Vítejte u dalšího dílu Hardcore sody! Dnes se budu věnovat zejména bojovým sportům. Nevím, jestli je to dobrý nápad, protože jsem své bohaté znalosti z tohoto oboru čerpal hlavně z akčních filmů se Jean-Claudem Van Dammem a také ze série Karate Kid. To mi ale nebrání pasovat se do role odborníka v této oblasti.
Začneme senzační zprávou. Do ringu se vrací MMA zápasník Robert Burneika! Mnozí by namítli, že to není tak úplně MMA zápasník a že jeho koordinace pohybů v ringu připomíná hrocha nazutého do kolečkových bruslí, ale nevadí! Osobně bych měl nápad, jak celou myšlenku "fúze" různých sportovců do ringu ještě vylepšit. Zavedl bych novou federaci smíšených bojových sportů, kde by se uplatnili skutečně všichni. Souboje by probíhaly v různých kategoriích:
Souboje "na dálku":
Zde by na život a na smrt (bodování rozhodčími považuji za příliš komplikované) bojovali například oštěpaři, kladiváři a lukostřelci. Ti by ostatně patřili mezi favority na vítězství, ačkoliv hráči stolního tenisu, frisbee nebo badmintonu by mohli překvapit.
Souboje "na blízko":
Tady se uplatní závodníci v šermu, dobře opancéřovaní hokejisti nebo horolezci ozbrojení ostrými cepíny. Souboj opět není bodovaný a probíhá na život a na smrt. Dokáží prorazit i outsideři - tanečníci nebo vytrvalostní běžci? Uvidíme.
Souboje se zvířaty:
Nikoliv ovšem proti zvířatům, jak je tomu při barbarské koridě, ale souboje za asistence zvířat. Zde mají velkou šanci zejména krotitelé šelem a jedovatých hadů (což nejsou tak úplně sportovci, ale o to vlastně ani tak nejde), jezdci na koních, jezdci na slonech. Záludným útokem by mohli překvapit také sokolníci.
Naopak omezení povolených technik a tím i snížení brutality se chystá v jiném bojovém sportu - silovém trojboji. Jak bylo usneseno na valném shromáždění, je od letošního roku zakázáno fackovat a bít soutěžící před publikem a médii. Nejspíš to má zamezit situacím, kdy valná většina ze dvou desítek vyděšených diváků uprchne ze soutěže poté, co zhlédnou děsivý výjev brutálního rituálu nabuzení před soutěžním pokusem ("Hele, táto, to je jak v pátek u nás v hospodě, už se fackujou a za chvíli budou lítat židle!" "Máš pravdu, mámo, pojď, jdeme domu, než se to tu všechno popere...") Závodníkům je ale stále dovoleno před pokusem k nabuzení využít ostatních technik MMA, a tak možná na soutěžích uvidíme škrcení, páčení, nebo efektní takedowny. K vyplavení adrenalinu před těžkým dřepem, bench-pressem nebo mrtvým tahem to nejspíš postačí, ovšem otázkou zůstává, jaký vliv to bude mít na dosažený výkon.
Poslední zprávou ze světa úpolových sportů je smutná informace pro milovníky zápasu. Tomu hrozí, že bude od roku 2020 pro malý zájem diváků a médií vyřazen z olympijských her. Nahradit by ho mohly squash, wakeboarding, karate, bojové umění wu-su, kolečkové brusle či sportovní lezení. Původně jsem se domníval, že wakeboarding je ona široce diskutovaná technika mučení a bylo mi divné, že bude zařazena do olympijských her (ačkoliv zase na druhou stranu proč ne), nicméně jsem si doplnil znalosti a zjistil jsem, že nejde o takzvaný "waterboarding" (což je ona mučicí technika), ale o vodní sport, který spočívá v jízdě na wakeboardu taženém lodí nebo kabelovým vlekem po vodní hladině. Hodně zajímavé jsou také kolečkové brusle. To je sport, jehož tradice stejně jako tradice zápasu sahají až do starověkého Řecka a je historicky doloženo, že mobilní jednotky bojovníků na kolečkových bruslích byly jedním z klíčových bodů úspěchu ve válečných taženích starověké Sparty.
Dost bylo upocených bojovníků, dáme si něco, co lahodí mužskému oku (možná i ženskému, dle vkusu a preferencí). Zdá se, že v kategorii bikini profesionálek se rozjíždí neoficiální soutěž o to, která závodnice se dokáže co nejméně obléknout, aniž by něco ukázala. Co je to "něco", už nechám na Vaší úvaze a fantazii. Ve vedení se nyní střídají Larissa Reis, které zvolila cestu minimalismu a Nicole Nagrani, která pro změnu vsází na vzdušné, průsvitné materiály. V souvislosti s tím se nabízí otázka, jestli budou soutěže, na nichž bude kategorie bikini, nyní mládeži do 18 let nepřístupné, aby nedošlo k narušení mravní výchovy.
