Váš příběh: Sport a zdravá
strava je pro mě droga

Jsem prostě holka, která chce dosáhnout svých snů a věří, že se jí to povede...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Už od mala jsem s rodiči cestovala. Nebylo to jen cestování autem, ale taky na kole či pěšky. Dá se říct, že mě rodiče vedli ke sportu a já jim jsem za to vděčná. Když jsme si třeba ve škole povídali, kde jsme všude byli na výletech nebo po památkách, většinou všichni řekli, že byli kousek na kole nebo že jeli na zámek vzdálený tak deset kilometrů, a já byla ta, co vždycky řekla, že procestovala skoro celou republiku. Až do páté třídy jsem neměla problém se hýbat, jedla jsem sladké, tučné, ale potom to nějak přestalo. Když už jsem měla pohyb, bylo to jen do školy, v tělocviku, se psem nebo jen tak s kamarády do parku. Můj největší problém ale nastal až na druhém stupni základní školy - začala jsem se přejídat a nehýbala se.

Byla jsem celkově hubená, až se dodnes divím, že jsem nepřibrala. Protože to, co jsem snědla, z toho by se najedli tři dospělí lidé. Nejvíce jsem jedla na dovolené. U nás dovolená je většinou jídlo, alkohol a občas ten sport. K večeři párky, maso, ražniči... A já toho vždycky snědla snad za tři. Mou největší láskou byly klobásky. Musela jsem je mít každý den, a když už jich bylo málo, měla sem absťáky. Klobásky jsme dělali vždycky domácí a ty byly prostě výborné. Obědvala jsem většinou ve školní jídelně a občas u babičky, která nám kupovala sladkosti a rohlíky, protože naši neměli odpoledne moc čas. A já po každém obědě byla schopná do sebe narvat klidně dvě tatranky. Bylo to prostě příšerné. V osmé třídě jsem si pár věcí srovnala v hlavě a podívala se do zrcadla. Připadala jsem si tlustá, hlavně stehna a zadek a trochu i to břicho. Řekla jsem si, že začnu cvičit.

Cvičila jsem podle časopisů pro dívky, kde občas o cvičení byl nějaký ten článek. Byly to obyčejné cviky na všechny partie, ale mně stačily. Cvičila jsem každý den 3 série po 15 opakováních, vždy čtyři nebo pět cviků. Přestala jsem do školy nosit svačiny, a když už ano, tak jen tatranku. Nevážila jsem se a ani neměřila, jen cvičila, ale pořád jedla tučné a smažené a hlavně sladké. Asi po měsíci mi přišlo, že jsem zhubla, byla jsem ráda, ale cvičení mě po dvou, možná třech měsících přestalo bavit a já opět najela na starý život. S kamarádkami jsme o víkendu rozdělaly čokoládu a snědly ji při filmu, nebo když nám ve škole na oběd uvařili něco, co jsme nejedly, zašly jsme si o volné hodině do obchodu pro jídlo - žádné pečivo, jogurty či něco podobného, ale sladkosti. Tyčinky, čokoláda, prostě cokoliv, co se tam našlo, a neřešily jsme naši hmotnost. I když jsem toho tolik snědla, moje míry byly pořád stejné a takhle to šlo až do prváku na střední. Jedla jsem a nevnímala, zda to mohu. Smažený sýr v housce s kečupem, párek v rohlíku, koblihy, čínské nudle, hamburgery... To všechno jsem jedla, ale něčeho jsem se přeci jen nakonec vzdala - sladkého. Už jsem nejedla tyčinky, čokolády a další. Musím ale říct, že během dvou měsíců se mi to úplně zhnusilo a hnusí se mi to pořád. Tučné jsem ale jedla pořád a moje postava už nebyla jako dřív. Tehdy mi pravdu do očí řekla kamarádka.

Byl zrovna pátek a moje dvě kamarádky se stavily. Už nevím, o čem jsme se bavily, ale já se najednou chytla za stehna a řekla: "No, přibrala jsem!" A kamarádka, co je o pět let starší, mi řekla: "Je to vidět!" A tady nastal ten zlom. Zlom, který mi úplně změnil život. Začala jsem více cvičit. Jenže to mi vydrželo tak měsíc a opět jsem s tím přestala. Chodila jsem na akce, pila alkohol a užívala si života, jenže jak už to tak bývá, i do mého života se připletl kluk. On hubený skoro až na zlomení a já taková bečka, tehdy byl prosinec a já si poprvé v životě dala předsevzetí, že zhubnu. 1. 1. 2011 to začalo - začala jsem pořádně cvičit, každý den hodinu a poctivě. Zdravě jsem nejedla vůbec, zeleninu byl problém do mě nacpat nebo mi ji k něčemu dát, a když jsem si ji už vzala, byl to zázrak. Necelý měsíc jsem cvičila a řekla si, že si zajdu na jednu akci, kde jsem potkala po pár měsících kamarády, jeden z nich mi dokonce řekl, že jsem čím dál tím hezčí, a to bylo to, co mě nakoplo ještě víc do cvičení.

Musím říct, že i díky samotnému cvičení bez zdravé stravy jsem zhubla, nebylo to ale pořád ono a občas jsem se přejedla, například když jsem dělala autoškolu. Cvičení jsem ale nevynechávala. A až na začátku školního roku se mi všechno srovnalo v hlavě a já začala jíst ovoce a zeleninu, začala chodit na Zumbu a hubla jsem více, než jsem sama čekala. To ve mně probudilo lásku k pohybu a ke zdravé stravě. A drží mě to doteď a věřím, že ještě bude. Vždyť co může být hezčího než si zacvičit a cítit se lépe? Dokonce můžu říct, že mám skoro míry 90 - 60 - 90, což je krása. Hubnutí se mi později zastavilo, ale po pár měsících se opět rozjelo. Miluji, když cvičím a svaly na břiše mě bolí, mám potom ten pocit, že doopravdy na sobě makám. Ve škole jsem se zlepšila a to mi sebevědomí dává ještě víc. Chodím s kamarádkou do posilovny a vážně na sobě pracuji. Jednu nevýhodu tohle vše ale má. Zřejmě jsem to přehnala, nebo to ještě teď přeháním s cvičením, protože se mi zastavila menstruace. Ano, štve mě to, ale já už jsem teď ten typ člověka, který každý den chce cvičit, a když necvičí, má výčitky.