Váš příběh: Slovo
"nejde" neznám

Jsem obyčejný kluk, který se snaží žít kulturistický život, poslouchat své srdce a hlavně mít pořád úsměv na tváři. :)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Chtěl bych se Vám trochu představit. Jmenuji se Roman, je mi 21 let. Pocházím z vesnice kousek od Ostravy. Posilování se aktivně věnuji přibližně dva roky.

Do svých patnácti let jsem byl jako každý normální kluk, poflakoval jsem se s kamarády venku, kouřil, pil alkohol a (jak my říkáme) byl jsem takový "zítkař". První krok do posilovny jsem udělal, když mi bylo patnáct let a jak jinak než za účelem shodit pár kil (protože od mala jsem byl kulatější), abych se líbil holkám. Začátky však byly velmi obtížné. Cvičil jsem jen to, co mě bavilo a kde jsem mohl zvedat velké váhy. Nohy jsem vůbec necvičil, protože jsem si myslel, že stejně nejsou vidět. Slovo strava mi skoro nic neříkalo. Změna nastala, až když jsem se s rodiči přestěhoval na vesnici do rodinného domu, kde jsem měl ve sklepě svoji posilovnu. Cvičil jsem jen vrch těla, každý den jednu partii, a na stravu dál nebral ohled. Výsledky se i přesto začaly za chvíli dostavovat. Tenkrát jsem si říkal, že jednou budu kulturista a ukážu těm "fitnesákům" z posiloven, že my - "sklepní pavouci" - dřeme víc než oni. Postava se měnila a pak přišel ten zlom, který zná snad každý mladý kluk. Našel jsem si přítelkyni. V ten okamžik šel sklep s činkami samozřejmě stranou. Začaly romantické večeře v pizzeriích, sýrové hody před spaním, kina s velkým popcornem a tak dále.

Netrvalo to ani devět měsíců a já přibral celých 16 kg a byl jsem zase úplně na začátku. V té době jsem se rozhodl se sebou aspoň trochu něco dělat. Začal jsem tedy hrát fotbal za Řepiště. Byl jsem nejdůležitější článek týmu - brankář, ale pouze náhradník. I přesto jsem trénoval a procházel tvrdou přípravou na zápas, měl pohyb a někdy i nějaký zápas odchytal. Odehrál jsem dvě sezóny, a protože jsme vždy vyhrávali, docela mě to bavilo, ale pořád jsem cítil, že mě to nějak nenaplňuje. Bral jsem tento sport velmi vážně, proto jsem trénoval tvrdě a byl na sebe přísný, ale ostatním spoluhráčům jsem byl jen k smíchu. Pátky a víkendy jsem trávil doma, nepil jsem, nevymetal každou diskotéku, protože jsem věděl, že druhý den máme zápas, a to jsem byl jen náhradník. K čemu to ale bylo, když polovina týmu přišla opilá přímo z nějaké akce. Tenkrát jsem si uvědomil, že týmový sport není pro mě. Potřeboval jsem dělat něco, kde budu sám za sebe a výsledek bude záležet jen na mně. Napadlo mě vrátit se opět k posilování. Tentokrát jsem se do toho chtěl vrhnout po hlavě. Kamarád, který se mnou hrál fotbal, chodil cvičit do jedné posilovny v Ostravě. Řekl mi, že klidně můžu chodit s ním a ke všemu tam je skvělý trenér. Za zkoušku člověk nikdy nic nedá, rozhodl jsem se tedy jít s ním.

Hned poprvé, co jsem tam vešel, nasál jsem závodnickou atmosféru a věděl, že tato "činkárna" je pro mě to pravé. Po prvním tréninku v Dragonu jsem byl tak nadšený, že jsem tam jel druhý den znova a hned utíkal za trenérem, aby si mě vzal pod svá křídla a připravil mě na kulturistické závody, do kterých zbývaly necelé dva roky. Trenér ke mně ze začátku neměl důvěru. Myslel si, že to nezvládnu, že jsem jeden z těch kluků, co to za dva týdny vzdají, a jeho práce bude zbytečná. I když měl obavy, vzal si mě do parády. Tím, že jsem měl v té době o pár kil navíc, museli jsme začít dietou. Hned mi napsal jídelníček a rozpis tréninků, aby příprava mohla co nejrychleji začít. Cestou z posilovny jsem hned zajel do obchodu, nakoupil potřebné suroviny a pustil se do diety. Začátky pro mě byly velmi obtížné. Můj dosavadní jídelníček se skládal pouze z hranolek, hamburgerů a z tradiční české kuchyně. Na novém jídelníčku byly věci, které jsem ani neznal. A už jen najít je v obchodě mi dělalo velký problém - rýže, vločky, knäckenbroty a žitné chleby. Jídlo, které teď sním za pět minut, jsem ze začátku jedl nejmíň půl hodiny, ale byl jsem odhodlaný dietu dodržovat, děj se co děj. Protože jsem viděl na svém těle výsledky, zvládal jsem dietu lépe. Po půl roce, když už jsem byl v posilovně jako doma, skamarádil jsem se i s klukama z posilovny, dokonce si našel i sparing partnera - Aleše Dubaje, který se taky připravoval na stejné závody jako já, ale do mužů do třiceti let (a jak všichni víme, s přehledem je v Ostravě i v Krnově zvládl).

Začali jsme tedy celou přípravu absolvovat spolu, což mi hrozně pomohlo. Čas letěl a blížila se závěrečná předzávodní dieta, na kterou jsem se hrozně těšil. Těšil jsem se, že si projdu něčím novým, ale také jsem měl strach, jestli ji zvládnu. Jsem však člověk, kterému když trenér něco řekne, udělá to za každou cenu. To samozřejmě platí o všech závodnících z Dragona. Přišel den "D", a to den závodu. Těšil jsem se, ale taky měl hroznou trému. Moc mi pomohl Lumír Štefek, který mě na závodech mazal a ten víkend byl pořád po mém boku a neustále mi opakoval: "Zapomeň na všechno a jen si to užij." To jsem nakonec taky udělal a vše mělo šťastný konec, protože jsem v Ostravě i v Krnově vybojoval zlaté poháry. Dále bych chtěl poděkovat mému trenérovi Marcelovi Kubiczkovi, kterému vděčím za splnění mého snu - postavit se na pódium. Děkuji své rodině, hlavně mé mamce, která stála v celé přípravě za mnou, mé přítelkyni, se kterou jsem už pět let a musela se mnou celou přípravu protrpět, sparing partnerům Alešovi Dubajovi, Petru Hoňkovi, Petru Veselému a Lence Mrkvové a celému Dragonu.

A mé plány do budoucna? Příští rok bych chtěl nabrat svalovou hmotu, ale ne tím způsobem "nabrat bez kvality". V roce 2014, kdy mi bude dvacet tři let (poslední rok v juniorce), bych se chtěl zúčastnit MČR juniorů a získat nejlepší možné umístění, které mi zaručí nominaci na mistrovství světa juniorů téhož roku v zimě. Čeká mě spousta práce, tak vzhůru do ní, protože moje moto, kterého se držím, zní: Slovo "nejde" neznám!