Sportovní psychologie - klíč
k lepším sportovním výsledkům

Strach, bolest, vůle, motivace, sebedůvěra - to vše jsou faktory, které kromě fyzické připravenosti ovlivňují sportovní výkon. O tom, jak s nimi pracovat, jsme si povídali s psycholožkou Mgr. Zuzanou Němečkovou.

Vytáhnu na vás hned v začátku otázku těžkého kalibru - rodí se už člověk vítězem? Mám tím na mysli, zda existuje specifický balíček psychických vlastností, které dělají člověka úspěšným sportovcem?

Já myslím, že je jedno, jestli budeme mluvit o úspěšném sportovci, úspěšném manažerovi, nebo úspěšném lékaři. Vlastnosti, které člověk potřebuje k tomu, aby byl úspěšný, jsou dost podobné bez ohledu na to, jakému oboru se věnuje. To lze dobře demonstrovat na úspěšných sportovcích, kteří nezřídka zůstávají úspěšní i ve své další kariéře, po ukončení sportovní dráhy.

Ovlivňují to nějaké konkrétní psychické dispozice?

Tak určitě, ale není to jen o nich. Velký vliv má také výchova nebo prostředí, ve kterém člověk vyrůstá. Ovšem ten vliv může být velmi různý. Jsou sportovci z nefungujících rodin, pro které byl sport možná to jediné, čeho se mohli chytit a držet, a tak se mu oddali. Naopak ale zase najdeme sportovce z plně fungujících rodin, kteří měli veškerou péči a podporu. Nelze tedy říct, že by existovalo jedno zázemí, které by bylo to správné.

Takže neexistuje nějaký společný jmenovatel pro sportovní úspěch?

Na osobnostní vlastnosti úspěšných sportovců proběhly stovky, možná i tisíce výzkumů a jediné, na čem se všechny shodují, je, že prototyp úspěšného člověka prostě neexistuje. Proto je lepší najít, co je v nás dobrého a silného, a na tom stavět, než snažit se nacpat do nějakého šuplíčku.

Tedy že si za sport nevyberu box, když bych neublížila ani mouše, ale dám se na plavání, když se ve vodě cítím jako doma.

Přesně. Každý máme nadání jiné. Když vezmu třeba fotbal, tak někdo bude dobrý útočník, někdo zase dobrý obránce. Útočník musí být dravý, rvavý a útočný, obránce zase potřebuje trpělivost, soustředěnost a postřeh. Klíč úspěchu tkví hlavně v tom, že musíme najít své nadání a dál ho rozvíjet. Ano, samozřejmě existuje spousta knížek o tom, jak být úspěšný, a určitě mohou být v mnoha ohledech inspirativní, ale myslím, že každý by měl být především tím, kým je, a ne kopírovat někoho jiného.

Měl by se tedy člověk smířit s tím, že mu někde příroda nenadělila, nebo pečlivostí a pílí může nedostatek talentu dohnat?

Myslím, že něco máme dáno a přes to vlak nejede. Já například vůbec neumím kreslit, a kdybych chtěla být malířkou, pravděpodobně to nikam nedotáhnu, i kdybych se moc snažila. Každý z nás máme své silné a slabé stránky a je lepší to přijmout a rozvíjet ty silné. Slabé také nemusíme úplně zatracovat, ale zas to není třeba nějak lámat přes koleno.

Dejme tomu, že máme člověka, který si vybral sport, ke kterému má nadání, přesto ale nedosahuje svého maxima kvůli psychickým blokům. Jedním z takových může být strach, třeba strach z neúspěchu. Lze s ním nějak pracovat?

Jednotná metoda neexistuje, protože každý člověk je jiný a každý má strach trochu z něčeho jiného. Někdo má strach, že mu závod nevyjde a maminka mu vynadá, jiný se bojí, že se ztrapní před ostatními, popřípadě v bojových sportech, že dostane nakládačku. Prvním krokem tedy je ten svůj strach trochu víc poznat.

Specifikovat, z čeho přesně mám obavy?

Ano, to je potřeba v první řadě. Dál se často sportovcům říká „nesmíš se bát“. A tak se oni pak bojí na druhou. Mají strach, že se jim nebude dařit a ještě mají strach z toho, že mají strach, protože je jim to zakazováno. Říct „neboj se“, to je sice dobrá instrukce, ale nevím, jak by to ten člověk měl udělat. Zvláštností psychiky totiž je, že neumí zápory. Když vám tedy řeknu „nemyslete na chameleona“, budete na něj myslet zcela jistě a jediný způsob, jak se myšlenky na něj zbavit, je myslet na něco jiného. Z toho vyplývá, že lepší než říkat sportovcům, co nemají dělat, je říkat jim, co dělat mají. Když nemají mít v hlavě strach, tak co tam mají mít?

