Váš příběh: Stačí se zakousnout

Těší mě, že mě poznáváte. Jmenuji se Jakub, nyní mi je sedmnáct let a nejlépe mě asi vystihl školní tělocvikář na cyklistickém projektu: „Jakub je jako pitbull, jak se jednou zakousne, tak nepustí…“

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Často se dočítám o lidech, kteří se jedno ráno probudili a řekli si DOST! A ze dne na den změnili své myšlení. To ovšem rozhodně nemůžu říct já.

Tlouštíkem jsem býval již od útlého dětství a nikdy jsem se s tím nebyl ochoten smířit. Avšak i přesto jsem do 15 let nebyl schopen nic udělat a nabíral jsem dál a dál. Vždy jsem si říkal, že nejím víc než ostatní, že za to nemůžu a jiné neustále omílané slabošské řeči. Dnes vím, že ačkoli jiné děti měly i horší životosprávu než já (například můj bratr snědl klidně o půlnoci celou pizzu a stejně mu byla vždy vidět všechna žebra), můj jídelníček a pohyb byly otřesné. Mockrát jsem si řekl ono DOST! a mockrát jsem sám sebe zklamal.

Ale v červnu roku 2011 nastala změna. Jako vášnivý čtenář „zelené literatury“ jsem již rok toužil po jedné, v té době na mé možnosti opravdu drahé knížce a konečně jsem si ji koupil (když nad tím tak uvažuji, kdybych si ji koupil hned, jak jsem na ní narazil, mohl jsem vše o rok uspíšit). Jednalo se o knihu Psychická a fyzická odolnost - Příručka speciálních jednotek od Alexandera Stiwella. Asi si teď říkáte, co jsem v ní tak mohl najít, že ji zde zmiňuji. Je to prosté. Celou jsem ji prostudoval, avšak nic mi zpočátku neutkvívalo v hlavě, až na jedno - program fyzické přípravy americké námořní pěchoty. Jednalo se o tabulku, kde byla rozepsána jednotlivá fyzická cvičení každého dne z devíti týdnů, po které tato příprava, kterou musí každý člen americké sboru USMC úspěšně absolvovat, trvá.

Netajím se svým zeleným mozkem a tenkrát jsem si řekl, že já onen devítitýdenní kurz dokážu! K tomuto rozhodnutí jsem se vzdal cíle zhubnout (což jsem si, jak se později ukázalo, jen myslel) a vydal se místo toho směrem naučit se se svojí váhou zacházet, abych byl schopen alespoň základních fyzických předpokladů. Jak jsem se již zmiňoval, ubíhal červen, prázdniny byly tedy za dveřmi a já měl plán. Nevěděl jsem nic o správném stravování ani o tréninku a stejně jsem se do toho pustil. :)

Jak to tedy vypadalo? Zakousl jsem se a i mnou tenkrát ještě nenáviděný běh razantně vstoupil do mého života. Nikdy bych se k běhání tolikrát týdně nedonutil, ale jak to tam jednou bylo černé na bílém, tak jsem prostě věřil, že to má smysl, a běhal. Když jsem požadovanou vzdálenost nebyl schopen uběhnout, tak jsem se zprvu zastavoval, vydýchal a MUSEL pokračovat dál. Jít domů bylo nepřípustné! Později bylo nepřípustné i ono zastavení. Stále platilo, co jsem si umanul, neměl jsem tedy v úmyslu hubnout, a tak jsem se každodenně cpal vším, co jsem měl po ruce, bez čehož bych tehdy nevydržel ani týden. Upřímně jsem kolikrát nemyslel na nic jiného, než jak si pochutnám. Možná tak na sprchu...

Po překonání prvních dvou týdnů jsem věděl, že to dokážu. Další týdny plynuly lépe a lépe i přes rostoucí náročnost (dnes se jí i s chutí zasměji) a ke konci prázdnin jsem se zvážil. Přesto, že jsem si dopřával zmrzlinu a jiné šmakulády, shodil jsem 8 kg. Z prasátka, které v červnu neuběhlo 2 km a neudělalo ani jeden shyb, se začínalo něco rýsovat.

Po skončení devátého týdne jsem se cítil skvěle a nemínil jsem přestat na sobě pracovat. Bohužel, vzhledem k mým chabým znalostem, jsem dělal velkou spoustu začátečnických chyb. Cvičil jsem každodenně, nijak neřešil příjem bílkovin, natož abych se dokonce řídil nějakou gramáží. A především jsem drasticky snížil můj celkový příjem.

Změny byly pomalé, ale postupně dospěly velmi daleko. Ještě do Vánoc onoho roku jsem si až na nedostatek bílkovin vedl vcelku dobře, ale z jara jsem si uvědomoval, že něco není v pořádku. Můj příjem klesal pod 1 000 kcal denně a přitom jsem stále cvičil i několik hodin od pondělí do soboty, a to velmi tvrdě a bez možnosti regenerace. Příklad - pondělí 100 shybů, 500 kliků, 500 sedů lehů ráno a večer třeba nohy. No a to jsem si klidně v opačném pořadí dal i v úterý a podobně až do soboty večer… Stále minimální příjem a cvičení hodinka ráno, hodinka večer a někdy i něco mezi tím. Jelikož jsem cvičil jen doma a nechodil do posilky, kde bych byl v kontaktu s profesionály, nebyl nikdo, kdo by mě mohl upozornit na mé zásadní chyby. V závěrečné fázi před mým „prozřením“ jsem již dostával velmi silné křeče (jednou v hodině tělocviku jsem si při sprintu udělal něco v tříslech, následně zvracel a jel do nemocnice) a přesto, že se mé výkony zvyšovaly, bylo to především tím, že jsem pracoval stále se svojí menší a menší váhou.

Naštěstí mi otevřel oči můj nejoblíbenější herec - Sylvester Stallone. Když jsem se díval na jeho filmy, připomněl jsem si své původní cíle. Vždyť já nechtěl vypadat jako zdechlina, ale spíše jako on. A že to bylo, jak se říká, „za minutu dvanáct“! Vážil jsem 63 kg, což bylo jistě příjemnější, než být 85kg tlouštík, ale pořád to nebylo to, co jsem hledal.

Tehdy jsem v honbě za získáním potřebných informací pro nový plán poprvé narazil na stránky Ronnie.cz a strávil nespočet hodin pročítáním článků a fóra, a ačkoliv jsem zjistil vše potřebné, již jsem si tak navykl na nízký příjem, že mi trvalo do dalších letních prázdnin, než jsem se naučil jíst a především odpočívat. Zpočátku mi bylo nepříjemné cvičit méně, než jsem byl zvyklý, ale přineslo to své ovoce.

Aniž bych si kdy třeba jen čichl k nějakému suplementu, dokázal jsem začít pomalu nabírat svaly. Samozřejmě ve mně již rok dřímal „jo jo“ efekt, ale s tím mi pomohlo také Ronnie.cz! Celé to vypadalo tak, že jsem nabral 7 kg (velký podíl tuků) a pak si přečetl článek o sacharidových vlnách. Absolvoval jsem je k půlce prázdnin (z té doby pochází fotka před zrcadlem spojená s mojí původní postavou). Od té doby jsem zase něco nabral (samostatná fotka před zrcadlem), a ačkoliv stále nejsem ani zdaleka v cíli, tak takhle dobře jsem se snad ještě nikdy v životě necítil.

A když se tak k dnešku dívám na fotografické srovnání své původní a aktuální postavy, říkám si, že to byl dlouhý a těžký rok, plný (mimo to dobré) útrap, ale přesto, nebo právě proto stál k…a za to!