Přečtěte si ukázku z knihy Arnolda Schwarzeneggera Total Recall! (I.)

Nakladatelství XYZ uvádí na knižní pulty světový bestseller Total Recall, ojedinělou autobiografii, v níž Arnold Schwarzenegger popisuje svůj neuvěřitelný životní příběh plný sebeobětování, zvratů a splněných snů.

Přinášíme Vám ukázku z 1. kapitoly knihy!

Trailer ke knize Total Recall

KAPITOLA 1

Cesta z Rakouska

Narodil jsem se v roce, kdy panoval hladomor. Byl to rok 1947 a Rakousko bylo okupováno Spojenci, kteří porazili Hitlerovu Třetí říši. V květnu, dva měsíce před tím, než jsem přišel na svět, propukly ve Vídni nepokoje, protože lidé neměli co jíst. I na jihovýchodě, ve Štýrsku, kde jsme žili, byl zoufalý nedostatek potravin. O mnoho let později, když mi matka chtěla připomenout, kolik toho s otcem obětovali, aby mě vychovali, mi vyprávěla, jak obcházela okolní statky a prosila o kousek másla, o trochu mouky, o hrst cukru. Někdy byla pryč i tři dny. Říkalo se tomu hamstern, ale oproti slovu křečkovat to znamenalo spíš pravý opak. Každopádně žebrat o jídlo bylo tehdy poměrně obvyklé.

Narodil jsem se v Thalu, v typické rakouské vesničce, ve které žilo jen pár stovek lidí a která se skládala z několika usedlostí propojených cestami a pěšinami. Nezpevněná hlavní silnice se táhla několik kilometrů mezi kopečky v podhůří Alp, políčky a borovými lesy.

S okupační britskou armádou jsme se stýkali jen zřídka - byla to opravdová vzácnost, když vesnicí projelo nákladní auto s vojáky. Ale území na východě okupovali Rusové a o těch jsme slýchali docela často. Studená válka začala a my žili v obavě z toho, že jednou přijedou ruské tanky a Rakousko bude začleněno do Východního bloku. Kněží v kostele strašili shromážděné věřící hrůznými historkami o tom, jak Rusové střílejí nemluvňata matkám v náručí.

Náš dům stál na vrcholku kopce u silnice, a když jsem vyrůstal, obvykle kolem neprojelo víc než jedno nebo dvě auta denně. Přímo naproti domu, jen sto metrů od našich dveří, stála zřícenina hradu z feudálních dob.

Na dalším pahorku stál dům starosty, katolický kostel, kam jsme s matkou každou neděli chodili na bohoslužby, místní Gasthaus, tedy hostinec, který představoval společenské jádro vesnice, a základní škola, do které jsme chodili s mým bratrem Meinhardem, který byl o rok starší než já.

Mezi mé nejstarší vzpomínky patří to, jak matka prala prádlo a otec lopatou přehazoval uhlí. Nemohlo mi být víc než tři roky, ale obraz mého otce se mi vryl do paměti zcela jasně. Byl vysoký a urostlý a spoustu věcí obstarával sám. Vždycky na podzim jsme si museli opatřit uhlí na zimu, takže nám složili před domem fůru uhlí z nákladního auta a my s Meinhardem jsme otci pomáhali odnosit ho do sklepa. Vždycky jsme byli hrdí na to, že mu můžeme pomáhat.

Můj otec i matka pocházeli z dělnických rodin ze severu - většina příbuzných pracovala v továrnách a v hutích. Během zmatku, který s sebou přinesl konec druhé světové války, se setkali ve městě Mürzzuschlag, kde moje matka, Aurelia Jadrnyová, pracovala na radnici v distribučním středisku potravin. Bylo jí jen něco přes dvacet a byla válečnou vdovou - její manžel zahynul jen osm měsíců po svatbě. Jednoho rána seděla za stolem v kanceláři a všimla si otce, jak jde po ulici pod oknem - starší muž, kterému už táhlo na čtyřicet, ale byl vysoký, pohledný a měl na sobě uniformu četnictva. Matce se muži v uniformách moc líbili, a tak ho pak den co den vyhlížela. Vypozorovala, kdy mívá službu, a pak si dávala záležet, aby byla včas u okna a čekala na něj. Občas se spolu dali do řeči a ona mu vždycky dala něco málo z potravin, které zrovna měli na skladě.