Za další - strach není potřeba za každou cenu úplně potlačovat a také je podstatné, jak onen pocit nazveme. Jedná se o strach, nebo o nervozitu? Ona totiž taková drobná nervozita nemusí být úplně špatná a sportovci by měli vědět, že je naprosto přirozené být nervózní, pokud jdu bojovat o něco, na čem mi záleží a na co jsem třeba dlouho trénoval. Pomůckou pro zvládnutí nervozity může být metoda, kdy si sportovec do hlavy nahraje momenty, kdy se mu dařilo, snaží se maximálně zapamatovat, jak to vnímal, jak se cítil, co u toho viděl, co slyšel... Čím víc smyslů se zapojí, tím lépe. A když si tohle člověk nahraje, může si to pak přehrát, kdykoli potřebuje, třeba před závody.

Může k výkonu pomoci i autosugesce, kdy si člověk dopředu představuje, jak vyhraje zápas, jak zvedne činku, jak všechny předběhne?

U někoho to může fungovat, ale opět ne u každého. Někdo potřebuje před výkonem spíš zklidnit než nabudit. A tam radím relaxaci, kdy si sportovec na chvíli zavře oči a soustředí se na svoje tělo, jak se cítí, kde co cítí... Být v kontaktu se svým tělem, to je to, co sportovci před výkonem nejvíc potřebují.

Představovat si výhru s zaměřit se tak pouze na výsledek také nemusí být nejlepší taktika. To se vymstilo jednomu překážkáři na ME. Běžel velmi dobrý závod a nad 7. překážkou si uvědomil, že vyhraje. Jenže v tu chvíli zakopl a vítězství mu uniklo. Proto je důležité, aby byl sportovec vždy přesně tam, kde právě je, tedy tzv. tady a teď. Musí být soustředěn na to, co právě dělá, a nesmí se nechat unášet představami o budoucnosti. Nejprve musí přeskočit překážky a pak teprve může být v cíli.

Do jaké míry sportovní výsledek ovlivňuje motivace?

Motivace je alfou a omegou všeho našeho konání a činění, sport nevyjímaje. Sportovec musí být motivován, aby vůbec trénoval, musí vědět, proč jde trénovat, co ho na tom baví, co mu to přináší a co mu to možná i bere.

Může být i tohle role sportovního psychologa? Pomoci sportovci najít motivaci, popřípadě ji znovu nalézt či posílit?

Ano, i na tom lze pracovat. Pamatuji si jednoho klienta, který byl, tak jak už sportovci bývají, hodně cílevědomý a ctižádostivý a často přicházel z tréninku otrávený a nespokojený se svým výkonem. Zeptala jsem se ho tedy, jestli ho ten sport vůbec baví. On se zarazil a pak prohlásil: „No jo, vždyť mě to vlastně baví!“ A tohle uvědomění mu dodalo do tréninku strašného elánu a chuti. Myslím, že vrcholovým sportovcům se málo připomíná, že sport je vlastně fajn, že pohyb jako takový je fajn a že to dělají nejen proto, aby uspěli v závodě, zlepšili si výsledky nebo někoho porazili, ale že to dělají hlavně proto, že je to baví.

I když člověka sport baví, nemusí mít vždy dost silnou vůli na to, aby se ve svém sportu posouval dál, aby systematicky pravidelně trénoval... Víme, jak posílit svaly, ale jak posílit slabou vůli?

Chce to po malých kouscích a vydržet. Když třeba někdo trénuje sedy lehy a už nemůže, řekne si: „Tak ještě tři.“ Neřekne si ještě 20, ale ještě 3 a naučí se, že to vždy ještě o kousek jde. Sportovcům se slabou vůlí mohou pomoci i tréninky se sparing partnerem, před kterým jim bude možná trochu blbé předčasně to zabalit, pro někoho mohou být motivací skupinová cvičení.

Ve sportu, stejně jako v jiných rovinách života, se občas daří a občas zase ne. Řada lidí se při neúspěchu plísní a říká si: „Jsem marnej, jsem k ničemu.“ Nezpečetíme si takovým myšlením svůj neúspěch definitivně?

