Váš příběh: Neustupuj, nevzdávej se

Jmenuji se Ondra a je mi 22 let. Jsem spolehlivý, ochotný a nápomocný těm, na nichž mi záleží, ale někdy jsem až příliš tvrdohlavý. Již od útlého věku jsem měl problém s nadváhou a s tím spojenou bázlivost z kolektivních sportů, protože jsem si vždy říkal, že já jsem ta brzda, která to celému týmu kazí. Stejně tak jsem měl pochroumané sebevědomí ve větším kolektivu lidí a zejména ve vztahu k opačnému pohlaví. K úniku z této šedé reality mi pomohla zejména posilovna, kdy jsem si uvědomil, že tady a teď mohu dokázat něco čistě jen pro sebe a že se zároveň výsledky projeví i navenek vůči mému okolí. Tvrdá dřina a vytrvalost - to je klíč k úspěchu, ke splnění si vlastního snu. A já si ho splnil, změnil jsem jak svou fyzickou stránku, tak i psychickou a nyní mě jen tak něco nerozhází, daleko lépe se dokáži vyrovnat s neduhy každodenního života. Tak neustupujte a nevzdávejte se!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Na internetových stránkách Ronnie.cz jsem narazil na rubriku, kde lidé píší své příběhy týkající se posilování, týkající se cesty, kterou ve svém životě ušli, aby dokázali v životě čistě něco pro sebe. A tak jsem si řekl, že bych se také rád podělil o svůj příběh a o své zážitky, které by mohly spolu s dalšími autory dát radu nejen těm, kteří s cvičením začínají, ale zejména těm, kteří ztrácejí naději pokračovat dál a potřebují podpořit.

Než začnu vyprávět svou vlastní cestu, tak bych předem rád upozornil, že nejsem žádný Rambo se 120 kilogramy svalstva, ale obyčejný kluk, který dělá to, co ho baví, a neustále se snaží zlepšovat, byť i po kouskách.

První díl celé skládanky s názvem posilovna se objevil, když mi bylo 6 let. V té době jsem poprvé uviděl film s Arnoldem - Komando - a už tehdy jako malý kluk jsem si říkal, že bych takto chtěl jednou vypadat. Tento film jsem viděl nesčetněkrát a stále se nedokáži dostatečně nabažit postavou, kterou v tomto filmu Arnold měl. On sám je pro mě velkou inspirací, i když na kulturistiku jako takovou moc nepomýšlím, jelikož cvičím kondičně pro radost, pro sebe, ne pro soutěže.

Jak léta plynula, tak filmů s akčními hrdiny, kteří mají tak velké svaly, že jim téměř praská tričko, jsem viděl opravdu mnoho a inspirace se začala stávat snem. Avšak ještě něco chybělo k tomu, abych opravdu začal pravidelně navštěvovat posilovnu. Skládanka ještě nebyla kompletní.

Od svých dětských let jsem měl menší problémy s obezitou, což by nebylo až tak zlé, kdyby mi u doktora nezjistili, že mám problém se štítnou žlázou, která mi začala zpomalovat vývoj. Vrstevníci okolo mě vyrůstali do výšin a já stále zůstával malým kulatým klukem, kterému roste jen břicho a pozadí. Mě osobně tento fakt dost frustroval, srážel mé sebevědomí nejen ve sportu, ale také u opačného pohlaví. Paní doktorka mi řekla, že existuje jistá naděje, že během puberty tento problém odezní, ale ta puberta po fyzické stránce se nechtěla nějak dostavit. Začal jsem být bezradný.

Když už to vypadalo, že tato noční můra nikdy neskončí, tak se stal zázrak. Když jsem šel v 16 letech na další pravidelnou kontrolu k mé endokrinoložce, tak namísto dalších receptů a rad jsem zaslechl tu nejkrásnější větu, která byla celou tu dobu někde v dálce schovaná - "Tvůj stav se začíná zlepšovat, už nebudeš brát léky." Během roku jsem začal raketovým tempem růst, tudíž i nějaké ty přebytečné tuky, bůčky a otylá místa částečně odumřely.

Dalším dílem skládanky, která dopomohla motivaci, byl můj nejlepší kamarád Lukáš, který mě do posilovny přivedl. Lukáš cvičil už téměř rok a výsledky byly znát tak, že jsem mu začal tajně závidět. Skrýval jsem to za trapné vtípky a přehlížení tématu posilovna, ale bylo to ve mně - zášť. A tak v mých 17 letech jsem se poprvé rozhodl navštívit posilovnu.

Doteď si pamatuji, jak jsem poprvé vstoupil do té místnosti, kde jsou ve vzduchu cítit slzy, krev a pot. Kam oko dohlédlo, všude leželo jen železo. Samé činky a stroje, které pomáhají člověka přetvářet na tank. Samozřejmě nesmím zapomenout na ty hory svalů, které křičí pod tíhou zátěže, kterou se snaží vší silou zvednout. Zpět ale k první návštěvě pekla. Slečna na baru nám přidělila klíčky od šaten a my jsme se odebrali převléknout. K povzbuzení mého ducha byla téměř celá šatna polepená hromotluky, jejichž biceps je větší než moje hlava. No co, taky jednou budu mít takový, říkal jsem si v duchu. Ze šatny rovnou do víru dění. Lukáš mě postupně seznamoval se všemi stroji, ukazoval cviky a předával cenné rady, které před rokem nasbíral on. A tak to vše začalo - poprvé jsem si opravdu ohmatal železo a pocítil jeho sílu a dopad, když jsem se druhý den nedokázal nejen zvednout z postele, ale ani obléknout. Tehdy jsem na bench-press zvedl sotva 40 kg a pomyšlení na cokoliv vyššího mi nahánělo hrůzu a nedovedl jsem si představit, že do oné místnosti ještě někdy znovu vstoupím.

