Po suverénní éře Leea Haneyho, které se věnoval předešlý díl Historie světové kulturistiky,
stál v čele žebříčku stále Arnold Schwarzenegger, před kterého se bodově Lee Haney nedostal. Druhou nejvýraznější osobností minulého dílu byl Rich Gaspari, kterého ale zastihl odchod Leea Haneyho na sklonku kariéry. Ve hře byli již jiní borci. O nich a jiných bude vyprávět tento díl, který se bude věnovat rokům 1992 - 1997.
1992
Dorian Yates a Kevin Levrone v den soutěže
Rok 1992 přinesl dlouho očekávaný okamžik, kdy světová kulturistika po osmi letech nadvlády Leea Haneyho měla poznat nového krále. Posledním šťastným evropským městem, které mohlo hostit Mr. Olympia, byly finské Helsinky, poté již Olympie zakotvila v USA. V souvislosti s kandidátem na titul nejlepšího kulturisty planety se nejčastěji skloňovala jména čtyř favoritů: zřejmě toho největšího - Doriana Yatese, dále pak Vince Taylora, Leea Labrady a Shawna Raye. Vince Taylor nechtěl nikoho nechat na pochybách o tom, že vedle Doriana je to především on, kdo je kandidátem na titul číslo jedna. Své kvality prokázal životní formou na Arnold Classic. Na Noci šampiónů se ovšem objevil nováček Kevin Levrone, který mezi profesionály vlétl ve velkém stylu a k překvapení všech to byl právě on, kdo s Dorianem bojoval o titul Mr. Olympia, a nutno dodat, že souboj to byl vyrovnaný. Nakonec soška Sandowa putovala zásluhou Doriana Yatese do Anglie. Lee Labrada zůstal bronzový před Shawnem Rayem. Finální příprava Vince Taylora byla narušena zraněním oka, takže musel nastoupit na pódium s černou páskou. I přes slušnou formu skončil až šestý za Mohammedem Benazizou, který byl v životní formě. Jeho forma se mu o pár týdnů později vymstila, když Mohammed zemřel na předávkování diuretiky v době turné po Evropě, kde dokázal 2x zvítězit. O návrat na soutěžní pódium se tehdy pokusil slavný Lou Ferrigno. Tento obr dosáhl na 12. příčku. Škoda, že se Lou nerozhoupal k návratu dříve. Ještě v osmdesátých letech by jeho umístění bylo pravděpodobně lepší.
Z pohledu žebříčku se udála ještě jedna zajímavá věc. Robby Robinson dokázal ve svých 46 letech získat bronz na Noci šampiónů a tím se o 1 bod posunul před Alberta Becklese a osamostatnil se tak na 4. pozici. Lee Labrada byl tehdy na 13. místě, Vince Taylor na 19. místě a Dorian Yates na 30. místě.
Mr. Olympia 1992
1993
Dorian Yates a Ken Flex Wheeler
Dorian Yates byl tedy nový a zasloužený král, ale jeho pozice zatím nebyla nijak suverénní. Po Olympii se zdálo být nevyhnutelné, že souboj s Levronem se musí příští rok zopakovat. Dorianovo kralování se otřáslo v základech hned na jaře roku 1993, když se na Arnold Classic objevil další nováček Ken Flex Wheeler. Hned na první pohled bylo jasné, že jde o jednoho z nejlépe geneticky vybavených kulturistů celé historie. Absolutní symetrie bez jediné slabiny, skvělé objemy a tvary. Hned na svých prvních soutěžích si poradil s Vincem Taylorem a Leem Labradou. Teď byla situace skutečně zamotaná. Yates, Levrone, Wheeler nebo snad Ray bude dalším vítězem Olympie?
Historický žebříček do r. 1993
1.
Arnold Schwarzenegger
91
2.
Lee Haney
77
3.
Frank Zane
70
4.
Robby Robinson
54
5.
Albert Beckles
53
6.
Franco Columbu
51
7.
Boyer Coe
50
8.
Chris Dickerson
49
9.
Sergio Oliva
48
10.
Rich Gaspari
46
11.
Serge Nubret
39
12.
Bill Pearl
38
13.
Lee Labrada
38
14.
Mohamed Makkawy
32
15.
