První část rozhovoru, kde Richard Čada vypráví o svých kulturistických začátcích
i největších kulturistických úspěších, si můžete přečíst
zde.
Když si dnes zadáte do internetového vyhledávače jméno bývalého kulturistického závodníka Richarda Čady, nenajdete na prvních pozicích výčty jeho sportovních úspěchů, ale titulky typu: "Mistr světa vydíral a podváděl, půjde sedět", "Mistra světa v kulturistice soudí za organizování vyděračského gangu" nebo "Richard Čada před soudem". Ano, Richard Čada šlápnul vedle, ale svůj trest přijal, odpykal si ho a nerozpakuje se o tom mluvit.
Tři a půl roku za mřížemi
Ríšo, kromě slavné kulturistické kariéry máš za sebou i jednu nepříliš slavnou, o které ale většina lidí ví, takže ani já nebudu chodit kolem horké kaše. Něco jsi provedl a byl jsi za to odsouzen na 6,5 roku do vězení. Jak dlouho jsi tam nakonec pobyl?
Čtyřicet dva měsíců. Byl jsem propuštěn dřív za vzorné chování.
Jak jsi bojoval na začátku? Asi to nebyl žádný med.
Začínal jsem čtyřmi měsíci na samovazbě, v prostoru tři na čtyři metry, kde jsem byl sám, bez rádia, bez televize a bez kontaktu s vnějším světem. Jednou za 14 dní jsem mohl mít návštěvu, ale když vyšetřovatel řekl, že nemá čas, rodina za mnou přijela zbytečně, návštěva se nekonala.
Co jsi tedy na vazbě ty čtyři měsíce dělal?
Pořád jsem cvičil. Jel jsem kliky, dřepy, sedy lehy, dřepy s výskokem... Trénoval jsem úplně jinak, protože činky jsem neměl, ale musel jsem se hýbat. Kdybych jen ležel na posteli a zíral do stropu, asi bych se zbláznil. Blbé bylo, že na sprchu jsem měl nárok jen jednou týdně, takže jsem se po cvičení myl na cele. Jenže jsem tam byl právě v zimních měsících a na cele byla taková zima, že jsem chodil spát v zimní bundě, pletené čepici, rukavicích, teplých ponožkách, a dokonce v botách. A v téhle zimě jsem si po cvičení napustil do PET lahve studenu vodu a tu jsem na sebe lil. Takhle se umyješ a pak to po sobě vytřeš. Takové podmínky člověka pořádně prověří, jak je psychicky silný.
Ano, udělal jsem chybu, ale také jsem za ni zaplatil.
Teď už je to za mnou a já se k tomu nechci vracet.
Kam tě pak z vazby poslali do výkonu trestu?
Byl jsem asi na osmi místech...
Proč s tebou, prosím tě, tak šibovali?
Z bezpečnostních důvodů. Měl jsem v kartě napsáno, že jsem dělal silové sporty a bojové sporty, a kdo má takový záznam, je považovaný za potencionálně nebezpečného a často ho převáží, aby si nikde moc nezvykl. Já ale mohu říct, že všude, kde jsem byl, jsem jim ten oddíl hezky vyčistil. Nebyla tam šikana, zato tam bylo čisto a pořádek. Fungoval jsem totiž v samosprávě a dával do latě lidi, kteří měli vychovatele a bachaře na háku.
Personál nemá na vězně dostatečné páky?
Řeknu to tak - respekt z bachařů není takový jako ze samosprávy. Žádný bachař nepůjde do mukla natvrdo, protože by ho to stálo místo. Takže oni jsou rádi, že tam něco takového jako samospráva funguje.
Takže ta funguje jako taková jejich prodloužená ruka...
Tak něco. Největší problém bývá s lidmi, kteří jsou bez motivace dostat se ven.
Ti pak klidně pošlou vychovatele nebo bachaře do pr... a oni jim nemohou nic udělat. V takových případech nastupuje samospráva. Ta si dotyčného vezme na cimru a vysvětlí mu, že udělal něco špatně. To se toleruje, protože jinak by to nešlo. Kdyby nebyla samospráva, tak víš, co se tam bude dít? Frajeři se budou znásilňovat, skoro se zabíjet a žít budou v humusu a ve špíně.
