Váš příběh:
Vzít to za správný konec

Už od útlého věku mi byl sport velice blízký, od malička jsem hrál fotbal a hokej, teprve v 19 letech jsem se rozhodl začít na sobě intenzivněji makat, ze začátku to bylo hodně těžké, jelikož jsem nevěděl o posilování skoro nic. Ne že bych byl teď profesionál, ale konečně se více zajímám o výživu a správné cvičení a zdravou životosprávu.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začal asi před 6 lety. Pro posilování to možná není ani dlouhá doba. A značná část cvičenců jistě cvičí déle než já. Možná si říkáte, že je to krátká doba, abych měl nějaké zkušenosti. Já si však myslím, že jsem toho zažil už celkem dost.

Začal jsem cvičit ještě asi jako puberťák v prvním ročníku střední školy. Chtěl jsem být tak trochu středem pozornosti a dělat dojem na slečny. Měl jsem prostě vizi a chtěl jsem jít za ní. Takový ten obyčejný začátek. Možná proto měl tak brzký konec. Vydržel jsem tak měsíc, nanejvýš dva. A když jsem zjistil, že Arnold ze mě jen tak nebude, tak jsem se na to prostě vykašlal.

Naštěstí jsem svůj první neúspěch překonal a po třech měsících se do posilovny opět vrátil. Jsem celkem aktivní jedinec, a tak jsem nevydržel jen sedět doma na zadku. Tentokrát jsem si dal skromnější cíle. A chtěl jsem být i trpělivější. Do posilovny jsem chodíval dvakrát až třikrát týdně a cvičil jsem dost podle sebe. Žádné složitější cviky. Pouze bench, jednoručky, nějaké to stahování kladek, nic moc extra. Doma jsem si ještě občas přidal nějaké ty kliky a lehy sedy. A i přes toto tragické cvičení jsem za půl roku na sobě poznal zesílení.

Teoreticky to vypadalo dobře. V praxi to tak jednoduché nebylo. Zkoušel jsem do sebe dostávat co nejvíc sacharidů a bílkovin. Zkoušel jsem zvedat své maxima. Dokonce šlo i poznat, že rostu. Já však chtěl všechno hned. A tak jsem chtěl i vypadat jako Rambo hned. To je holt prokletí mladých. Tentokrát jsem však aspoň nepřestal. Naopak jsem se snažil ještě víc. Vydrželo mi to asi rok. Celkem jsem si říkal že už i vypadám líp. Horší však bylo, že jsem začal stagnovat. Trénink bicepsu se zastavil na 16kg činkách, na bench jsem si nenaložil víc jak 75 kg a přítahů na hrazdě jsem udělal maximálně 9. Prostě jsem si připadal jako tragéd. Na příčinu, proč nerostu rychle, jsem si však našel svou odpověď. Doposud jsem nikdy neměl žádný doplněk stravy. Proto jsem opět začal brouzdat po internetu a hledal ten správný doplněk na začátek. Tehdy jsem poprvé narazil na Ronnie.cz a objednal si první gainery a proteiny. A to začala má první pořádná objemová fáze. Váhy se zvyšovaly a kila přibývala. Celkem mě to těšilo, že jsem přestal zase stagnovat. Trochu mě sice trápilo, že břicho už nebylo tak vyrýsované, ale to mi nahradila mohutná prsa a ramena. Teda, aspoň mi tak začala připadat. Je pravda, že jejich objem se zvětšil. Horší však bylo to, že velkou část tvořil tuk. Byl jsem si toho vědom a chtěl jsem s tím něco dělat. Nechtěl jsem však přijít o svou nově nabranou hmotu.

Tehdy jsem opět strávil hodiny a hodiny u internetu. Vytvořil jsem si nový tréninkový plán. Zvýšil jsem frekvenci cvičebních dnů. Ale nic nebylo tak rychlé, jak jsem chtěl. A tak jsem dostal další nápad. Proteiny a gainery jsem už měl. Ještě jsem však nezkusil kreatin a anabolizéry. Tak jsem opět zavítal na Ronnie.cz a objednal si další dávku suplementů. Požadovaný efekt to celkem mělo. Tak jsem si tedy posiloval vesele dál asi rok. Těšil jsem se z nových přírůstků a vesele si zapisoval nově vybudované centimetry. K dalšímu s zpomalení nárůstu došlo zhruba za další rok. To už jsem si rady vážně nevěděl. Říkal jsem si, že už jsem zkusil asi všechno. Pravda to však nebyla. Jak už to tak bývá, víc hlav víc vymyslí. A taky že jo. Za nějaký ten rok, co posiluji, jsem si v posilovně našel nějaké známé a ti mi řekli, že ty moje problémy jsou brnkačka. Že to taky zažili. Udiveně jsem na ně koukal a čekal jsem, co z nich vyleze. A vypadlo z nich jen toto: „Kup si vitamín B12.“ Jelikož se tento vitamín dává jen na předpis, tak mi ho mile rádi po známosti sehnali. Nevěděl jsem však, že se tím vykrmují anorektičky a že po tom tloustnete snad i z vody. Tak jsem se tím vesele přecpával. A kynul jsem jako buchta. Ručička na váze letěla raketovým tempem a já se těšil z toho, že budu mít hmotu, ze které budu moct budovat.

Nic není však tak růžové, jak se zdá. Při mé výšce okolo 195 cm jsem vážil asi 105 kg. Většina z té váhy byla svalová hmota. To všechno se zdá být růžové. Bohužel však jen do té doby, než se něco stane. Vlastní hloupostí jsem si přivodil úraz. Bylo to potrhání snad všech vazů v koleni. Tento úraz mě od posilovny držel déle jak půl roku. Co bylo horší, nedokázal jsem se odhodlat ani poté, co jsem nejspíš už směl. Sám sobě jsem se vymlouval, že to koleno ještě nemůžu přetěžovat. A že by se mi něco mohlo stát. Dopadlo to tak, že kila šla dolů a svaly se měnily na tuk. Břicho bylo najednou pěkně rosolovité a ne to nařezané, jak jsem si představoval. Shodil jsem asi 10 kg a ztratil snad všechnu sílu. Byl jsem opět tím slabochem jako na začátku. Byla to jedna z mých největších životních proher. Naštěstí někde v mém nitru stále hořela ta vášeň pro těžké železo. Jednou když jsem doma procházel okolo činek, nemohl jsem si pomoci a zkusil jsem ji zvednout. Jednou, dvakrát… a už se to rozjelo. Opět jsem našel tu touhu po budování. Ale už nechci všechno hned. Nyní jsem trošku trpělivější a vzal jsem si z toho ponaučení. Že nic se nesmí přehánět. Nyní žiju život jako hru a snažím se ji hrát i s nízkými kartami. Proto to radím i všem ostatním. Je to mnohem lepší.