Váš příběh: I malá změna může přinést velké výsledky

Jsem úplně obyčejný člověk, který je vděčný za to, co v životě má. Mám radost, když můžu druhým pomoct a být pro ostatní pozitivním příkladem či motivací. To je pro mě ta největší odměna.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Pojďme si rychle odbýt rutinní úvod. Jmenuji se Viktor, je mi 28 let a dá se říct, že už celou polovinu mého života mi dělají společnost činky a vše, co k nim neodmyslitelně patří. Dnešní povídání nebude z řad "hardkór" motivačních článků, nebude to příběh o tom, jak jsem překonával osobní rekordy a budoval mohutnou postavu s cílem získat srdce žen a respekt okolí. Chtěl bych Vám ale vypovědět příběh o tom, jak neskutečně důležitá je v kulturistice motivace a 100% nasazení. Aneb jak říká jedna trefná anglická fráze: "The more you do, the more you get."

Už od prvního okamžiku, kdy jsem přišel do styku s železem, mi vždy stál po boku můj dobrý kamarád a sparing Pavel. Zpočátku to byl dokonce on, kdo mě učil techniku cviků na různých strojích. Jak ale čas plynul a zkušeností přibývalo, ukázalo se, že každý z nás dvou vnímá posilování trochu jinak. Zatímco mně se povedlo nabrat během prvních několika let skoro 30 kilogramů hmoty, u mého sparinga se ručička na váze pohnula jen velmi nepatrně. Často se tak stávalo, že lidé v našem okolí obdivovali výsledky mé práce a na Pavla se tak nějak zapomínalo a ve většině případů Pavel ani nechtěl přiznat, že posiluje stejně dlouho jako já nebo že vůbec pravidelně cvičí. Kdybych se měl zamyslet a vyzdvihnout jeden důvod, proč tomu tak bylo, řekl bych, že Pavel byl prostě a jednoduše flákač. Do cvičení jsem ho musel někdy doslova nutit a strava, kterou do sebe za celý den nasoukal, by nebyla uspokojivá ani pro kojence. Ovšem do alkoholu a nočních mejdanů Pavla nikdy nikdo dlouho nutit nemusel, a tak se určitě nebudete divit, že si za těch pár let vybudoval opravdu působivý příčný a šikmý sval pivní, který jeho postavě nevesele dominoval.

Jednoho horkého letního dne, když se mi zrovna povedlo přesvědčit toho lenocha, že vlastní také párek nohou, které by mohl občas cvičit, se nám přihodila zajímavá věc, která odstartovala úplně nový začátek. Sparing si neochotně naložil na činku 90 kilo, podřepnul, stěží vytlačil dvě nevzhledná opakování a sérii ukončil. Jelikož jsem byl na podobné sabotáže z jeho strany zvyklý, nenapadlo mě říct ani slovo protestu. Když jsem i já dokončil sérii dřepů, přistoupil k nám jeden z místních mladších kluků a zeptal se, jestli by se k nám mohl přidat. Odvětil jsem, že by to neměl být problém, a podal mu ruku. Jmenoval se Dominik a byl o 4 roky mladší než my dva s Pavlem. V okamžiku, kdy už jsem se chystal sundat dolů zátěž, mě Dominik zastavil a řekl, že to není třeba, že se pokusí držet krok s námi. Hodil naloženou činku na ramena a vydřel ukázkových 6 opakování, a to úplně na krev. Byl jsem velmi mile překvapen jeho pracovním úsilím a nebyl jsem sám, na koho mladíkův výkon zapůsobil. Čekal jsem netrpělivě na sparingovu reakci. Pavel bez řečí nasadil činku na ramena a hluboce se nadechl. Už v ten moment jsem věděl, že teď bude všechno jinak. Bylo to zřejmé z jeho pohledu. V jeho očích bylo něco, co jsem tam nikdy předtím nezahlédl. Byla to soutěživost, ambice, odhodlání. Doteď si pamatuju, jak neuvěřitelně vzorně provedl Pavel se 100kilovou činkou 7 poctivých dřepů. V podobném duchu jsme pak dojeli zbytek tréninku, s Dominikem jsme se rozloučili a odešli domů.

Pár dní po této akci mě kontaktoval Dominik pomocí internetu a požádal mě, jestli by s námi nemohl trénovat pravidelně. Jeho nabídku jsem samozřejmě bez váhání přijal, neboť jsem měl stále ještě v živé paměti, co jeho přítomnost udělala s lenochem Pavlem. Neváhal jsem proto ani minutu a vydal jsem se za sparingem, abych mu oznámil onu skvělou novinu a zjistil, jak se bude na nového kolegu tvářit. Pavel kupodivu ani nic nenamítal a tuto novinu přijal s letmým úsměvem ve tváři. Chvíli poté se mě dokonce váhavě zeptal na nějakou otázku z oblasti stravování, a i když už si dnes nevybavuji, co konkrétního chtěl Pavel vědět, bylo to snad poprvé, kdy sám od sebe zavedl řeč na sportovní výživu.

Byla to opravdu působivá proměna, kterou Pavel v té době prošel. Tréninky s Dominikem byly nabité soutěžením a Pavel se neustále snažil být o krok napřed, což pochopitelně nezůstalo bez odezvy na těle. Jeho dřívější pneumatika kolem pasu postupně mizela, a to za současného přibírání svalové hmoty. Pavel se začal daleko více zajímat o výživu, a to hlavně díky tomu, že mnohdy brutální tréninky mu prostě nedovolily spokojit se s průměrnými porcemi, a jak sám někdy vtipně poznamenával, připadalo mu, že celé dny tráví u lednice. I co se týče večírků a alkoholu, měl Pavel najednou značné mezery. Bylo to hlavně proto, že tušil, co se stane, pokud nebude na pravidelný trénink dobře odpočatý. Dominik byl mladý, plný elánu a po prohýřené noci by Pavla při tréninku jednoduše převálcoval. A vynechávání večírků mělo i další pozitivní stránky, a sice to, že Pavlovi zůstávalo daleko více peněz na pořádnou stravu a suplementy.

Tréninky v té době byly neskutečně tvrdé, a pokaždé když už jsem myslel, že kluci mají dost, se dokázali společně vyhecovat ještě k lepším výkonům. Pryč byly doby, kdy jsem musel Pavla do cvičení nutit. Vynechat trénink nebylo vůbec myslitelné. Tímto způsobem jsme společně my tři trénovali skoro dva roky. Právem jsem se obával toho, co přijde, až nás Dominik opustí. Měl jsem strach, že Pavel opět sklouzne k jemu dobře známému pohodlnému stylu trénování, ale k mojí velké radosti se tak nestalo. Za ty dva roky, co s námi Dominik trénoval, se sparingovi podařilo dotáhnout silově až na moji úroveň, a když nás pak Dominik opustil, převzal jsem jeho pomyslné místo Pavlova soka a soutěž tak mohla bez přerušení pokračovat dál a dál.

Když se ohlédnu zpátky, tak vidím, jak málo tenkrát stačilo. Nepatrná změna v přibrání nového tréninkového partnera dokázala to, o co jsem se několik let marně snažil - a sice probudit v Pavlovi trochu bojovnosti, dodat mu tolik potřebnou motivaci a chuť cvičit. Jistě mi dáte všichni za pravdu, že bez motivace dlouhodobě provozovat kulturistiku nelze. Cvičení musí vždy člověka bavit, na každý trénink se musí doslova těšit a posilovna pro něj musí být druhým domovem.