Skydive arena. Ano, možná jsem někdy někde vzdáleně zaslechla, že se cosi takového v Praze otvíralo, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti a informaci pustila zvesela jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Až po čase mi tuto záležitost opět připomněl kamarád. "Prosím tě, dostal jsem od dcérečky dárkovou poukázku do Skydive areny, nešla bys mi tam udělat pár fotek?" No a jelikož jsem duše vstřícná a kamarád jest to oblíbený, souhlasila jsem.
V den D a hodinu H jsem tedy dorazila k letňanské Skydive areně, o nic víc zaujatá pro věc, ovšem vše se změnilo, když jsme vstoupili dovnitř místnosti, uprostřed které byl prosklený tunel a v něm postava, která vypadala jako temnější brácha Supermana. Tvář schovaná pod přilbou, tělo v černé přiléhavé kombinéze, přesně takové, jako mají superhrdinové z komiksů... A ty neskutečné kejkle, které tam dotyčný předváděl! Chvíli kroužil hlavou dolů kolem skleněných stěn, vzápětí bleskurychle vylétl tunelem nahoru, jako by ho mocnou silou vcucla černá díra, a hned se zase střemhlav zřítil dolů a jako zázrakem se zastavil v poloze na břiše jen kousíček nad pletivem, které tvoří podlahu tunelu. To byla ale podívaná!
Podívaná na začátečníky už byla výrazně méně atraktivní, přesto mě myšlenka, že tohle prostě musím zkusit, už neopustila. A realizace plánu přišla poměrně záhy. Jen o pár týdnů později jsem měla zažít tunelové polétání na vlastní kůži.
Instrukce zaslané před akcí zněly jasně. Být na místě 60 minut před "letem" a s sebou mít pohodlné oblečení pod kombinézu a šněrovací boty. Obojí jsem kupodivu zvládla a hodinu před termínem jsem už skutečně stoupala schodištěm vzhůru k recepci, prohlížejíc si cestou fotografie spokojených "lítajících klientů". V recepci jsem pak prostřednictvím dotykové obrazovky vyplnila pár požadovaných informací, podepsala prohlášení o zdravotním stavu a plácla sebou na sedačku mezi ostatní dobrodruhy, kteří čekali na svůj předplacený zážitek a na instruktora. Čekáme, čekáme a já začínám lehce nervóznět. Ne, nemyslím si, že by se mi snad mohlo něco stát, jsem spíš nejistá z neznámého...
Pitvání v mých pocitech ale naštěstí brzy přeruší přicházející instruktor, nutno říct, že velmi milý a usměvavý instruktor, navíc v hezky přiléhavém pracovním tričku na vypracovaném těle. S fotografkou, která mě doprovází, mírně zíráme. Samozřejmě ne proto, že bychom chtěly nějak okukovat hezkého chlapa, ale čistě z profesního zájmu hodnotíme formu sportovce.
No, každopádně tenhle hezký chlap nám vzápětí rozdal kombinézy, helmy a ochranné brýle a my s tím vším v náruči napochodovali do šatny. "To bude, panečku, zážiteček," funím, když se soukám do nafasovaného overalu. Venku totiž právě panují tropická vedra, takže mám obavy, že po akci budu ve vlastní šťávě vařená, pečená. Se zipem odevzdaně upnutým ke krku se před šatnami přidávám k ostatním stejně vystrojeným a společně jak hejno kuřat se vydáváme za instruktorem, který nás odvádí do malé učebny na krátký teoretický úvod.
"Jmenuji se Vojta, jsem váš instruktor a budeme si tykat," sdělí nám místní profi letec na začátek a hned následuje dotaz na zdravotní stav zúčastněných. "Jak jste na tom zdravotně? Všichni v pohodě? Žádné problémy s krkem, zády, pooperační stavy?" Všichni zarytě mlčí. "A má tu už někdo nějaké zkušenosti s létáním v tunelu?" hodí Vojta do placu další otázku. Ozve se jeden hlas.
"Ok. Jak jste mohli možná zaregistrovat, v tunelu je docela dost hluk, vy navíc budete mít v uších špunty a na hlavách helmy, takže si dopředu ujasníme, jak vypadá základní poloha, kterou byste měli v tunelu zaujmout, a vysvětlíme si posunky, pomocí kterých s vámi budu uvnitř komunikovat." Vojta nabere na obrátkách a začne na nás hrnout informace o tom, jak se prohnout v zádech, jak držet ruce, jak držet bradu, jak mít natažené či skrčené nohy, co znamená ten či onen posunek... V duchu se snažím vše si přeříkávat z obavy, abych na něco nezapomněla, když instruktor k mé velké úlevě celé povídání ukončí větou: "...a kdybyste na všechno zapomněli, jen se uvolněte a já si vás už do správné polohy porovnám."