Jsou lidé, kteří nadávají za neúspěch sobě, a jsou jiní, kteří za neúspěch viní všechny možné vnější vlivy. Oba extrémy jsou ale zavádějící, protože nikdy to není tak, nebo tak. Mnohem konstruktivnější než říkat si, že „jsem úplně nejhorší na světě“, je říct si konkrétně, co se stalo, co se nepovedlo. Oproti tomu je také ale potřeba najít a vypíchnout to, co se povedlo, protože nikdy není všechno jen špatné, nebo všechno jen dobré.

Co když se mi ale nedaří delší dobu a já si úplně přestávám věřit?

Pro tenhle případ používám ráda škálovou techniku, kdy mám stupnici od nuly do deseti. Nula je člověk, který v životě ten sport nedělal, nezná ho, neumí ho, je to ryzí amatér, desítka zas představuje mistra světa, možná světového rekordmana. A já se ptám sportovců, kde se sami vidí. Oni se někam zařadí, je úplně jedno kam, a já se ptám: „Co jste už dokázali, že nejste na nule?“ Chci jim ukázat, že oni už kus cesty urazili, už něco dokázali, něco se naučili a že taky ví, jak se to učit, což je velmi důležité.

Bolest. Teď nemyslím bolest z neúspěchu, ale bolest čistě fyzickou. Bude úspěšnější ten sportovec, který jí dokáže víc snést?

Bolest ke sportu do jisté míry patří, ale hlavně je signálem těla, že se něco děje. Není tedy od věci ji poslouchat, ale je fajn umět ji rozlišovat. Není bolest jako bolest a sportovec by měl umět odhadnout, kdy to bolí, protože je už unavený a jde na svůj limit, nebo kdy už mu hrozí zranění. Co se týče prahu bolesti, každý má ty své hranice nastavené jinde, a kolik vydrží, závisí i na vůli, motivaci a na tom, jak moc se člověk dokáže zmáčknout, jak moc se dokáže vydat.

Říkáte „vydat se“. Čím to, že někdo se i při tréninku dokáže vydat až na dřeň, zatímco druhý to zabalí, i když má ještě rezervy?

Tohle bych řekla, že je dané a velmi obtížně se to mění. Jsou prostě lidé, srdcaři a bojovníci, kteří dokáží předvést neuvěřitelné věci.

Když jsme u těch neuvěřitelných věcí, čas od času se setkáváme s heroickými sportovními výkony, které se zdají být za hranicí lidských možností. Je tento jev nějak psychologicky prozkoumán?

Myslím, že schopnosti lidského těla, ať už z fyzické, či psychické stránky, nejsou zdaleka ještě prozkoumány. Víme hodně, ale co se týče funkcí nervové soustavy, hodně nám toho ještě chybí. Nicméně jev, při kterém lidé podávají až neuvěřitelné výkony, se nazývá flow a byl popsán americkým psychologem jménem Mihaly Csikszentmihalyi, který jej charakterizuje jako stav, ve kterém člověk dosahuje nejvyšší výkonnosti, přičemž ho to paradoxně v tom momentě nestojí ani tolik úsilí. K tomuto stavu se ale zatím neumíme cíleně dostat a víme pouze, že nastává pouze u sportovců, kteří se na svůj výkon dlouhodobě připravují a závod je pro ně dostatečnou výzvou. Dál se musí sejít řada dalších okolností, ale když se sejdou, koukáme všichni s otevřenou pusou.

To vypovídá o tom, jak psychika může ovlivnit fyzický výkon, ale pojďme se na to podívat z druhé strany. Může fyzická kondice ovlivňovat psychiku?

Tady bych řekla, že opravdu platí přísloví „ve zdravém těle zdravý duch“. Dobrá fyzická kondice může lidem pomoci podávat kvalitní výkony i v zaměstnání, kde se pracuje „hlavou“. Příkladem mohou být šachisté, kteří, jak se zdá, k tahání figurek valnou fyzičku nepotřebují, přesto ale já vím, že jsou to lidé, kteří opravdu sportují. Tělesná kondice jim totiž pomáhá být delší dobu maximálně soustředný, což je opravdu fuška.

To bezesporu. A mám tu otázku, kterou zodpovědět bude také možná fuška. Často se říká, že duch je silnější než tělo. Co tomu říkáte vy jako psycholožka?

Řekla bych, že největší síla je v propojení obou těchto složek lidské bytosti. A síla bude i v tom, když to takto začneme pojímat, když na tom takto budeme pracovat a když to takto budeme chápat.