Váš příběh: Chyť se svojí šance

Nikdy jsem si nemyslela, že změny mohou být tak radikální. Že změnit se můžu i já. Od základu. O to víc mě těší nejen pohled do zrcadla v chodbě, ale i do zrcadla své duše. Protože jsem se změnila a myslím, že k lepšímu. A o to jde, ne? Udělat ze sebe lepšího člověka.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Dorota, je mi 19 let, jsem studentkou gymnázia a pocházím ze severního Slovenska. Kraj je to krásný, plný netknuté přírody, zvířat či vynikajícího slovenského jídla našich babiček, ačkoli ani tento fakt se na mně nepodepsal. Už jako malé dítě jsem měla velký problém s jídlem, které jsem odmítala ve všech směrech, a tak živená pouze kuřecím vývarem od maminky a vitamínovými injekcemi od paní doktorky jsem se dopracovala do stádia, kdy babičky a tety přešívaly nejmenší velikosti oblečení na ještě menší, protože velikost XS na mně jednoduše vlála.

Někdy v době, kdy jsem dosáhla 11 let, jsem trávila léto u babičky. Velkovýkrmna by byla oproti tomu, co jsem tam zažívala, naprosté nic. Koláčky, keksy a čokoládu jsem přímou úměrou prokládala se slanými ořechy, chipsy a korbáčiky, do toho hromada vydatné slovenské kuchyně a z nezdravě vypadající hromádky se stala kopa. Kopa, které se všichni smáli, všichni si na ni posměšně ukazovali prstem… Tam někde začal můj problém přetrvávající doposud, kdy trpím nedostatkem sebevědomí a pocitem méněcennosti. Děti jsou škodolibé, a tak ani já jsem se nevyhnula posměškům, ukazujícím prstům nebo hloupým pokřikům a grimasám. A jestli se ptáte, zda jsem tím trpěla, tak ano, trpěla jsem jako kůň. Když je vám 12 let a máte evidentní nadváhu, zaručeně se nebudete umět bránit. Nedokážete danou situaci řešit, nejste si vědomi vlastních kvalit, ba dokonce budete podceňovat sami sebe ještě víc. A co je vůbec nejhorší, zvyknete si na tuto situaci a rezignujete. Smíříte se s povzdechem, že tak to je a že se už nedá nic dělat. Přestanete toužit po chlapci z vedlejší třídy, protože si myslíte, že jste mimo jeho zájem. Netoužíte se dostat ani k partě nejkrásnějších dívek, protože tam prostě nepatříte. Nechcete ani vystupovat před velkým množstvím lidí, nechcete se zúčastňovat výletů a už vůbec ne si hrát s ostatními spolužáky venku před domem. Neudýcháte to a nechce se Vám. Nejlepší to je přece doma. Tam, kde na dotazy, zda jste tlustí, odpovídají všichni jednoznačným ne. Tam, kde slzy za posměšky setře matčina dlaň. A tam, kde se s maminčinou dlaní nabízí také bábovka s teplým mlékem.

Se situací mezi vrstevníky jsem se pomalu vyrovnávala. Posměšky jsem se snažila nevnímat a prsty nevidět. Pomalu si i oni zvykli na mě a já na ně - oni se smíchem, já se slzami. Ty roky mi s odstupem času připadají velice smutné, šedé a nepěkné. Sama jsem si pomoci nedokázala a žít se sestrou, která může sníst „celého vola“, babičkou, která je extrémně obézní, a matkou, která je pohybově nenadaná a jejíž život se dělí na dvě etapy (hody a hladovka), není žádný med. V období puberty jsem i já podlehla dietám. Rýžová? Ok, týden jsem jedla samotnou rýži, až mi pak přestala chutnat. Ovocná? Po měsíci, kdy jsem jedla pouze ovoce, tak jsem pak nebyla schopná jej trávit, což přetrvává doposud. Mléčná? Po devíti dnech jsem dostala angínu a plně se léčila zmrzlinami. Nic, dále jsem žila svůj život s kilogramy navíc, až přišla změna.

Začala jsem chodit do fitka. Nerozeznávala jsem stroje, cviky ani svalové partie, ale hýbala jsem se. Zaznamenala jsem první drobné změny, a dokonce i nějaké úsměvy od chlapců. Někdy v této době jsem poznala svého současného přítele - sportovce. Nevím, čím a jak jsem jej upoutala, ale najednou tu byl. Dostala jsem jídelníček a trenéra zdarma. Skvělé, nebo ne? Hubla jsem. Formovala jsem se. Dostávala jsem se ze své skořápky. Chválili mě, prohlíželi si mě, chtěli poradit. V jednom okamžiku jsem se dokonce začala líbit i sama sobě. Nebo ne? Ale pak mi to přestávalo stačit, chtěla jsem víc - být nejlepší, nejštíhlejší, nejsvalnatější a ještě ke všemu v nejkratším čase. S touto prosbou jsem se obrátila na svého přítele, který mi vyhověl, pomohl. Napsal mi nový jídelníček a nový tréninkový plán. Zlatý člověk! Ale co já?

S úmyslem začít nový plán od zítřka jsem do sebe nasoukala vše, co jsme měli doma. A druhý den opět. A zas a zas a střídala to s dny, kdy jsem snědla 50 g rýže. Do tohoto začarovaného kruhu přišly i ženské problémy a potíže doma s rodinou. Bylo to strašné. Množství událostí si z tohoto období ani nepamatuju, pouze jakési útržky. Pamatuju si jen na návštěvu psychologa, na uplakanou mámu, na svůj tmavý pokoj, který mi měl představovat útočiště, na děs v očích, když jsem se postavila nahá před zrcadlo, na nekonečný ranní běh, na injekce s hormony, na strašnou nervozitu, na jídlo, mnoho jídla, na únavu, na touhu být štíhlá, svalnatá, jen ne taková, jaká jsem! Poslední zážitek je z toalety - držela jsem v ruce zubní kartáček a snažila se strčit si ho co nejdál do krku a vyzvracet všechno. Tehdy jsem si uvědomila, že něco dělám špatně. Něco je sakra špatně! Mám bulimii? Záchvatové přejídání?

Jako pomocná ruka se ukázal opět můj přítel, tehdy se připravující na soutěž. A co já? Já chci! V tu chvíli mě to trklo. „Vůlí zvládneš cokoli, co budeš chtít.“ Všechno jsem přehodnotila a otočila svůj život naruby. Připravuju se nyní na podzimní soutěž s vírou, že budu nejlepší pro sebe i pro okolí, že pomohu ostatním, že to zvládnu. A proč? Vždyť vůlí zvládneš vše, co budeš chtít!