Vstáváme a jdeme do malého předsálí před vchodem do tunelu. Tam nám je ještě vysvětleno, jak se orientovat na světelné tabuli, která hlásí, v jakém pořadí půjdeme za sebou, a pak už vyfasujeme špunty do uší, přitáhneme helmu a svět se na chvíli ztiší a zvuky dokreslují obraz jen zpovzdálí.
Jde první pán na holení. Vypadá šikovně. Instruktor se ho snaží srovnat, aby hezky na břiše levitoval ve vzduchu a nikam se příliš netočil, nikam příliš nepadal. Jde mu to. Následují další souputníci, téměř všichni máme dva vstupy po minutě a půl. Mírně nervózní čekám na svůj první. Moje jméno visí na světelném seznamu až téměř na konci a já mám podobný pocit, jako když jsme kdysi se základní školou chodili hromadně k zubaři a já, svým jménem na konci abecedy, musela útrpně dlouho čekat, bála se čím dál víc a každého, kdo přišel z ordinace, se ptala: "Tak co, bolelo to?" I tady jsem měla sto chutí se zeptat těch, kteří se už vrátili z té jiné reality za sklem tunelu: "Tak co, jaké to bylo?" Ale hluk, špunty do uší i stud dospělosti mi to nedovolily.
Čekala jsem tedy bez hlesu, mé jméno se na rozsvíceném monitoru pomalu sunulo výš a výš, až nastal i můj čas. Stoupla jsem si do dveří, dala ruce před hrudník a odevzdaně se položila do vzduchového proudu. Jůůůů, to byl ale průvan! Takový průvan, že mi kůže tváří vlála vzduchem, jako se to v běžných podmínkách stává některým pyskatým psím plemenům, když běží. Nic jsem na to ale nedbala a soustředěně ladila polohu. Chvíli jsem si to visela ve vzduchu celkem stabilně, ale když jsem už začala mít radost, jak mi to jde, spadla jsem k zemi, případně se začala přetáčet jak leklá ryba. Štěstí, že kombinézy, které jsme vyfasovali, měly přišitá madla na nohavicích i rukávech, a tak mě mohl instruktor v proudícím vzduchu bez problémů ulovit a mé snahy patřičně zkorigovat.
Vstup dlouhý minutu a půl utekl jako voda. Jaká byla najednou nuda stát na pevné zemi po tom krátkém, ale nadmíru zajímavém objevování nových dimenzí...
Čekání na druhý vstup už bylo zcela o něčem jiném. Už tam nebyl strach, jen čiré těšení.
A druhý vstup nám všem instruktor Vojta ještě okořenil. Každého z nás si totiž vzal "pod křídlo" a pěkně rychle s námi vyletěl tunelem nahoru a pak zase ve svižných otočkách dolů, a to hned několikrát. 
Nemám ráda horské dráhy a nemám ráda ani jiné pouťové padací atrakce, ale tohle se mi líbilo moc! Úžasný, úžasný, úžasný - gestikulovala jsem v euforii na fotografku již z prosklené čekací haly a bylo mi jedno, že mě fotí, ačkoli mi vítr vykouzlil z ofiny vyčuhující zpod přilby festovní punkerské číro a ochranné brýle vyryly kolem očí oválnou stopu podobnou té, jakou má sova pálená. Ovšem když jsem se tak rozhlédla kolem, všichni jsme vypadali jako sovy pálené.
Pobyt ve vzdušném tunelu hrozně utekl, ale bylo to báječné. Tak báječné, že ještě s "naším" instruktorem Vojtou zapředu řeč a dozvídám se, že do Skydive areny si chodí nejen běžní lidé pro zážitek, ale trénují zde také sportovní parašutisté či ti, kteří propadli létání v tunelu a věnují se mu jako samostatné sportovní disciplíně.
O tom, že zalétat si sem může přijít naprosto každý, svědčí i to, že dle vyprávění byl Vojtův nejstarší klient 91letý profesor hudby, nejmladší pak čtyřletá dívenka. Létat zde byli i lidé nevidomí, kteří prý mají vynikající cit pro polohu, nebo vozíčkáři, kteří zde dostali alespoň na chvíli možnost se odpoutat od svých kolečkových křesel.
Takže novinka. Ne RedBull, ale Skydive arena dává mladým, starým, nevidomým, nechodícím i zcela zdravým lidem křídla. A je to opravdu krásný pocit. Tak krásný, že je třeba si dávat pozor. Z vlastní zkušenosti totiž už vím, že tenhle pocit může být prudce návykový...
Na první lekci ve vzdušném tunelu
A takhle to umí profíci
