneggera Total Recall! (II.)

Nakladatelství XYZ uvádí na knižní pulty světový bestseller Total Recall, ojedinělou autobiografii, v níž Arnold Schwarzenegger popisuje svůj neuvěřitelný životní příběh plný sebeobětování, zvratů a splněných snů.

Přinášíme Vám pokračování ukázky z 1. kapitoly knihy!

Trailer ke knize Total Recall

KAPITOLA 1

Cesta z Rakouska

První část ukázky najdete zde.

Po všech útrapách války rodiče netoužili po ničem jiném, než abychom žili v bezpečí a klidu. Moje matka byla velká, statná žena, vytrvalá a nápaditá, a taky to byla tradiční Hausfrau, která udržovala domácnost dokonale uklizenou. Jednou za čas srolovala koberce, odtáhla je stranou a pak na kolenou mýdlem a kartáčem vydrhla prkennou podlahu a vysušila ji hadrem. Přísně nás kontrolovala, abychom si věšeli košile a skládali prádlo přesně jako podle pravítka, do komínků s hranami ostrými jako žiletka. Na dvorku za domem pěstovala řepu a brambory a rybíz, abychom měli co jíst, a na podzim zavařovala marmelády a nakládala zelí do velkých tlustých sklenic, aby udělala zásoby na zimu. Vždycky když otec o půl jedné přišel ze stanice domů, měla pro něj připravený oběd, a když se v šest hodin vrátil, čekala na něj večeře.

I hospodaření s penězi byla její starost. Protože dříve pracovala jako úřednice, měla ve všem vzorný pořádek a bez problémů zvládala počty. Každý měsíc, když otec přinesl domů výplatu, mu nechala pět set šilinků jako kapesné a zbytek rozdělila na vedení domácnosti. Ona vyřizovala veškerou rodinnou korespondenci a platila měsíční účty. Jednou do roka, vždycky v prosinci, s námi vyrazila nakupovat oblečení. Jeli jsme autobusem do Štýrského Hradce, do obchodu Kastner & Öhler. Ten obchodní dům měl jen dvě nebo tři poschodí, ale pro nás to byla učiněná Amerika. Byly tam jezdící schody a výtah z oceli a ze skla, abychom si cestou nahoru a dolů mohli všechno prohlédnout. Matka nám nakupovala jenom to nejnutnější, košile, ponožky a spodní prádlo, a všechno nám druhý den doručili až do domu, úhledně zabalené do hnědého balicího papíru. Tou dobou přišly jako velká novinka nákupy na splátky a naše matka byla nadšená, že může účet postupně splácet po měsících, dokud ho nevyrovnala. To, že se lidem jako naše matka otevřely dveře k takovým nákupům, byl výborný krok k oživení ekonomiky.

Matka se postarala i o zdravotní problémy, ačkoli přes akutní případy byl odborníkem spíš otec. Oba jsme s bratrem prošli snad všemi možnými dětskými nemocemi od příušnic přes spálu až po zarděnky, takže měla dost příležitostí nasbírat zkušenosti. Nic ji nezastavilo. Jednou v zimě, když jsme byli batolata, dostal Meinhard zápal plic, ale žádný lékař ani sanitka nebyli k mání. A tak mě nechala doma s otcem, uvázala si Meinharda v šátku na záda a šla s ním v noci tři kilometry, aby se dostala do nemocnice ve Štýrském Hradci.

Náš otec byl mnohem složitější člověk. Dokázal být velkorysý a láskyplný, zvlášť vůči naší matce. Ti dva vroucně milovali jeden druhého. Bylo to vidět na tom, jak mu vařila kávu, i na tom, jak jí pořád nosil drobné dárky, objímal ji a poplácával ji po zadečku. A stejně tak měli rádi i nás; vždycky jsme se k nim chodili schovat do postele, zvlášť když v noci venku zahřmělo.

Ale zhruba jednou týdně, obvykle v pátek večer, se náš otec vracel domů opilý. Zdržel se venku do dvou, do tří nebo i do čtyř hodin ráno a pil v Gasthausu spolu s dalšími místními muži, většinou s farářem, s ředitelem školy a se starostou. Když se vrátil, všechny nás probudil, protože dělal rámus a křičel na matku. Ale ta noční zlost mu nikdy nevydržela dlouho; ráno už byl zase milý a laskavý a vzal nás na oběd nebo nám přinesl nějaký dárek, aby si nás udobřil. Ale když jsme sami něco provedli, dával nám pohlavky nebo na nás vzal i pásek.

