Jméno: Michal
Nick: the Others
Věk: 18 let
Zaměstnání: student
Koníčky: fitness, běhání, box, stolní tenis
Říká o sobě: Není důležité, kolikrát padneš na hubu, ale kolikrát dokážeš
vstát a jít dál.
Nebudu se dlouze představovat. Jsem
jeden z mnoha mladých kluků a nebo začátečníků jako Vy, který to
jenom nevzdal, jde dál a pořád doufá, že dosáhne svých cílů a bude
se jednou řadit mezi fitness modely, kteří inspirují. Pokud chcete
sledovat mou další proměnu, pak můžete na Facebooku (salvatalex).
Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?
Získejte i Vy za svůj příběh doplňky dle vlastního výběru v hodnotě až 1200 Kč!
Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.
Tak jak začít? No, asi pěkně od začátku...
Už od dětství jsem dělal pravidelně nějaký sport. Začalo to házenou, která mi, troufnu si říct, docela šla. Po dvou letech jsem jezdil s vítkovickým klubem po mezinárodních turnajích, navzdory tomu, že jsem hrál za jiný. Měl jsem možnost přestoupit a možná jsem to po hádce s trenérem měl udělat. Jenže já neměl chuť dojíždět ve třinácti letech autobusem až do Vítkovic nebo dokonce do Karviné.
Přestože mám plno krásných zážitků z tohoto sportu, tak jsou tady i stinné stránky. Můj ramenní kloub při vývoji dostával pořádně zabrat, takže mě bolel i po některých ne moc namáhavých pohybech. Do toho jsem měl ještě odrovnané achilovky. Možná je dobře, že jsem skončil relativně brzo. Sportem k trvalé invaliditě.
Jenže já nechtěl přestat úplně sportovat, na druhou stranu mé tělo bylo odrovnané. Tak jsem si chtěl zvolit něco ne tak fyzicky náročného. Má volba byla jednoznačná, neboť jsem od malička hrával s taťkou ping pong. Jestli jsem si v házené něco vydřel, tak pak v ping pongu jsem měl velký talent. Šlo to rychle a během roku jsem hrával mužské soutěže a jezdil po krajských turnajích. A zase koloběh koloběh - turnaje, soustředění, soutěže a chvilka odpočinku. Jakmile jsem začal hrát kraj za muže, což je dost vysoko, tak mě to přestávalo bavit, neboť jsem zase dosáhl určité slušné mety. Navíc do toho přišel jiný zájem - fitness.
Ze začátku jsem byl jako všichni ostatní. Nevěděl jsem, co jet. Byl jsem zmatený. Všechno mi přišlo takové… cizí? To je asi to správné slovo. Naštěstí za barem byl super mladý chlap a ten mi všechno vysvětlil. Jenže tím to neskončilo. Já věděl, že trénovat dobře nestačí. Chce to trénovat chytře.
A tak jsem začal vyhledávat informace. Byl jsem jako houba, četl jsem úplně všechno. Časopisy, internetové stránky, knihy. K tomu bych rád podotknul, že nejvíce nápomocnou stránkou mi byl právě web Ronnie.cz. Jenže já nebyl typ, který bral všechno doslovně. Žádnou informaci jsem nebral jako konečnou.
Dohledával jsem a srovnával. To bylo velmi důležité.
Rok jsem chodil do posilovny, četl články o výživě, tréninku, životosprávě a regeneraci. To mi bylo šestnáct a já začal být jako každý mladý čím dál více egoistický. Chtěl jsem čím dál větší váhy, a tak jsem šel po číslech jako nadržený ožrala po škaredé ženské.
A víte co? Ono to docela šlo. Bench-press jsem měl maximálku kolem 120 kg, dřep 127,5 kg a mrtvý tah 180 kg. Na ten věk slušné, a když jsem se toho vůbec nebál, tak to šlo. Jenže ani mně se tehdy nevyhnuly pošetilé chyby. Mladé tělo snese hodně a ještě více, ale u mě nezvládlo slabé rozcvičení. Šel jsem prakticky hned na mrtvý tah a při 7. nebo 8. opakování se 140 kg mi ruplo v zádech. Nemohl jsem se ohnout asi tři týdny, jedině tak s brekem, a neboť neuznávám léky proti bolesti, tak jsem trpěl za svou hloupost. Jediné, co jsem bral, byly protizánětlivé léky, neboť jsem podle doktorky mohl při zanícení ochrnout. Naštěstí se to dalo během dvou měsíců do pořádku, což mi přijde jako poměrně dost krátká doba, a tak jsem začal zase znova.
Byl jsem skromnější a pochopil jsem hlavně, že to dělám pro sebe. Začal jsem se podle toho chovat. Tělo rázem nebylo nepřítel, který nezvedne více než minule. Byl to můj chrám, který jsem začal teprve tehdy budovat s láskou k tomuto životnímu stylu.
Další věc, co jsem pochopil, byla motivace. Každý drží stravu, ale já ještě do té doby nebyl schopný držet ji na 100 % a neujet například sem tam k rychlým cukrům. Jenže při správné motivaci jsem toho rázem schopný byl. Mou motivací byli určití fitness modelové. Především Greg Plitt, Lazar Angelov, Rob Riches.
Chtěl bych podotknout, že jsem nikdy neměl ambice k tomu, abych vystoupil na soutěžní prkna. Respektuji a uznávám lidi, co se tam dokázali se ctí utkat, neboť si troufnu odhadnout, jak moc velkou námahu a sebeovládání je to muselo stát.
Začal jsem cvičit v patnácti s 65 kg. Nebudu uvádět, za jak dlouho se mi povedlo kdo ví co, neboť si troufnu tvrdit, že se neposouvám nějakým super rychlým tempem, ale opovážím se říct, že u toho vydržím. Teď mi je osmnáct a vážím 84 kg se slušným pekáčem buchet. Jde mi především o to, abych zdravě, bez steroidů a podobných látek, s ohledem ke svému tělu vybudoval pěknou symetrickou postavu s velmi nízkým procentem tuku.
Mám rád výzvy a vysoké cíle a tohohle jsem ještě ani zdaleka nedosáhl. Držte mi palce, ať se mi to podaří co nejdříve.
Máte i Vy svůj příběh? Umíte jej poutavě napsat a chcete se o něj podělit s ostatními čtenáři? Povzbudit je v jejich snažení a boji s nadváhou či nárůstem svalové hmoty, vylíčit překonání Vašich rekordních zvednutých vah, nebo jste vyhráli nad svými zdravotními problémy? Pošlete nám jej! Více informací naleznete
zde.