Larry Scott
30
16.
John Grimek
30
17.
Harold Poole
29
18.
Clarence Ross
28
19.
Vince Taylor
28
20.
Dorian Yates
27
Již před Olympií málokdo doufal, že o titul nejvyšší bude bojovat Kevin Levrone, který si v přípravě utrhl prsní sval. Přesto se bojovný Kevin stihl připravit, ale na jeho formě i výsledku to bylo znát. Získal "až" 5. místo před dalším nováčkem obrovských rozměrů Paulem Dillettem. Mr. Olympia 1993 se zúčastnil i Slovák Pavol Grolmus.
Do souboje vstoupil ovšem další borec. Byl to Dorian Yates číslo dvě. To, v jaké formě se představil Dorian v roce 1993, nikdy nezapomenu. Nabral 6 kg svaloviny a byl ještě kvalitnější než v roce předešlém. Takové zlepšení už tak nejlepšího borce té doby bylo neuvěřitelné. Především zádovým svalům dal Dorian novou podobu, která se stala na další léta nedosažitelnou metou pro ostatní. Jestli do té doby někdo chtěl diskutovat o tom, kdo vyhraje další Olympii, tak po tomto vystoupení bylo jasné, že nový král bude v budoucích letech těžko porazitelný.
V souboji zbytku špičky vyhrál stříbrný Flex Wheeler, před Shawnem Rayem a Leem Labradou, pro kterého to bylo sedmým a posledním umístěním ve finále. Dvě stříbra a dva bronzy společně s ostatními úspěchy vynesly Leemu Labradovi v našem historickém žebříčku na konci roku 1993 13. místo na úrovni Billa Pearla.
Dorian Yates svým druhým vítězstvím vstoupil do první dvacítky historického žebříčku, ve které ještě figurovali další jeho soupeři - již zmíněný Lee Labrada a na 19. místě Vince Taylor.
Mr. Olympia 1993
1994
Kevin Levrone, Dorian Yates a Shawn Ray
Na Arnold Classic 1994 se udál souboj dvou korunních princů té doby - Kevina Levroneho a Flexe Wheelera. Zdálo se, že bude pokračovat suverenita Flexe, ale Kevin byl celý natěšený na soutěžení, protože zranění z roku 1993 mu přisoudilo na Mr. Olympia až 5. místo. Kevin všem dokázal, že je zpět v plné síle, a souboj vyhrál. Tímto se opět pasoval do role hlavního konkurenta pro Doriana Yatese.
Souboj o titul Mr. Olympia byl v tomto roce ochuzen o účast Flexe Wheelera, který měl automobilovou nehodu a nemohl se na soutěž připravit. Dorian se potýkal během přípravy s četnými zraněními. Nejdříve si v březnu těžce poškodil ramenní vaz a nemohl trénovat ramena a hrudník. Po měsíci si natrhl kvadriceps, který ho 5 týdnů omezoval v tréninku stehen. Přesto se nepřestal připravovat, ale 9 týdnů před vystoupením v Atlantě si utrhl levý biceps. Přes všechny potíže se Dorian objevil v podobné formě jako v předešlém roce. V životní formě přišel Shawn Ray, který sice na Doriana nestačil, ale zbytek startovního pole porazil. Z pohledu mnoha odborníků se jednalo o těsné vítězství, které odstartovalo debaty o směřování kulturistiky. V této debatě stál na jedné straně obrovský Dorian Yates s menšími defekty (utržený biceps, vypouklé břicho) a na druhé straně estetický, kvalitní Shawn Ray s menší slabinou v zádech, která se zdála být slabinou jen při porovnávání s Yatesem. Tato debata pokračovala až do konce kralování Doriana, jen ne každý rok v ní jako protivník Doriana figuroval Shawn. Bronzový na Mr. Olympia 1994 byl Kevin Levrone. Na čtvrté místo se dostal Paul Dillett, pro něhož to bylo na Olympii maximum. Paul byl obrovský, měl odpovídající kvalitu svalů, uměl se připravit, ale přesto nemohl vítězit. Problém byl v jeho zádech a možná to nebyl problém nedostatku nebo nekvality svalů. Paul jednoduše nedokázal odpózovat zádové postoje, nedokázal roztáhnout široký zádový sval, nedokázal zatnout záda při dvojitém bicepsu zezadu. Kdyby to Dillett uměl, výsledky soutěží devadesátých let by asi byly jiné.
