Váš příběh: Ve zdravém
těle zdravý duch

Jmenuji se Tomáš, bude mi 33 let a momentálně se živím jako plavčík na letním koupališti. Od mala jsem inklinoval ke sportu a obecně všemu pohybu. I když jsem nevydržel u žádného sportu delší dobu, tak si myslím, že jsem měl vždy pro sport nadání. Avšak byl jsem dítě tvrdohlavé a troufnu si říct, že i trochu rozmazlené. Nebyl jsem nikdy dostatečně motivován rodiči a popoháněn k tomu, abych se snažil být lepší, jít si pevně za cílem a něčeho dosáhnout. S postupem času, jak léta plynula, stal jsem se starším a zralejším, tak jsem našel sport, který mě opravdu chytil za srdce a kterého se držím doposud. Posilování se pro mě stalo výzvou! Výzvou překonání sama sebe a posunutí hranic mé fyzické stránky, o kterých jsem do té doby ani netušil, že překonat jdou.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Psal se rok 2003, kdy jsem poprvé vstoupil do fitcentra. Důvodem byl fakt, že jsem nebyl spokojený se svým dosavadním životním stylem, který vedl k tomu, že jsem na tom nebyl zrovna fyzicky nejlíp.

Bylo mi 22 let, vážil jsem 52 kg a měl za sebou mnoho hospitalizací v nemocnici. Několik let po sobě jsem prodělával spontánní pneumotorax plic a následovala i operace.

Byl jsem slabý, hubený a někdy se stávalo, že jsem se stal předmětem posměchu některých slaboduchých jedinců, kteří nedokázali pochopit, že vypadám tak křehce a slabě. Dokonce jsme se s partou dostali do konfrontace s místními darebáky, když jsme šli doprovodit holky na diskotéku. Jeden z nich napadl mého kamaráda a začal do něj kopat na zemi. Zastal jsem se ho a o pár minut později jsem na zemi ležel já, v bezvědomí v kaluži krve a s frakturou lebky a krvácením do mozkových obalů. No, holt s 50 kg tři útočníky nezaženete. :) Měl jsem prostě smůlu.

Jelikož jsem byl muzikant a dost často jsme hráli na různých rockových akcích, tak si dovedete představit, že životní styl a péče o zdraví nebyly zrovna na vysoké úrovni. Pil jsem alkohol, kouřil cigarety a občas i trávu. Tvrdé drogy jsem nesnášel a nikdy jsem neměl ani pomyšlení je vyzkoušet. Proto mě vždy hodně mrzelo, když mě někdo nazval feťákem. Nedivil jsem se tomu, protože jsem tak možná i vypadal. Hubený dlouhovlasý kluk, který neměl zájem upravit si vlasy, naplácat na ně gel a jít vymetat místní diskotéky. Já byl rocker a za tím jsem si stál! Ale pohár přetekl v den, kdy jsem sedl na kolo pod vlivem alkoholu. Dopadlo to tak, jak se dalo čekat. Týden v nemocnici a luxace klíčního kloubu. Pamatuji se na pár dní po operaci, kdy mi převazovali rameno a doktor měl na moji adresu před krásnými, mladými sestřičkami nemístné a hloupé posměšky (vždy jsem si myslel, že vystudovaný lékař - chirurg má vyšší inteligenci než delfín), že jestli prý mě k nim na oddělení nepřeřadili z koncentračního tábora. V ten den jsem byl pevně rozhodnut, že končím s životem, jaký jsem vedl, a začnu se věnovat i svému tělu.

Po operaci ramene a několikaměsíční rehabilitaci jsem byl odhodlán navštívit místní posilovnu. Bylo to docela zábavné seznámení s prostředím. Došel jsem k baru, kde stála paní s rukou větší než moje stehno. Aspoň takový jsem měl tenkrát pocit. Vypadala fakt drsně a docela z ní šel i strach. Dívala se na mě a já nevěděl, co jí mám říct. Tak jsem jí celý nervózní vykoktával svoje jméno, ulici a město. Hanka, jak se dotyčná jmenovala, se usmála a pravila: "To je sice super, Tomáši, a jsem ráda, že ses mi představil, ale tady nejsi v klubu. Vezmi si tady klíč od skříňky, běž se převlíknout a pak se můžeš na to vrhnout."

Po převlečení jsem plný elánu naběhl na plac. Bylo to dost prostorné fitcentrum a nevěděl jsem, kde začít. Pak jsem si všiml stroje, který jsem trochu znal z lázeňské posilovny, kde jsem byl na ozdravném pobytu. Tak jsem se rozhodl, že si dám nohy! První cvik jsem začal na legpressu. Měl jsem přibližně představu o tom, jak mám volit cviky, kolik sérií a opakování mám jet. Ono totiž při pobytu v lázních jsem sdílel byt s klukem, který se věnoval kulturistice a v mých očích vypadal fakt dobře. Když jsem si lázeňským doktorem nechal napsat kromě jiných procedur i posilovnu, tak tam Franta se mnou občas zašel a vysvětlil mi pár zásad ohledně posilování.

Odjel jsem trénink nohou, koupil si permanentku na deset vstupů, pozdravil velkou slečnu a šel s veselou náladou domů. Nálada mě přešla druhý den! Měl jsem neskutečné bolesti stehenních svalů, které jsem do té doby nikdy nezažil. První dva dny jsem se pořádně nemohl posadit na záchod. A další dva dny to bylo v podstatě stejné. Když jsem šel ze schodů, cítil jsem každý krok a neskutečnou bolest a raději se přidržoval zábradlí. Takový byl můj první den v hodonínské posilovně a jeho následky.

Každopádně můžu jednoznačně tvrdit, že mě nic neodradilo od toho, abych si šel za svým malým cílem k mojí fyzické transformaci, kterou jsem potřeboval jako sůl. Byl jsem si vědom toho, že moje fyzická stránka je velmi slabá a potřebuje změnu k lepšímu. A děkuji všem těm, kteří se mi posmívali za to, jak vypadám. Nebýt jejich primitivních pošklebků, tak bych neměl zájem se sebou něco dělat a vážně si myslím, že bych opustil svoje slabé tělíčko.

I přes to, že spousta lidí v mém okolí nechápe, proč se věnuji posilování, cvičím už jedenáctým rokem. Já vím, že to bylo jedno z nejrozumnějších rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Pro většinovou populaci je to nepochopitelné proto, že oni sami na sobě cítí, že by měli se sebou něco dělat, ale nedokáží kus svého já pro to obětovat. Chtít nestačí! Osobně mně posilování přineslo spoustu pozitivních aspektů do života. Místo toho, abych šel jako dřív každý víkend do hospody, jdu si o víkendu brzo ráno zacvičit. Samozřejmě, že čas od času neuškodí zajít na pár piv posedět a pokecat s přáteli. Ale není to tak často.

Nejsem kulturistou v pravém slova smyslu. Nezúčastňuji se závodů, a proto nemám až tak striktní režim jako oni. Ale cvičení je pro mě hodně důležitá činnost vedoucí k mému vnitřnímu pocitu, že pro sebe něco dělám. Měřím 176 cm a momentálně vážím 90 kg. Nejsem sice žádný narostlý řízek, jelikož mám lehký a drobný skelet, ale co je pro mě důležitější, že jsem dosáhl toho, co jsem chtěl.

S pozdravem pro všechny, co vybočují z řady.

Per aspera ad astra - přes překážky ke hvězdám.