Váš příběh: Se správnou motivací není žádná překážka příliš velká

Jsem typ člověka, co se hrozně těžko vzdává, a snažím se vést moje okolí k tomu samému, ať už v jídle, ve cvičení, nebo v životě. Asi rok dozadu jsem začal trénovat capoeiru a ta se stala nedílnou součástí mého života a hodlám v tom pokračovat, dokud mi to zdraví dovolí. Za svůj život jsem vyzkoušel celou řadu sportů a koníčků a řekl bych, že to správné slovo, co mě charakterizuje, je "multivitamín". Jsem od všeho trochu, ale to, co v daný moment dělám, se snažím dělat tak dobře, jak jen dokážu.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Zdravím čtenáře Ronnie.cz. Jmenuji se Karel, je mi 22 let a od narození nemám prsty na levé ruce. Chtěl bych se s Vámi podělit o to, jak to všechno začalo, jak posilovna naprosto změnila můj život a z obyčejného koníčku se stala nesmazatelnou částí mého života

Všechno to začalo někdy v polovině června roku 2008, kdy jsem seděl v kuchyni na židli a s těžkým vydechováním se snažil strávit kachnu, knedlík a zelí, co jsem právě do sebe násilím nacpal. Ten den bylo celkem teplo, takže jsem měl na sobě jen kraťasy. V tu chvíli kolem mě prošla máma a zasmála se. Zeptal jsem se: "Čemu se směješ?" Odpověď mi přišla v tu chvíli naprosto směšná. "Pěkně ses spravil," řekla. Nikdy jsem předtím neměl nadváhu, spíš naopak, ale když jsem se podíval směrem na svoje břicho, vyděsil jsem se. Byly tam 3 pneumatiky ležící na sobě a tvořené z čistého tuku. Okamžik potom jsem si uvědomil ty dny a noci proseděné u počítače nad World of Warcraft, u hromad smažených hranolek, sýrů, McDonaldů a KFC. Sebral jsem se a svižným krokem jsem došel do koupelny a stoupl na váhu. Při mých 189 cm váha ukázala 98 kg. 98 kg bez jakéhokoliv náznaku svaloviny. Vrátil jsem se do kuchyně a řekl: "Nikdy jsem nebyl tlustej a nikdy nebudu. Tohle půjde dolů."

Od mého rozhodnutí začít se sebou něco dělat uběhlo 14 dní a já věděl, že moje vůle není zrovna silná, a z počátku jsem snad ani nevěřil, že to dokážu. Vzal jsem si příklad ze svého táty, když přestával kouřit, a udělal jsem něco, čím jsem si pojistil, že to nemůžu vzdát. Všem známým, přátelům a rodině jsem oznámil, že začátkem velkých prázdnin začínám cvičit a žít zdravě. Odezvou byl výsměch. Nikdo nevěřil, že u toho vydržím déle než měsíc. Každý takový názor mi dával sílu a každé "to nedokážeš" mě nutilo ukázat všem, že se mýlí.

Pro všechny školou povinné začaly prázdniny, pro mě, jak jsem později zjistil, začalo naprosté peklo a nazvat tohle období mého života jako "prázdniny" by bylo více než směšné. Vstal jsem v 7 hodin ráno, dal si tři kukuřičné suchary a vyrazil směrem do posilovny. Cesta trvala tak 15 minut chůze a v mojí hlavě se honila hromada myšlenek - jak to bude probíhat, co tam vlastně budu dělat? Budou se mi smát? Věděl jsem, že nebudu schopen kvůli mé ruce dělat většinu cviků. Všechny činky, přítahy a kladky nepřicházely v úvahu. V podstatě jediné, co jsem mohl dělat, bylo břicho, nohy a některá cvičení na hrudník. Přicházím před budovu místního plaveckého bazénu, kde se v druhém patře nachází to místo, kde jsem měl nadcházející dva měsíce trpět. Chytám za kliku. Zamčeno. Na chvíli jsem zaváhal a snad i uvažoval o tom, že půjdu domů. Pak jsem ale zahlédl papírek, kde bylo napsáno "pro vstup volejte" a telefonní číslo.

Zavolal jsem a po chvilce přišel odemknout majitel posilovny. Následoval jsem ho po schodech do druhého patra a první, co mě praštilo do oka, byla fotka a pohár vystavený nad barem. Na fotce byl malý, plešatý a hodně svalnatý chlápek. Hynek Neužil. Chvíli jsem si prohlížel fotky a pak jsem se šel převléct a tajně doufal, že zrovna dneska bude taky cvičit. V rychlosti jsem se převlékl a vešel do místnosti plné strojů, železných kotoučů a činek. Rozhlédl jsem se a on tam byl. Hromada svaloviny sedící na lavičce a stahující kladku na záda. Tahal úplně všechno závaží, co tam bylo, jako kdyby to nevážilo absolutně nic. Byl jsem ohromen. Pozdravil jsem a šel cvičit. Asi půl hodiny jsem se snažil dělat různé cviky na všechny možné partie, správná technika mi nic neříkala, a když jsem dělal něco opravdu hodně špatně, tak mi Hynek ukázal jak na to. Když už jsem měl procvičeno skoro všechno, co mi má ruka dovolovala, přišel jsem k činkám. Řekl jsem si, že zkusím aspoň tu nejnižší váhu a uvidím, jestli to vůbec dokážu udržet v ruce. Vzal jsem 1kg činku a začal procvičovat biceps. Šlo to celkem dobře. Zkusím 4kg, řekl jsem si. Zvedl jsem ji jednou, dvakrát, při třetím pokusu mi činka vyklouzla a padla na zem. Trochu zklamaně jsem ji zvedl a zkusil to znova. Jedna, dva a činka je znova na zemi. "Tohle nepůjde," řekl jsem si potichu sám pro sebe. "Mám nápad," ozvalo se za mými zády. "Pojď se mnou," řekl Hynek. Následoval jsem ho až k baru, kde zpoza pultu vyndal malý železný háček. "Zkus tohle," řekl a podal mi ho. Poděkoval jsem. Upevnil jsem si ho kolem zápěstí a vyrazil zpátky k činkám. Chytl jsem tu prokletou 4kilovou činku a zaháknul jsem háček za železnou osu. Jedna, dva, tři, čtyři… osm, devět, deset. Fungovalo to! Byl to nádherný pocit, ne proto, že jsem zvedl 10x 4 kg, ale hlavně proto, že jsem se cítil, jako kdybych měl obě ruce v pořádku. Byl jsem přesvědčen, že dokážu zvednout všechno. Odjel jsem takhle asi 8 sérií až do úplného vyčerpání. Ten pocit cestou domů byl opojný, všechny pochybnosti zmizely, byl jsem si na sto procent jistý, že se všichni pletli a že tohle mě jen tak nepustí.

V polovině září toho roku jsem se z 98 kg dostal na 78 kg. Dneska to je zhruba čtyři a půl roku, co chodím do posilovny. Moje momentální váha je 87 kg. Napsal jsem tenhle článek hlavně proto, že bych chtěl být motivací pro ostatní.