Na druhou stranu, k narušení mravní výchovy a především zdravého duševního vývoje může dojít pokaždé, když sledujete večerní televizní zpravodajství TV n@ha. Řeknu Vám, nedávno jsem měl po dlouhé době tu smůlu a relaci jsem absolvoval od začátku do konce. Ještě hodinu poté jsem se nacházel ve stavu šoku, vydával jsem neartikulované zvuky a mé pohyby byly nekoordinované a trhané (tento stav jsem ale nakonec využil ke svému prospěchu a napsal jsem během něj velkou část tohoto článku).
Někdy jsou ale i politické zprávy zajímavé. Třeba tahle. Slovenský premiér Robert Fico si trochu zaklikoval a údajně to nandal slovenské elitní "rambojednotce". Chvílemi to sice vypadalo, že spíš nacvičuje správnou rytmiku pánevních pohybů pro misionářskou polohu, nicméně bez ohledu na předvedenou techniku kliků mu nelze upřít, že disponuje solidní kondicí. Velmi zajímavé by bylo zavést klikování na politické scéně, a to povinně, u nás v České republice. Řekněme, že takových 15 poctivých kliků by bylo podmínkou pro udržení poslaneckého mandátu. Určitě bychom se všichni skvěle pobavili.
Víte, jak vznikají legendy? To se někde něco stane a svědectví o tom se začne šířit, ovšem cestou jaksi mutuje, vyvíjí se a procesem evoluce mění k nepoznání. Každý, kdo svědectví posílá dál, chce posluchače a čtenáře něčím zaujmout, ohromit, šokovat! A tak si tu a tam něco přidá, něco naopak vynechá, něco trochu poupraví, zakomponuje vlastní úvahu a názor a... legenda je na světě. Tak jsme s dozvěděli o člověku, který snídá sendviče z dvacetikilogramových litinových kotoučů a na bench-press zvedá takový balík, že to lokálně narušuje gravitační pole země a způsobuje deformaci času a prostoru. Rozjeli jsme se za ním a našli jsme Pavla Butora, který sice kotouče nejí (ačkoliv by tomu při pohledu na něj mnozí možná uvěřili), zato má ale skoro takovou sílu, jak se o něm vypráví. Bohužel jsme i tak zklamali řadu lidí, kteří očekávali, že uvidí Pavla zvedat tramvaj nebo ohýbat vzpěračskou osu v zubech, tak jak o tom referovali očití svědci. Proto nebuďte překvapení, až po Vás někdo bude chtít, abyste "předvedli tu sestavu s dvojitým saltem z olympiády", protože jste se onehdá pořádně zrubali a rozparádění vzpomínkou na hodiny tělocviku jste předváděli "hvězdu", během které jste rozmetali polovinu nábytku v něčím obýváku.
Mimochodem, když jsem se chystal natáčet trénink Pavla Butora, udělal jsem obrovskou chybu, která mě nejspíš bude stát kariéru. Ne tu profesionální, ale kariéru fitness modela. Měl jsem natáčet kvalitní záběry, tak jsem vzal kameru a točil. To byla chyba! Záběry sice vyšly skvělé, ovšem zapomněl jsem na to hlavní - zatáhnout břicho (které ovšem s ohledem na nálož jídla, kterou jsem do něj nacpal, v tu chvíli stejně zatáhnout nešlo), vypnout hrudník a jako správný model napumpovat bicák. Tak se stalo, že jsem se nedopatřením objevil na reportážních fotografiích s nacpaným bachorem, povážlivě zvětšenou bederní lordózou (kterou ovšem pochopí jen někdo, kdo si zkusí běhat někde dvě hodiny s těžkou kamerou) a zoufale "nezatnutej". Důsledkem toho je ztráta všech mých fanoušků (žádné jsem nejspíš neměl, ale pokud ano, teď jsem o ně určitě přišel), mezinárodní ostuda (fotografie se co nevidět objeví na všech velkých kulturistických webech v USA) a v neposlední řadě také hněv Pavla Butora, kterému jsem zkazil diskusi k článku, protože jeho silové výkony zůstaly tak trochu v pozadí zájmu za tématem mé aktuální formy.
Proto Vám radím, neudělejte stejnou chybu jako já a nezapomínejte kvalitně pózovat, kdekoliv zrovna jste! V samoobsluze, v autě nebo i na veřejných toaletách. Nikdy nevíte, kdy na Vás míří hledáček fotoaparátu!
