Váš příběh: Nový začátek,
nová motivace

Tento svůj příběh bych rád věnoval všem, kteří nejsou spokojeni se svým životem, ať se jedná o školu, práci, nebo rodinné problémy. Všechny zmíněné věci jsou velkými spouštěči stresu, ale ve srovnání s tím, když zjistíte, že jste vážně nemocný, a projdete si dlouhým martyriem spojeným s léčbou, přinutí Vás to dívat se na svět s větším nadhledem a zároveň s odstupem. Nikomu z Vás nepřeji, aby si zažil to co já, i když to zatím vypadá, že směřuji ke zdárnému konci. Přesto, pokud na Vás padne splín, se snažte koukat dopředu, a jestli je to možné, tak najít na současné situaci něco aspoň trochu pozitivního a toho se chytit, i když vím, že to není vždy jednoduché. Podle mého je jediným univerzálním lékem čas, který všechny rány zahojí.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Mé fitness začátky byly spojené s mou jinou vášní a tou byl a je hokej. Posilovnu jsme navštěvovali s týmem v rámci letní přípravy od mých patnácti let. V té době jsem to bral spíše jako nutné zlo, jelikož jak to bývá, při začátcích jsem se nemohl rovnat starším spoluhráčům v síle i objemu. Navíc jsem poté na tréninku na ledě měl "zatvrdlé" nohy a úplně zdřevěnělé ruce. Proto nelze jako u většiny mluvit o lásce k železu na první pohled či uhranutí hollywoodskými hvězdami a jejich dokonale vypracovanou muskulaturou. Samozřejmě Arnold či Stallone byli pro mě velkými akčními hvězdami, ale spíše pro role, které ztvárňovaly, než pro svůj napumpovaný biceps.

První impuls k návštěvě posilovny přišel asi o rok později a tím byla dnes již legendární VHS Jardy Jágra ukazující jeho cestu za slávou (každý, kdo ji zná, si určitě vzpomene na reklamu na žvýkačky), kde zmiňoval, že po každém zápase a tréninku musí hráč NHL zapracovat na kondici, a to právě v posilovně. A tak jsem si řekl proč ne, když to pomohlo Jardovi stát se nejlepším, tak to třeba pomůže i mně. Systém cviků, které jsem prováděl, byl ovlivněn předchozími návštěvami posilovny pod dohledem trenéra. Hlavně tedy cviky na velké svalové partie jako bench-press, dřepy, přemístění a z vlastní touhy jsem zařadil také hlavně biceps (samozřejmě jsem cvičil i ostatní partie, jen jsem na ně nekladl takový důraz jako na zmíněné). Později se ke mně připojil ještě jeden spoluhráč a na nějaký čas jsme vytvořili posilovací dvojku, která trávila v posilce každou volnou chvíli před, či po tréninku. A jak to bývá, ze začátku tělo reagovalo dobře a první přírůstky, jak na objemu, tak síle, na sebe nenechaly dlouho čekat. Po několika měsících jsme nakoupili náš první kreatin a říkali si, že teď to teprve poroste. A taky rostlo, tedy hlavně biceps, kterému jsme věnovali velkou pozornost. O výživě jsme neměli ani potuchy a žili v domnění, že doplňky výživy zařídí vše za nás. Tohle období, kdy jsme byli omámeni posilovnou, ale rychle skončilo. Další dva, tři roky jsem posiloval sám, zkoušel různé doplňky výživy a pořád se divil, že nějaký výraznější progres nepřicházel.