To všechno nám připadalo úplně normální. Věděli jsme, že tatínkové všech dětí chodí občas domů opilí a trestají prohřešky výpraskem. Jednoho chlapce, který bydlel nedaleko od nás, jeho otec tahal za uši a běhal za ním s tenkou rákoskou, kterou si namáčel do vody, aby pořádně štípala. Otcovy večery s kumpány a alkoholem jako by patřily k běžnému životu, ačkoli obvykle býval mnohem příjemnější. Někdy brali pánové do Gasthausu s sebou i manželky a děti. Pro nás to vždycky byla veliká pocta, že jsme mohli sedět u stolu s dospělými a dostali jsme moučník. Nebo nás pustili do sousední místnosti, nalili nám malou skleničku Coca-Coly a nechali nás hrát stolní hry, listovat si v časopisech a dívat se na televizi. Vysedávali jsme tam až do půlnoci a říkali si: „Páni, tohle je něco!“

Trvalo mi mnoho let, než jsem pochopil, že pod tou Gemütlichkeit se skrývala hořkost a strach. Vyrůstali jsme mezi muži, kteří se cítili jako banda břídilů. Jejich generace rozpoutala druhou světovou válku a prohrála ji. Můj otec za války odešel od četnictva a stal se policistou v německé armádě. Sloužil v Belgii a ve Francii, ale taky v severní Africe, kde dostal malárii. Roku 1942 o chlup unikl zajetí u Leningradu, v nejkrvavější bitvě celé války. Budovu, ve které byl, vyhodili Rusové do vzduchu, a on zůstal tři dny zavalený pod sutinami. Měl přeraženou páteř a šrapnely v obou nohách. Strávil pak několik měsíců v nějaké polské nemocnici, než se zotavil a mohl se vrátit do Rakouska a k civilní policii. A kdo ví, jak dlouho to trvalo, než se zahojily jizvy na jeho duši? Musel za ty roky vidět spoustu ošklivých věcí. Když byli muži v hospodě opilí, slyšel jsem, jak si o tom povídají, a dovedu si představit, jak to pro ně muselo být bolestivé. Všichni byli poraženi a všichni se báli, že Rusové jednoho dne přijdou a odvedou je stavět novou Moskvu nebo Stalingrad. Byli naštvaní. Snažili se ten vztek a ponížení potlačovat, ale zklamání se jim usadilo v morku kostí. Jen si to představte: Slíbí vám, že budete občany nové velkolepé říše a že každá rodina bude žít v přepychu, a namísto toho se po pár letech vrátíte do země, která je v troskách, kde nejsou peníze, kde je nedostatek potravin a kde se všechno musí znovu vybudovat od základů. Navíc je to země okupovaná, ve které už sami nejste pány. A co je nejhorší, nemáte žádnou možnost, jak strávit to, co se vám přihodilo. Jak byste se s takovým neuvěřitelným traumatem dokázali vyrovnat, když o něm nikdo nesměl mluvit?

Místo toho byla Třetí říše oficiálně vymazána z dějin. Všichni veřejní činitelé - úředníci, učitelé, policisté - museli projít procesem, kterému Američané říkali denacifikace. Znamenalo to výslechy a zkoumání záznamů, ze kterých se mělo dát zjistit, zda dotyčný byl za války aktivním stoupencem Třetí říše nebo zda se nedopustil válečných zločinů. Všechno, co se nějak týkalo nacistické éry, bylo konfiskováno: knihy, filmy, plakáty, dokonce i osobní deníky a fotografie. Každý byl povinen takové věci odevzdat, protože válka měla všem být vymazána z paměti.

Meinhard a já jsme to vnímali jen vzdáleně. Mívali jsme doma krásnou obrázkovou knihu, kterou jsme si půjčovali a hráli si s ní na kněze, protože byla mnohem větší než naše rodinná Bible. Jeden z nás vždycky stál a držel ji otevřenou, zatímco druhý odříkával modlitby jako na mši. Ta kniha byla ve skutečnosti albem fotografií, které měly znázorňovat obrovské úspěchy Třetí říše. Byla rozdělená do kapitol jako veřejné stavby, tunely a přehrady, Hitlerova veřejná vystoupení, nově vybudované lodě, monumenty, vítězné bitvy v Polsku. V každé kapitole bylo několik prázdných očíslovaných stránek, a když jste šli do obchodu a něco tam koupili, anebo když jste investovali do válečných dluhopisů, dostali jste očíslovaný obrázek, který jste si mohli vlepit na příslušnou stránku. Za posbírání všech obrázků a dokončení sbírky se daly vyhrát nějaké ceny. Mně se líbily snímky obrovských nádraží a silných parních lokomotiv, ale nejvíc mě lákala fotografie, na které dva muži jeli po kolejích na otevřené drezíně. To mi připadalo jako opravdové dobrodružství.