Byl jsi propuštěný dřív právě za tuhle práci v samosprávě?
Ne, člověk může být propuštěn na podmínku, pokud splňuje všechny stanovené body. V první řadě musí mít první diferenční skupinu, což trvá rok, dva, někomu i tři, než se k tomu propracuje. Když se do ní dostaneš, otevřou se ti dveře a můžeš dostat volný pohyb, můžeš pracovat venku. Já navíc, kromě první diference, měl ještě řadu pochval a ty také nedostaneš zadarmo. Na jedinou pochvalu je třeba absolvovat třeba i dvacet těžkých fyzických brigád a já měl těch pochval dvacet.
Hodně moc ses snažil, proč?
Chtěl jsem co nejdřív domů za rodinou.
Jako velký silný chlap jsi to měl ve vězení asi o trochu lehčí než ostatní, ne?
Určitě ti to dodá sebevědomí, ale pokud nejsi srdcař a nemáš to v hlavě, tak ti nepomůže ani 110 kg váhy. Tam jsem viděl i 120kg chlapy a byli to tzv. koniny, což je v tamním slangu ten, kdo musí uklízet za ostatní, prát jim ponožky a dělat práci, které by se za jiných okolností ani nedotkl.
Řekla bych ale, že to nebyl tvůj případ, tak jak ses udržoval v kondici, když ne praním ponožek? Dalo se tam nějak cvičit a posilovat?
Posilovny tam nejsou, ale říkali jsme, že máme univerzální gym. To znamená, že se cvičí s postelí, s kanystry nebo s kýblem naplněným PET lahvemi s vodou. Prostě kdo chce cvičit, cestu si najde.
Ještě nějak si tam můžeš krátit čas?
Můžeš mít různé aktivity a kroužky, to jsou tzv. resocializační programy, a další věci. Také můžeš chodit do práce. Teď už to není tak, jak to bývalo, že museli makat všichni. Dnes přijdeš a 80 % lidí se tam válí a fetuje, takže to by byla první věc, kterou bych změnil. Práce by tam měla být povinná pro všechny. Zaprvé, když do té práce chodíš, děláš něco pro sebe, a za další - lépe ti utíká čas. Protože tam se zdá, jako by hodina trvala alespoň pět hodin, čas vůbec neutíká.
To v odcvičených sériích to utíká určitě alespoň o něco lépe. Cvičit se tam tedy dalo, ale poručit si pětkrát denně kuřecí prsa s rýží asi nikoli. Jak to tam bylo s jídlem?
Maso tam není, toho dostaneš třeba 50 g za týden, jinak jíš sóju, knedlíky, omáčky, šlichty a roztřely.
Co to je roztřel?
To ve zkratce znamená, že vezmou různé druhy masa, rozsekají to dohromady a kydnou ti to na talíř, třeba ještě se štětinami z prasete. A to je takový humus, že když to vidí někdo, kdo se v kriminále snaží žít jako člověk, tak to radši někomu dá a jde pryč. Já jsem třeba za devět měsíců na tom posledním místě, kde jsem byl, nejedl to jejich jídlo ani jednou.
A jak ses živil?
Živila mě kantýna, kde jsem si nakoupil ovesné vločky, sóju a tuňákové konzervy.
To jsi také neměl moc pestré...
To ne a ještě k tomu to bylo po čertech drahé, protože ani vysokohorské hotely nemají takovou přirážku, jaká byla tam.
A mohla ti alespoň něco nosit rodina?
Ne, jen dvakrát do roka můžeš dostat balík, který nesmí vážit víc než 5 kg.
Takže jsi tam hodně shodil?
Ze začátku jsem 10 kg shodil, ale jak si tělo postupně zvyklo, zase jsem něco nabral. Takže když mě zavírali, vážil jsem 96 kg, a když mě pouštěli, měl jsem 90 kg.