Změna nastala až na vysoké, kdy byla možnost navštěvovat vysokoškolské fitko za přijatelnou cenu. Opět jsem nakoupil všemožné doplňky výživy a opřel se do toho, podpořen již základními znalostmi v oblasti výživy, které mi většinou zprostředkovala má přítelkyně navštěvující posilovnu se mnou. Tak jsem do sebe začal cpát bílkoviny a opět si říkal, že teď to musí růst. A svaly pod novým impulsem začaly opět reagovat. I díky tréninku, kdy jsem procvičil všechny partie dvakrát týdně, a s nezvyklým sparingem - mou přítelkyní - jsem se stále zlepšoval. Já svůj trénink zaměřil kromě budování svalové hmoty také na získání dobré fyzické kondice na hokejovou sezónu. Hokej byl pořád mou vášní, ale již jsem věděl, že druhý Jarda Jágr nebudu a věnuju se mu pouze pro radost, kterou mi pořád přináší. Změna nastala i v přístupu k posilování, které strádalo mým soustředěním na hokej, ale nyní, po přehodnocení priorit se dostalo do popředí a já cvičení doslova propadl. Minulé léto jsem nemohl navštěvovat školní posilovnu, proto jsem se dostal do jiné městské posilovny. Zde jsem se seznámil se stejně starým klukem, který zde pracoval, párkrát jsme si spolu zacvičili a ukázal mi další nové cviky, o kterých jsem neměl ani ponětí, a opět se tím pádem posunul můj trénink o něco dále.

Po létu přišel podzim a já nastoupil do školy do Prahy, kam jsem musel denně dojíždět, a posilovna se dostala trochu na druhou kolej, času nebylo tolik a na dodržování stravy jsem byl prostě líný. Navíc jsem se cítil nějak hrozně unavený, do cvičení jsem se musel doslova nutit a ani tréninky na ledě nebyly o nic lepší. Připisoval jsem to neustálému dojíždění a celkově jsem se snažil to nevnímat, ale k únavě se přidalo postupem času zvýšené pocení, hlavně v noci, kdy jsem se probudil několikrát "zpocený jako krysa". Po tréninku na ledě jsem se již cítil tak vyřízený, že jsem doma vždy okamžitě usnul a následná zvýšená teplota po zátěži mě zalarmovala, že bych měl navštívit co nejrychleji doktora.

K doktorce jsem šel v domnění, že mi dá antibiotika a já budu za týden nebo dva opět v pořádku. Ta mě ale poslala ihned na sérii vyšetření do nemocnice a já se začal obávat, co to vlastně se mnou je. V nemocnici jsem strávil nekonečně dlouhý týden, kde jsem byl pod neustálým dohledem. Po týdnu přišel ale největší šok. Doktoři mi diagnostikovali Hodgkinovu chorobu neboli rakovinu lymfatických uzlin. Mou první reakcí byl samozřejmě šok, že to není možný, vždyť mi je teprve dvaadvacet, žiju zdravě, tak jak to je sakra možný. Ihned mi byla domluvena léčba v Praze a já, stále v šoku, jsem se ihned vydal sanitkou do Prahy, kde mi měli sdělit další postup mé léčby. Jelikož pocházím z Liberce a zde na tento druh nemoci neměli vhodné podmínky, musel jsem dojíždět. V Praze mi oznámili, že bude nutné absolvovat 6 cyklů chemoterapie a také jsem se podrobněji seznámil s nemocí, která pro mě do té doby byla úplnou neznámou. První chemoterapii jsem absolvoval na začátku prosince. Celý listopad a prosinec jsem strávil víceméně v posteli, tělo bylo vyčerpané a pro mě nebyl problém prospat až okolo 18 hodin denně.

Nyní je začátek února a já mám za sebou polovinu léčby. Cítím se daleko lépe, přesto únava je kvůli chemoterapii pořád větší než obvykle a tuny prášků, které do sebe sypu, se menší jen pomalu. Dny proto trávím kromě čtení či koukání na filmy a seriály také na Ronnie.cz, kde čtu články o výživě, tréninku či doplňcích a rozšiřuji si své vzdělání, které bylo do té doby v této oblastí více než nedostatečné. Dále vyhlížím jako spasení dobu, až budu zdravý a budu se moct vrhnout do cvičení opět s plným elánem a silou.

S tou nemocí si říkám, že jsem měl štěstí v neštěstí, když mám hodně velkou pravděpodobnost, že se stoprocentně vyléčím, a taky když vidím, že lidé okolo mě jako rodina, přítelkyně a přátelé při mně stojí a vycházejí mi maximálně vstříc. Prvotní šok vystřídal postupem času optimismus, s kterým vyhlížím jaro, které pro mě znamená vítězství. Také jsem si plně uvědomil hloubku "citátu" - "pokud nejde o život či o zdraví, tak jde o ho*no".