Po menším zotavení mého těla i ducha jsem se rozhodl, že to zkusím podruhé. A potřetí. A celý tento proces trval tři měsíce. Za tu dobu jsem toho moc nezvládl, protože většinu času jsem trávil pozorováním a učením se, jak vlastně posilovat. Vstřebával jsem do sebe celou tu magii. Samozřejmě se nějaký ten pokrok dostavil na váze, ale zatím ještě brzo jásat. Ve stejném gymu v tu dobu otevřeli klub pro začínající boxery, a tak jsem z posilovny přešel do místnosti vedle. Box mě uchvátil stejně silně jako sama posilovna. Začal jsem se učit první opravdu kontrolované pohyby celého těla a zjišťoval jsem, že technika je prostě základní kámen celé pyramidy. Přes rok jsem se prodíral všemi těmi direkty, háky, zvedáky, sidestepy a duckingy a má kondice i celková vizáž se neuvěřitelně zlepšily. Pravidelný pohyb byl lék pro mé tělo i mysl. Váha znatelně klesla, výdrž a kondice naopak vzrostly.

Po roce boxu přišlo období maturity a pozdní tréninky začaly pro mne být časově nedostupné. A to byl ten čas, kdy jsem si znovu vzpomněl na kamarádku posilovnu a uvědomil si její obrovskou přednost - časovou flexibilitu. Během studijně nejnáročnějšího období na gymnáziu jsem si vždy našel čas na posilování a dodržoval pravidelný trénink 3x týdně. Posílen kondicí z boxu jsem se opět vrhl do spárů té bestie a boj s ní byl hned o něčem jiném. Začal jsem přidávat do svého tréninkového plánu nové cviky a získával další zkušenosti, které mě posunovaly dál. Také to byla doba, kdy jsem se poprvé setkal s doplňky stravy a dalšími suplementy. Problém byl v tom, že každý cvičenec, kterého jsem v posilovně potkával, radil něco jiného. Dokonce i internetové články se v lecčem různily. Nakonec jsem začal brát tribulus a kreatin. Postupem času jsem přidal nějaké to "enóčko".

Když nepočítám nějaké ty pauzy, tak jsem takto cvičil téměř po celý rok a mé tělo se značně proměnilo. Ale pořád to nebylo ono, něco jsem dělal špatně. Nebo se tomu možná někde v podvědomí úmyslně vyhýbal. Ano, byl to jídelníček - pravidelná a nutričně bohatá strava. S tou jsem začal až prvním rokem na vysoké. Přiznám se, že jsem nikdy přesně nedodržoval gramáž (což je samozřejmě chyba), ale i tak jsem postoupil o schod výš. Z mého stravování vymizely brambůrky, křupky, tučné tyčinky a čokoládičky pro mlsné jazýčky a další a další zbytečná jídla, která brzdila mé úsilí. Naopak jsem přidal věci, kterým jsem nikdy moc neholdoval, jako byla zelenina, tvarohy, ovesné kaše a müsli a další potraviny podobného ražení. Z tréninku 3x týdně jsem přešel na čtyřky a začal konečně pořádně makat. Síla se zvyšovala, postava se měnila a požitek z posilovny se stal pro mě drogou.

Na druhou stranu (což je v jistém smyslu také chyba) jsem nikdy pořádně nedodržoval nejen jídelníček, ale ani jsem neabstinoval - tím myslím, že jsem chodil (a chodím do teď) pravidelně s kamarády o víkendu na pivo a čas od času je nějaká ta větší akce. Ale jak se říká, jsme mladí a nadržení. Dnes už je tomu téměř čtyři roky, co cvičím. Nemůžu říci, že striktně pravidelně, ale s hrdostí mohu říci, že nikdy nebylo důvodem pauzy moje vlastní rozhodnutí založené na lenosti nebo faktu, že mě to už nebaví nebo že je to celé k ničemu apod. Vždy se jednalo buď o zdravotní, či finanční stránku nebo nedostatek času ve zkouškovém období atd. A jak říkám, nejsem narvané monstrum a možná mám k němu ještě hodně daleko, ale jsem nesmírně rád, že jsem nalezl svého osobního koníčka, který mě naplňuje a pomáhá mi si vyčistit hlavu a zapomenout na svět a jeho nástrahy a problémy, které na člověka číhají za zdmi posilovny. Protože, nadneseně řečeno, to všechno počká, až já docvičím.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli se samotnou cestou k posilování, a zároveň i stránkám Ronnie.cz, které mě nesčetněkrát inspirovaly a informovaly a přišly s tímto dobrým nápadem, jak si vzájemně předávat zkušenosti. Tak neustupujte a nevzdávejte se!