Mr. Olympia 1994
1995
Kevin Levrone a Dorian Yates
V roce 1995 mířil na pódium Arnold Classic zatím neporažený nováček z roku 1994 Michael Francois, který ve svém prvním roce mezi profesionály vyhrál Noc šampiónů a Chicago Pro Invitational. Přišel jeho první střet s absolutní špičkou. Flex Wheeler po promarněné Olympii toužil po dalších vítězstvích. Své rozloučení s kariérou plánoval Lee Labrada. V souboji Flexe s Michaelem vyhrál dost kontroverzně Michael Francois. Třetí byl Charles Clairmonte, který na konci osmdesátých let kraloval federaci NABBA. Lee Labrada se rozloučil pátým místem.
Historický žebříček do r. 1995
1.
Arnold Schwarzenegger
91
2.
Lee Haney
77
3.
Frank Zane
70
4.
Robby Robinson
54
5.
Albert Beckles
53
6.
Franco Columbu
51
7.
Boyer Coe
50
8.
Chris Dickerson
49
9.
Sergio Oliva
48
10.
Rich Gaspari
46
11.
Dorian Yates
44
12.
Serge Nubret
39
13.
Bill Pearl
38
14.
Lee Labrada
38
15.
Vince Taylor
36
16.
Mohamed Makkawy
32
17.
Larry Scott
30
18.
John Grimek
30
19.
Kevin Levrone
30
20.
Harold Poole
29
21.
Clarence Ross
28
22.
Reg Park
26
23.
Shawn Ray
25
24.
Mike Christian
25
25.
Roy Callendar
24
Michael Francois přidal ještě vítězství na San Jose Pro Invitational a se čtyřmi vítězstvími bez jediné porážky mířil na Olympii. Na Noci šampiónů se připojil k seznamu kandidátů na dobré umístění na Olympii Nasser El Sonbaty, když ve skvělé formě porazil v těsném souboji Vince Taylora a Ronnieho Colemana. Nasser byl tehdy skutečně obrovský, vážil 122 kg. Objemy se v klidu mohl rovnat i Dorianovi. Souboj se tedy očekával mezi Yatesem, Rayem, Levronem, Wheelerem, Francoisem a Sonbatym. Dorian přišel ale ve své nejlepší životní formě a o jeho vítězství nebylo pochyb. Utržený biceps byl sice vidět, ale objemy a kvalita svalů ostatní převyšovaly. Zbytku závodníků kraloval druhý Kevin Levrone, mohutnější víc než kdy předtím. Třetí byl stále obrovský a o další krok kvalitnější než na Noci šampiónů Nasser El Sonbaty. Na jako vždy perfektně připraveného Shawna Raye zbyla v této konkurenci bramborová medaile. Zklamáním tehdy soutěž skončila pro duo Michael Francois a Flex Wheeler, kteří byli mimo formu a do finále nepostoupili. Michael byl sedmý, Flex osmý. Místo nich se do finále probojovali pátý Vince Taylor a šestý Chris Cormier.
V žebříčku po roce 1995 klepal Dorian Yates na bránu TOP 10. Ve druhé desítce byl Vince Taylor již na 15. místě, což se později ukázalo jako jeho maximum. 19. pozice nesla jméno Kevin Levrone. Shawn Ray byl 23., Flex Wheeler na 34. pozici.
Mr. Olympia 1995
1996
Soutěž Arnold Classic měla za sebou sedm ročníků se sedmi vítězi. Kevin Levrone, Shawn Ray, Vince Taylor a Flex Wheeler toužili být první, kteří na Arnold Classic zvítězí podruhé. Všichni se postavili na pódium Arnold Classic 1996. Shawn Ray se po 4 letech, kdy se soustředil jen na Olympii, rozhodl pro start na jiné soutěži, ale forma mu příliš nevyšla a skončil až pátý. Po zbytek kariéry se tak vrátil k předešlé formě sezóny s jediným startem na Mr. Olympia. Vince Taylor už na absolutní špičku trochu ztrácel a zůstal na 4. místě. Bronz si odvezl Paul Dillett. Souboj se tedy odehrál stejně jako v roce 1994 mezi Kevinem a Flexem.
