V dnešní pohnuté době odposlechů, špionáží a velkých bratrů jsem se vydal do vod sociálních sítí lovit informace o aktuálním objevu domácích soutěží kategorie bikiny, usměvavé Ostravačce Janě Slívové. Moc jsem toho nenašel, ale jedna věta z jejího profilu mi přišla ideální pro úvod našeho rozhovoru: "Brát donekonečna ohledy, znamená promarnit všechny šance!"
Odkud vlastně přišla nová vicemistryně ČR kategorie bikiny? Jestli si dobře vzpomínám, zaslechl jsem něco o holce z vesnice, ale jinak o tobě vlastně nic nevím. Představ se trochu našim čtenářům.
Ano, pocházím z malého městečka Budišov nad Budišovkou. Když mi bylo asi 11 let, přestěhovali jsme se do nedaleké vesničky do domku po prarodičích. Dodnes se tam ráda vracím, abych si odpočinula od stresu velkoměsta.
Jako malá jsem toužila chodit na gymnastiku, ale mamince se to zdálo nebezpečné, tak mi to nedovolila. Jenže já si poradila po svém a cvičila venku na trávě, zábradlí, klepadle a všude, kde se dalo, s kamarádkou, které doma gymnastiku povolili. Tehdy jsem toužila být artistkou v cirkuse.
Vyučila jsem se zdravotní sestrou, protože mne těší pomáhat lidem. Po maturitě jsem pracovala nejprve v "Domácí péči" a pak ve Fakultní nemocnici v Ostravě Porubě na neurologii. Po pěti letech se mi narodila první dcerka Sára a 7 let na to i druhá, Nikolka. Po první mateřské jsem nastoupila do Mephacentra, polikliniky v Ostravě Porubě, kde jsem působila 9 let. Začátkem letošního roku jsem odešla ze zdravotnictví, abych se mohla vydat novým směrem, který mě tak moc lákal!
Takže tomu mám rozumět tak, že si nezaměstnaná máma od rodiny jen tak odskočila od plotny pro dvě stříbrné?
Vlastně je to tak. (smích)
V květnu 2012 jsem si splnila první sen, když jsem si udělala kurz "fitness instruktor". Od června jsem se pustila do posilování a brzy jsem pochopila, že toto je pro mě to pravé ořechové. Ani náhodou mě ale tehdy nenapadlo, že budu někdy soutěžit. (smích)
V prosinci se zrodila myšlenka jít a zkusit poznat svět, který mne tak přitahuje! Nešlo mi o vítězství, chtěla jsem spíš poznat lidi, kteří tento sport milují jako já, získat zkušenosti a prožít si krásné i těžké chvíle závodníků.
Dodala jsem si odvahu a letos v únoru jsem odešla ze zdravotnictví. Splnila jsem si tak druhý sen - jít pracovat do fit-centra. Rodinu, kolegy a kamarády jsem asi šokovala, ale srdce mi říkalo, že to tak má být. Po soutěži mě snad pochopili.
Bohužel jsem o práci ve fitku po měsíci přišla. Do toho přišly další životní rány a já 3 týdny před soutěží chtěla vše vzdát. Moc mi pomohla opora kamarádů, rodiny a trenéra. Řekla jsem si, že to přece nechci! Chci být šťastná a udělám pro to cokoliv, je to jen můj život a záleží jen na mně, jaký bude.
Letošní jaro jsi soutěžila poprvé. Na mistrovství Moravy i na mistrovství ČR jsi vybojovala nádherná druhá místa. Jaký to je pocit?
Jsou to překrásné, neuvěřitelné chvíle plné emocí i strachu. I když vítězství je krásné, tady jde o to zažít a užít si tu soutěžní atmosféru, být v jedné budově s lidmi, kteří tento nádherný sport také milují, poznat nové zkušenosti a zajímavé lidi. A pak krásnější než vítězství bylo, když vás povzbuzují diváci a kamarádi a dávají vám tím najevo dík, že se jim líbíte a jste dobrá.
Atmosféra, lidé i soupeřky, např. ve Zbýšově, byli úžasní, nikdy na ně nezapomenu. Ty pocity, co zažijete poprvé, se už opakovat nikdy nebudou.
Kategorie bikiny je nová a lze v ní potkat různé závodnice, vypadá to, jako by se teprve hledalo, "o čem" by tato kategorie měla být. Co si o tom myslíš ty, jakým směrem by se měla ubírat?
Řeknu vám, jaký názor na to mám já… Připravovala jsem se a dívala na bikiny, které vyhrávají soutěže na evropské úrovni. Ty jsou totiž vzorem mnohých žen, které chtějí být krásné jako ony. Je na nich vidět, že tento sport milují a dřou v posilovně.
Nejsem ráda, když se na této soutěži hodnotí spíše krásné ženy, které mají sexy postavu z jiných sportů, nebo třeba proto, že nejí. Jednou se to jmenuje soutěž o kulturistice a fitness, tak by to tak také mělo být.
Myslím si, že by bikina měla mít souměrnou postavu, vyvážený svalový rozvoj a přitom být sexy. Zeptejte se sami sebe, kolik potkáte denně nebo měsíčně takových žen na ulici? Těch hubených s krásnou tváří je hodně.
Doufám, že se i kategorie bikin časem rozdělí podle věku. Jsou velké rozdíly mezi svobodnými holkami, co mají před dětmi, a námi, už staršími ženami. Asi vám nemusím říkat proč.