Já ani Meinhard jsme vlastně nevěděli, o čem ta knížka je, ale jednoho dne, když jsme si chtěli hrát na kněze, byla najednou pryč. Prohledali jsme celý dům. Nakonec jsem se zeptal matky, kam se ta krásná kniha poděla - konec konců to byla naše Bible! A ona řekla: „Museli jsme ji odevzdat.“ Později jsem otci říkal: „Vyprávěj mi o válce,“ nebo jsem se ho vyptával, co tehdy dělal a kde všude byl, ale on vždycky jen vrtěl hlavou a říkal: „Není co vyprávět.“

Jeho reakcí na život, který prožil, byla disciplína. V naší rodině platil přísný řád, který nic nemohlo změnit: Vstávalo se v šest hodin a pak bylo na Meinhardovi nebo na mně, abychom ze sousední farmy přinesli čerstvé mléko. Když jsme byli starší a začali se věnovat sportu, přibylo mezi naše povinnosti cvičení a oba jsme si museli snídani nejprve zasloužit sed-lehy. Odpoledne jsme si napsali úkoly, udělali domácí práce a otec nás vyhnal ven, abychom cvičili kopanou, bez ohledu na to, jaké zrovna bylo počasí. Když se nám něco nepovedlo, věděli jsme, že na nás bude křičet.

Stejně tak pevně byl oddán i myšlence trénovat naši mysl. V neděli po mši nás vzal na rodinnou procházku - třeba do sousední vesnice, na nějaké představení nebo na koncert jejich četnické kapely. Večer jsme museli napsat slohovou práci o tom, co jsme dělali, a ta práce musela mít nejmíň deset stran. Vracel nám je pak popsané červeným inkoustem a každé slovo, které jsme napsali špatně, jsme za trest museli padesátkrát opsat.

Miloval jsem svého otce a upřímně jsem toužil po tom, abych byl jednou takový jako on. Vzpomínám si, že jednou, ještě jako malý kluk, jsem se navlékl do jeho uniformy, vylezl si na židli a díval se na sebe do zrcadla. Jeho kabát mi sahal až po kotníky a čepice mi padala na nos. Ale neměl moc velkou trpělivost s našimi problémy. Když jsme chtěli kolo, řekl nám, ať si na něj vyděláme sami. Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl dost silný, dost chytrý, dost dobrý. Neustále mi dával najevo, že je pořád co zlepšovat. Mnoho jiných synů by jeho požadavky zničily, ale já tuhle disciplínu naopak nasál a proměnil ji v motivaci.

S Meinhardem jsme si byli velmi blízcí. Měli jsme společný pokoj až do mých osmnácti, kdy jsem odešel na vojnu, a sám bych to za nic nevyměnil. Dodnes je mi příjemnější, když si můžu před spaním s někým popovídat.

Spojovala nás i soutěživost, která je mezi bratry přirozená - vždycky jsme se snažili toho druhého překonat a získat si uznání otce, který v nás tuhle soutěživost samozřejmě ještě podněcoval. Nechával nás závodit a vždycky říkal: „Tak ať se ukáže, kdo je lepší.“ Byli jsme větší než většina kluků z okolí, ale protože já byl o rok mladší, většinu závodů vyhrával Meinhard.

Já pořád hledal možnosti, jak si získat nějakou výhodu. Meinhardovou slabinou byl strach ze tmy. Když mu bylo deset, dokončil základní školu v naší vesnici a postoupil na Hauptschule, která ležela za horským hřebenem ve Štýrském Hradci. Aby se tam dostal, musel jezdit hromadnou dopravou, a zastávka autobusu byla dobrých dvacet minut od našeho domu. Problém byl v tom, že Meinhardovy školní povinnosti za krátkých zimních dnů často trvaly až do setmění a on musel domů chodit za tmy. Byl z toho tak vyděšený, že jsem mu musel chodit na zastávku naproti a doprovázet ho.

Vlastně jsem se taky bál, když jsem jako devítiletý kluk sám vyrážel do tmy. V Thalu nebylo žádné pouliční osvětlení a o zimních večerech tam bývala tma jako v pytli. Cesta vedla na mnoha místech skrz husté borové lesy jako z pohádek bratří Grimmů; někdy tam bývalo šero i za bílého dne. Samozřejmě jsme vyrůstali s těmi strašidelnými příběhy, které bych vlastním dětem nikdy nečetl, ale byly součástí naší kultury. Vždycky v nich byla nějaká čarodějnice, nějaký vlk nebo stvůra, která chtěla ubližovat dětem. A mít tatínka četníka náš strach jenom posilovalo. Někdy nás s sebou bral na obchůzky a vykládal nám, že hledají hrozného zločince nebo vraha. Pak jsme přišli k odlehlému seníku uprostřed polí a on nás nechal stát u vrat, zatímco sám vytáhl pistoli a šel zkontrolovat, jestli se uvnitř někdo neschovává. Anebo se někdy zas rozkřiklo, že on a jeho muži dopadli nějakého zloděje, a pak jsme běželi na stanici a z dálky zírali na toho chlapa připoutaného k židli.