Jmenoval se Gustav Schwarzenegger. Na sklonku roku 1945 se vzali. Jemu bylo třicet osm a jí dvacet tři. Můj otec byl převelen do Th alu a stal se velitelem čtyřčlenné četnické posádky, která měla na starosti vesnici a přilehlé statky. Z jeho platu se sotva dalo vyžít, ale zároveň s místem dostali i střechu nad hlavou: byt ve staré hájovně neboli Forsthausu. Nadlesní, Forstmeister, žil v přízemí a Inspektor s rodinou v prvním patře.

Dům, ve kterém jsem vyrůstal, byl velmi prostý zděný domek se silnými stěnami a malými okny, aby se v něm daly přečkat i tuhé alpské zimy. Měli jsme dvě ložnice s kamny na uhlí a kuchyni, kde jsme jedli, psali úkoly, myli se a hráli hry. V kuchyni se topilo v kamnech, na kterých matka vařila.

V domě nebyla voda, žádná sprcha ani splachovací záchod, jen nočník pod postelí. Nejbližší studna byla skoro půl kilometru daleko, a i když zrovna pršelo nebo sněžilo, jeden z nás vždycky musel dojít pro vodu. Takže jsme s ní šetřili, jak jen se dalo. Ohřáli jsme ji, naplnili umyvadlo a pak jsme se v ní všichni umyli - nejprve matka, dokud byla voda čistá, potom otec a nakonec my dva s Meinhardem. Když už voda byla trochu špinavá, bylo nám to jedno - všechno bylo lepší než cesta ke studni.

Měli jsme velmi prostý dřevěný nábytek a pár elektrických světel. Náš otec miloval obrazy a starožitnosti, ale když jsme vyrůstali, nemohl si žádný takový luxus dovolit. Naši domácnost oživovala jen hudba a kočky. Matka hrála na citeru a zpívala nám písně a ukolébavky, ale skutečným hudebníkem byl náš otec. Ten dokázal hrát na všechny možné dechové nástroje, na trumpetu, na křídlovku, na saxofon, na klarinet. Kromě toho skládal hudbu a byl dirigentem oblastní četnické kapely. Kdykoli ve Štýrsku zemřel nějaký četník, kapela mu přijela zahrát na pohřeb. V létě jsme často chodili na nedělní koncerty v parku, kde dirigoval a občas i hrál. Většina příbuzných z jeho strany byli muzikanti, ale na mě ani na Meinharda tenhle talent nepřešel.

Ani nevím, proč jsme místo psů měli kočky - možná proto, že je matka milovala a protože nás to nic nestálo, když si potravu nachytaly samy. Ale vždycky jsme mívali hodně koček, běhaly dovnitř a zas ven, stočily se do klubíčka, kde to jen šlo, a občas nám z půdy nosily polomrtvé myši, aby nám ukázaly, jak dovedou lovit. Každý jsme měli svou vlastní kočku, se kterou jsme si v noci chodili lehnout - byla to taková tradice. Jednu dobu jsme měli dokonce sedm koček. Milovali jsme je, ale nikdy jsme se na ně neupínali příliš, protože nic jako cesta za veterinářem nepřipadalo v úvahu. Když už nějaká z koček byla tak stará nebo tak nemocná, že se ani neudržela na nohou, jen jsme čekali, dokud zvenku neuslyšíme ránu - výstřel z otcovy pistole. Pak jsme s matkou a Meinhardem vyšli ven a udělali hrobeček s malým křížkem.

Matka mívala černou kočku jménem Muki, o které pořád tvrdila, že je výjimečná, ačkoli nikdo z nás nechápal proč. Jednoho dne, to mi bylo asi deset let, jsem se s matkou dohadoval, protože jsem nechtěl psát domácí úkol, a Muki byla hned vedle, jako obvykle ležela stočená do klubíčka na pohovce. Musel jsem tehdy říct něco opravdu drzého, protože matka natáhla ruku a chystala se mi dát pohlavek. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale místo toho jsem ji uhodil hřbetem ruky. V tom okamžiku Muki vyletěla, jako když střelí, skočila mezi nás a začala se po mně ohánět drápky. Odstrčil jsem ji a křikl na ni: „Co to je?!“ Pak jsme se s matkou podívali jeden na druhého a vyprskli jsme smíchy, i když mi po tváři tekla krev. Konečně měla důkaz, že Muki je výjimečná.

Pokračování ukázky přineseme v dalším článku.