Váš příběh:
Vítězství miluje snahu

Je mi 17 let a jsem studentem 3. ročníku Střední průmyslové školy v Teplicích. Jsem srdcař. Chci vypadat dobře a cítit se dobře. S "železem" jsem se poprvé setkal ve 14 letech. Do posilovny chodím 3x týdně a k tomu 2x týdně trénuji karate.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Nikdy jsem nebyl hubený kluk. Vždycky mi říkali, že jsem prostě dobře stavěný, ale čím jsem byl starší, tím více jsem si uvědomoval, že jsem oplácaný. V průběhu dětství jsem si prošel spoustou sportů, ale u žádného jsem nevydržel. Asi v 8 letech jsem se, díky matčině kamarádovi, setkal s bojovým uměním - karate. Museli mě hodně přemlouvat, abych začal trénovat. První trénink mě moc nenadchl, ale bral jsem to jako další sport, který bych si měl vyzkoušet. Tak jsme s mým o 5 let starším bratrem trénovali asi 3 měsíce. Mně se to postupně začalo zamlouvat, ale mého bráchu to nechytlo, tak s tím asi po těch 3 měsících přestal a já také, protože jsem tam nechtěl chodit sám. Po roce jsem přesvědčil kamaráda, aby se mnou začal chodit do klubu, kde trénoval onen matčin kamarád. Karate mě začalo hodně bavit, asi po dvou letech, kdy jsem měl žlutý pás, přestal kamarád trénovat, ale já jsem si řekl, že u karate prostě zůstanu. Byl to jediný sport, který jsem dělal, a 2 tréninky týdně byly strašně málo, co se energetického výdeje týče. Tehdy jsem byl schopen v průběhu dne sníst i půlkulový pytel gumových bonbónů a spousty dalších sladkostí. Ne že bych nějak extrémně tloustl, spíše jsem vypadal tak nějak stejně.

Takhle nějak to pokračovalo až do konce 9. třídy, když jsem s jiným kamarádem začal chodit do posilovny. Začal jsem chodit, hlavně proto, že jsem se sebou něco chtěl dělat, bylo mi jasné, že asi nezhubnu, tak jsem chtěl být alespoň svalnatý. Druhý důvod, proč jsem začal cvičit, byl můj bratr, který už pár let cvičil. A já jsem chtěl být jako on. Když si vzpomenu na prvních pár "tréninků" v posilovně, tak se musím smát, asi jako každý, když vzpomíná, jak začal chodit do posilovny. Cvičili jsme většinou jen prsa a bicepsy. Většinou jsme začali bez jakéhokoliv rozehřátí nebo protažení cvičit bicepsy do mrtva. Postupně jsme na radu mého bratra začali cvičit celé tělo. Kamarád po měsíci přestal cvičit, a tak jsem o prázdninách chodil do posilovny sám. S bráchou jsem cvičit nechodil, asi mi nevěřil, že u toho vydržím, a já se mu ani nedivím. Celé tělo jsem cvičil až do konce prázdnin roku 2011, cvičil jsem stále se stejnými váhami, takže moc výsledků jsem se nedočkal. Na střední škole se mnou začali chodit do posilovny 3 kamarádi (2 z nich už necvičí, ale jeden stále ano) a to mi dodalo novou "sílu" a motivaci. Tehdy jsem si tréninky rozdělil do 3 tréninkových jednotek, kombinace partií nebyla ideální, ale nějaký pokrok to byl. Snažil jsem se zvedat více a více. V té době jsem stravu neřešil, jedl jsem, jak se mi zachtělo, byla to tučná a kalorická jídla, k tomu jsem samozřejmě jedl hromady sladkostí. Přes podzim a zimu 2011/2012 jsem hodně přibral, ale svalů minimum, udělaly se mi první strie na bicepsu, myslel jsem si, že to bylo tím, že jsem nabral moc svalů. :) Ale i na rukou jsem přibral dost tuku. Dostal jsem se až na váhu 84 kg při výšce 175 cm.

Tehdy jsem si řekl, že se sebou musím něco dělat. Hodně jsem o cvičení diskutoval s bráchou, kterému jsem strašně moc vděčný za všechny jeho rady. A v březnu 2012 jsem začal "rýsovat", přizpůsobil jsem tomu svůj trénink. Do konce měsíce března jsem ze svého jídelníčku vyloučil všechny sladkosti, to jsem dokázal asi hlavně díky bojovému duchu, kterého jsem získal při karate. Celkově jsem snížil energetický příjem, ale také jsem si začal každý den dávat tvaroh, čímž jsem alespoň trochu zvedl příjem bílkovin. Také jsem začal běhat, moje výdrž se postupně zlepšovala. Na základní škole jsem nebyl schopen uběhnout ani 400 metrů. První úbytek váhy jsem zpozoroval asi někdy na konci měsíce dubna 2012 a pak už se to rozjelo. Přes prázdniny jsem sice neměl tréninky karate, ale zato jsem chodil více běhat. Na konci prázdnin jsem se dostal na neuvěřitelných 69 kg a byl jsem schopen v klidu uběhnout i 5 km.

Na podzim 2012 jsem se rozhodl, že už to stačí a že bych měl trochu nabrat svaly. Takže ve fitku jsem začal opět zvedat větší váhy a stále jsem chodil běhat, ale na to, abych nabral nějaké svaly, jsem jedl strašně málo, stále jsem se bál, že bych mohl třeba rychle přibrat. Opět po konzultacích s bratrem jsem si k Vánocům pořídil svůj první "pořádný protein". Přes Vánoce jsem si vytvořil nový tréninkový plán pro zvětšení objemu podle knihy, co jsem dostal od bratra. Po 5 týdnech od nového roku jsem se dostal na váhu 72,5 kg. Nyní jsem si vytvořil svůj vlastní jídelníček, abych měl dostatečný příjem bílkovin, a cvičím dál.

Momentálně je začátek srpna, opět jsem nabral nějakou hmotu a jsem na 75 kg při 175 cm. Už delší dobu neužívám suplementy a potřebné živiny se snažím získávat z jídla. Můj prázdninový režim je následující: 3x týdně fitko a 3x týdně běh ráno nalačno. Snažím se cvičení co nejvíce obměňovat, protože jakmile cvičení přejde do stereotypu, tréninky vůbec neutíkají a jsou i nudné.

Nechci vypadat jako nějaký kulturista, chtěl bych mít sportovní, vypracované a funkční tělo. Doufám, že dosáhnu těla, se kterým budu 100% spokojen. Karate cvičím dál, stalo se mojí součástí a nedokážu si představit, že bych přestal, změnilo moje myšlení a také pohled na svět. Je to paradox, že jsem karate začal dělat spíše z donucení. :) Podobný vztah jsem si vybudoval i k posilování a běhání… Doufám, že tento článek někoho motivuje a povzbudí. Stačí jen chtít a výsledky se dostaví! Nemusí to být po měsíci, proto je důležité vydržet a věřit si.

P.S.: V komentářích na mě nebuďte tak krutí, asi by mi to ubralo motivaci. :) Chtěl jsem se jen podělit i o tento malý krok. Mohlo by to někoho, kdo je na tom hůře, nakopnout. :)