Teď už je to všechno za tebou a žiješ si zase svobodný život. Jak se na svůj prohřešek a na trest, který následoval, díváš teď, s odstupem času?
Byl jsem už takový Highlander, že jsem si myslel, že se mi nic nemůže stát, a tak už jsem asi potřeboval dostat za uši, abych se trochu vzpamatoval. Ano, udělal jsem chybu, ale také jsem za ni zaplatil. Za tu dobu, co jsem byl ve vězení, mě opustil člověk, ke kterému jsem měl nejblíž, a to byla mamka, která zemřela tři měsíce před mým propuštěním. Přišel jsem i o přítelkyni, kterou jsem miloval... Takže ano, udělal jsem chybu, ale teď už je to za mnou a já se k tomu nechci vracet. Každý svatý má svoji minulost a každý hříšník má svoji budoucnost.
Další životní etapa Richarda Čady
Jak dlouho jsi už doma a jaké bylo být po 4 letech zase na svobodě?
Doma jsem rok a vtipný byl třeba první nákup s bráchou. Do košíku jsem naházel skoro všechno, a co jsem tam nedal, to jsem si alespoň musel prohlédnout. (smích)
Jak tě po tvém návratu brali lidé, které jsi znal?
Dost se jich ke mně otočilo zády. Ale hodně mi pomohl brácha a jeden chlapík z Valtic, kterému dělám osobního trenéra. Jmenuje se Jára Málek, je to úspěšný vinař a obrovský srdcař. A ten mě hodně táhne, i když by nemusel. On mě ale na rozdíl od ostatních zná od malička a ví, že ve finále nejsem takový, za co jsem byl potrestán, a že těch pozitivních vlastností mám víc než těch negativních.
Co cvičení, pokračuješ v něm i teď na svobodě?
Celé ty 4 roky ve vězení jsem stále trénoval a cvičení bral zodpovědně a beru ho zodpovědně i teď, s tím, že podmínky jsou nesrovnatelné. Vždyť teď mám zase 96 kg, a to jen díky tomu, že mohu kvalitně jíst a trénovat ve vybaveném fitku. A jak si teď toho vážím! Když jsem po čtyřech letech přišel do posilovny, připadal jsem si, jako bych se učil cvičit. Také ty váhy mě překvapily. Myslel jsem si, jak nejsem silný, když jsem cvičil s postelí, o kterou se opírali tři chlapi, co mohli mít dohromady i 300 kg. Jenže pak jsem si uvědomil, že oni jak byli naklonění, aby nepřepadli, tak váha, s kterou jsem cvičil, nebyla ani poloviční. Takže když jsem pak dostal do ruky činku, měl jsem problém i se 70 - 80 kg.
Jak jsi na tom teď a jak trénuješ?
Teď 4x - 5x v týdnu bouchám v posilovně a jednou týdně chodím na thajský box.
Zmínil ses, že by sis ještě rád zasoutěžil. Jak reálně to vypadá?
O tom, že bych ještě mohl soutěžit, jsem snil celý výkon trestu a mám hroznou chuť to ještě jednou zkusit. Nemyslím si, že bych měl problém dostat se do formy, to umím, záležet ale bude na financích.
Pokud ty ale budou, je šance, že tě ještě uvidíme na soutěžním pódiu?
Určitě ano. Pokud by to vyšlo, rád bych se dobře připravil na MS veteránů. Byl by to krásný comeback. Závodil jsem na MS jako junior, jako muž a bylo by hezké zasoutěžit si tam i jako veterán. Takže já udělám maximum pro to, abych byl ještě jednou vidět. I kdyby to měl být poslední závod, chci dokázat sám sobě, za rodinu, i za mamku, která tady už dneska není, že na to mám.
Závěrem chci pozdravit všechny fanoušky a pitomcům, co mi nepřejí, chci vzkázat, že je mi to úplně jedno.
Richard Čada chce touto cestou poděkovat svému bratrovi a dále pak Petru Trubačíkovi a Markovi Rakovičovi za pomoc a podporu, které si velmi váží.
Richard Čada rok po návratu z výkonu trestu