Předvedla jsi nám velmi dobře vypracovanou postavu, takové se člověk nedočká po půl roce v posilovně. Určitě sportuješ mnohem déle, co to bylo před posilováním?
Moc děkuji, vždy jsem si myslela, že jsem obyčejná, zdravě rostlá holka z vesnice. Ale asi mám po rodičích dobrou genetiku a nějaké ty vlohy. (smích)
V roce 1995 jsem ještě svobodná začínala v Ostravě, bydlela jsem tehdy na Domově sester s jednou mladou paní doktorkou, která chodila do posilovny. Jednoho dne mě přemluvila, abych to šla zkusit s ní. Šla jsem 3x a po čtvrté už doktorka nemohla, já se rozhodla pokračovat. Nadšení z posilování mi vydrželo 3 roky, až do příchodu partnera. Pak jsem cvičila alespoň doma. Znám zpaměti všechna videa Olgy Šípkové. Po mateřské přišel útlum. Jenže já prostě pohyb potřebuji. Po tříleté pauze jsem ze zvědavosti začala navštěvovat kalanetiku a spinning. Pak přišla druhá mateřská a po pauze zumba. Po ní mě náhoda přivedla k nekontaktnímu kickboxu pod vedením úžasné kamarádky a neúnavné lektorky Magdalény Kolarzové, který mě nadchl tak, že jsem jej cvičila 3 roky a u toho jediného zůstala. I když poslední dobou ho trochu zanedbávám kvůli posilování, stále se k němu vracím.
Snad jediné v životě, co mě nenadchlo, jsou lyže. Asi to bude tím, že nemám vůbec ráda zimu. Miluju jaro, léto a vodu, tak mi není cizí ani plavání.
Kdo ti vlastně pomáhá s přípravou? V Ostravě a okolí mne napadá hned několik lidí, s nimiž by se dalo radit.
Když už jsem si konečně dodala odvahu a rozhodla se soutěžit, s přípravou byl problém. Nikoho jsem za toho půl roku neznala. Pak přišlo štěstí, náhoda a kamarád z FB mi doporučil kontakt na Honzu Kubíka a Lenku Tylovou z fitcentra Bodyland, které dobře znal. Tehdy jsem ještě netušila, jak známá jména to jsou. Když jsem se jim šla ukázat, měla jsem trému jak před maturitou, chtěla jsem slyšet, zda vůbec má cenu, abych soutěžila. To mi zbývaly pouhé 3 měsíce. Riskli jsme to. Dostala jsem několik rad ohledně cviků a stravy, ale protože jsem nemohla častěji, vídali jsme se jen asi 2x do měsíce, aby zhodnotili, jak pokračuji. Jsem jim za to oběma nesmírně vděčná!
Řekla jsem si, že si musím na tu konečnou přípravu sehnat ještě nejlépe nějakého trenéra přímo z Assenu, kde cvičím. Martin Navrátil tehdy řekl: "Ano, půjdu do toho s tebou." Pomáhal mi s tréninky a stravou, i když já, paličák, někdy neposlouchala a měla svoji hlavu. (smích) Ta dieta bez cukrů byla neuvěřitelně těžká a mé tělo a svaly, které tak rády jí, to nechtěly pochopit. Byla jsem stále unavená a na tréninku najednou slabá a bez energie. Bylo to pro mě něco nového, a když ke konci soutěže jsem ani nemohla pořádně řídit auto a rozhodovat se při běžných situacích, tak se mi chtělo smát i brečet zároveň. Mé děti nechápaly, proč maminka spí i po obědě, když to nikdy nedělala, a proč je taková celá jiná.
Sranda bylo naučit se pózování, musela jsem sama a taky to tak vypadalo. Kdyby se pózovalo s činkami, šlo by mi to určitě líp. (smích)
Vlastně jsem na to ani neměla čas. Práce, dieta, tréninky, děti, domácnost a většinou to šlo až večer, kdy jsem konečně měla trochu klidu, nebo u vaření. Děti se mi smály. Nakonec jsem si řekla, že to prostě budu já, taková, jaká jsem.
Cvičím srdcem a intuitivně, ne podle tabulek a knížek, taková nejsem. Mám asi bujnou fantazii a cvičím si jen tak pro radost. Zkoušet a vymýšlet si každý trénink něco jiného mě baví.
Moc ti děkuji za rozhovor a poprosím tě o pár posledních slov na závěr.
A co bych chtěla říct na závěr?
Nevím komu, ale moc děkuji za to, že jsem kdy měla tu možnost poznat tak úžasné lidi, jako je Honza Kubík, Lenka Tylová, René Gorol, Martin Mester. Dále dík pro mého trenéra Martina Navrátila za potřebnou trpělivost a podporu.
Tobě, Jardo, děkuji za mé vůbec první profi fotografie v životě. Byl to další krásný den a moc jsme se nasmáli, i když tělo bylo po tak náročném pózování a převlékání oblečků už unavené. (smích)
Nikdy na ty neopakovatelné chvíle a emoce se všemi nezapomenu! A tímto jim také moc děkuji za podporu i to, že mi pomohli v těžkých chvílích a že jsem měla čest jít za ně startovat a spolupracovat s nimi!
Nevím, co přijde dále, ale 100% vím, že cvičit s činkami budu do sta let!