Historický žebříček do r. 1996
1.
Arnold Schwarzenegger
91
2.
Lee Haney
77
3.
Frank Zane
70
4.
Dorian Yates
54
5.
Robby Robinson
54
6.
Albert Beckles
53
7.
Franco Columbu
51
8.
Boyer Coe
50
9.
Chris Dickerson
49
10.
Sergio Oliva
48
11.
Rich Gaspari
46
12.
Serge Nubret
39
13.
Bill Pearl
38
14.
Lee Labrada
38
15.
Kevin Levrone
38
16.
Vince Taylor
36
17.
Mohamed Makkawy
32
18.
Larry Scott
30
19.
John Grimek
30
20.
Shawn Ray
30
21.
Harold Poole
29
22.
Clarence Ross
28
23.
Flex Wheeler
28
24.
Reg Park
26
25.
Mike Christian
25
Výsledek byl také totožný - Levrone zvítězil. Flex si šel po třech stříbrech v řadě na Arnold Classic spravit chuť na Noc šampiónů, kde sice těsně vyhrál před Ronniem Colemanem, ten ho ale týden nato poprvé porazil na Canada Pro Cupu.
Mr. Olympia se po 3 letech přesunula z Atlanty do Chicaga. Dorian stál neochvějně na svém trůnu a za ním se opět odehrála krásná bitva. Do finále poprvé postoupil Ronnie Coleman, ale tehdy to stačilo jen na 6. místo. Paul Dillett byl pátý. Trio korunních princů první poloviny devadesátých let Ray - Levrone - Wheeler bojovalo o medaile. Jako odplatu za pokaženou jarní sezónu si Shawn Ray připravil svou životní formou a porazil tak bronzového Kevina i čtvrtého Flexe. Kde byl tehdy Nasser El Sonbaty? Sonbaty byl vyhlášený na 3. místě, ale posléze byl diskvalifikovaný za použití diuretik.
Úspěch posunul Shawna Raye na 20. příčku s daleko aktivnějším Flexem Wheelerem v patách. Levrone již předčil Vince Taylora a usadil se na 15. pozici. Z tehdejší špičky byl pochopitelně nejvýš Dorian Yates na 4. místě.
V roce 1996 zavítali profesionálové IFBB poprvé do České republiky. Ohromila nás tehdy symetrie Charlese Clairmonta, objemy Jeana Pierra Fuxe, fantastické pózování nestárnoucího Vince Taylora a souboj o vítězství mezi triem Dillett - Levrone - Sonbaty, ze kterého tehdy vyšel vítězně Nasser El Sonbaty.
Arnold Classic 1996
1997
Nasser El Sonbaty a Dorian Yates
Arnold Classic 1997 přilákal opět mnohé z absolutní špičky. Nemilým překvapením byla tehdejší forma Kevina Levroneho, který skončil hluboko v poli poražených. 8. místo bylo jeho nejhorším výsledkem celé profesionální kariéry. Tento moment byl určitým mezníkem v rozložení sil absolutní špičky za Dorianem. Za Dorianem se pravidelně odehrával souboj zbytku startovního pole, kterému v letech 1994 - 1996 kraloval Kevin Levrone, občas doplňovaný Shawnem Rayem. Arnold Classic 1997 byl pomyslným předáním štafetového kolíku pro nové duo korunních princů, které se utkalo o tento titul. Tímto duem byli Flex Wheeler a Nasser El Sonbaty. Startovní pole Arnold Classic 1997 spíš připomínalo Olympii bez Yatese. Jen považte, na dalších místech se umístili: 7. Lee Priest, 6. Paul Dillett, 5. Vince Taylor, 4. Ronnie Coleman, 3. Michael Francois. O titul bojovali muži následujících let Nasser El Sonbaty a Ken Flex Wheeler. Flex se představil v jedné z nejlepších forem svého života a Nassera porazil. Už se začínalo šuškat, že Flex je konečně po automobilové nehodě v plné síle. Naopak Dorian si během přípravy opět utrhl sval, tentokrát triceps, což ale tehdy nikdo nevěděl. Dorian to oznámil až na Mr. Olympia. Definice stehen Doriana byla také rok od roku méně výrazná, zato vypouklé břicho bylo rok od roku výraznější. Ze Sonbatyho už vyrostl také pan kulturista. Byl to rozhodně borec, který připadal v úvahu jako možný budoucí Mr. Olympia. Že by se fanoušci konečně dočkali vyrovnaného souboje?
Historický žebříček do r. 1997
1.
Arnold Schwarzenegger
91
2.
Lee Haney
77
3.
Frank Zane
70
4.
Dorian Yates
62
5.
Robby Robinson
54
6.
Albert Beckles
53
7.
Franco Columbu
51
8.
Boyer Coe
50
9.
Chris Dickerson
49
10.
Sergio Oliva
48
11.
Rich Gaspari
46
12.
Kevin Levrone
45
13.
Serge Nubret
39
14.
Bill Pearl
38
15.
Lee Labrada
38
16.
Vince Taylor
36
17.
Shawn Ray
34
18.
Flex Wheeler
33
19.
Mohamed Makkawy
32
20.
Larry Scott
30
Před Olympií 1997 se Flexovi ovšem stala snad nejneuvěřitelnější příhoda. Flex předstoupil před novináře na tiskové konferenci Mr. Olympia 1997 skoro s pláčem v očích a svěřil se, že byl přepaden dvěma muži asijského původu. Zastavili jeho BMW a s pistolí v ruce donutili Flexe vystoupit, ten se ovšem ubránil a oba útočníky zneškodnil. Utrpěl při tom ovšem taková zranění, že musel pobírat velké dávky utlumujícího Vicodinu, aby mohl dále trénovat. Posléze musel své snažení vzdát a své další vystoupení odložit.
Na místě konání Olympie v Los Angeles byla pro závodníky připravena celková peněžní dotace 285.000 dolarů. Pro vítěze bylo určeno 110.000 dolarů. To, co si odborníci slibovali hlavně od Flexe Wheelera, vzal do svých rukou Nasser El Sonbaty. Objemy Doriana již dohnal a tentokrát si s sebou přivezl i kvalitu a super formu. Naopak Dorian už svůj levý biceps ukazoval, jen když to bylo povinné. Souboj byl vyrovnaný, ale Dorian především díky rozdílu v zadních pozicích zvítězil, získal šestý titul a oznámil konec kariéry. Jasným důvodem byla hromadící se zranění. Na Mr. Olympia v tomto roce bral bronz Shawn Ray před Kevinem Levronem a Paulem Dillettem.
V žebříčku byl Dorian Yates po roce 1997 na 4. místě. Stačilo mu na to 8 sezón, na rozdíl od třetího Franka Zanea, který sbíral body 19 let. Mě vždy mrzelo, že si Dorian aspoň jednou nedošel pro vítězství na Arnold Classic, aby jeho sbírka byla kompletní. Ve druhé dvacítce byla smečka jeho pronásledovatelů: Kevin Levrone na 12. pozici, Shawn Ray jen o 1 bod před Flexem Wheelerem na 17. místě. Sonbaty byl na 29. místě.
Nutno dodat, že zbytek absolutní špičky nekončil, naopak i v příštím díle budou často skloňována jména Ray, Levrone, Wheeler, Sonbaty, ale i další. Kdo to bude, uvidíte za týden.
Mr. Olympia 1997
Rok
Vítěz Mr. Olympia
Vítěz Arnold Classic
Vítěz Noc šampiónů
První z malého žebříčku
Vítěz Ironman Pro*
1992
Yates D.
Taylor V.
Levrone K.
Taylor V.
Taylor V.
1993
Yates D.
Wheeler F.
Cottrell P.
Wheeler F.
Wheeler F.
1994
Yates D.
Levrone K.
Francois M.
Levrone K.
Taylor V.
1995
Yates D.
Francois M.
Sonbaty N.
Taylor V.
Wheeler F.
1996
Yates D.
Levrone K.
Wheeler F.
Sonbaty N.
Wheeler F.
1997
Yates D.
Wheeler F.
Cormier C.
Levrone K.
Wheeler F.
* Ironman Pro Invitational - dominantní soutěž malého ročního žebříčku