Váš příběh: Od prvního
ledna prostě máknu

Asi jako každý kluk, co jako malý rád sleduje akční filmy, i já jsem cítil velkou touhu po svalech. Svaly už dlouho patří k projevu „chlapství“ a věřím tomu, že člověk by měl rozvíjet jak mysl, tak svou fyzickou stránku.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

I já jsem se rozhodl poslat můj článek. Mé jméno je Patrik, je mi devatenáct let a začínám se studiem na vysoké škole. To ale určitě není to, o čem bych Vám - čtenářům chtěl vyprávět. Můj první kontakt se cvičením byl asi v osmé třídě ZŠ, když mě kamarád přemluvil. Tenkrát to ale skončilo po pár týdnech, když jsem si udělal oboustranný výron kotníku. Tím skončila i má osmiletá „fotbalová kariéra“.

Dobře, teď trochu víc k věci. Odjakživa jsem byl ektomorf, slýchal jsem v mládí všemožné posměchy na mou postavu. Rok s rokem se sešel a já začal studovat na nedalekém gymnáziu. Psal se konec roku 2010 a moje mysl už vážně počítala s tím, že to tak nenechám. Od prvního ledna prostě máknu! Tak se taky stalo. Ještě je třeba zmínit, že tenkrát jsem vážil nějakých 66 kg při výšce 183 cm. No, když se na to dívám zpětně, nejsem si jist, zda se tomu dalo vůbec říkat cvičení. První týden jsem cvičil pouze takzvané nůžky na dolní břicho, každý den asi tři série. Směšné, co? Za menší dobu jsem zařadil jedenáctikilové činky, co mi ležely pod postelí, a s nimi začaly i první bicepsové zdvihy. Jenže to nestačilo! Našel jsem doma starou posilovací lavici na břicho, kterou jsem si uzpůsobil k tlakům na rovné i na šikmé lavici. Tenkrát jsem si začínal zjišťovat i první informace o vhodné stravě. Měl jsem svůj první amatérský tréninkový plán, skládající se asi ze čtyř, pěti cviků. Cvičil jsem pětkrát týdně. Plán, díky kterému jsem viděl první výsledky. Nevěřil jsem svým očím - ono to fakt roste! Změn si začali všímat i ostatní spolužáci z gymplu. Někteří z nich také cvičili (asi ve fázi jako já) a to byla vlastně také jedna z motivací. Chtěl jsem tvrdší trénink i větší svaly než oni. Blížily se letní prázdniny a tím i moje brigáda, díky které jsem si vydělal na první auto. Pracoval jsem jako zedník, bez pár výjimek celé dva měsíce, 12 - 13 hodin denně. A to mi můžete věřit, že to byla fuška! V tu dobu jsem cvičit vážně nestíhal, maximálně jsem si dal před spaním pár „sérek“ na břicho. Vstávat v půl páté, z práce přijet v sedm, někdy déle (tak unavený, že jsem se vykoupal a šel zase spát). No, prostě tím chci říct, že nezbyl čas na cvičení. Určitě toho ale nelituju! Každý, kdo někdy zažil těžkou zedničinu, mi dá určitě za pravdu, že nabrat svaly se dají i tak. Prázdniny skončily, já se pomalu dostával do cvičení a začal jsem do svého plánu přidávat kliky s nohama na posteli. Nejprve jsem neudělal ani 20 poctivých kliků! To se ale rychle změnilo, neboť do kliků jsem se zamiloval, můžete je cvičit s širokým, středním, úzkým rozpažením nebo dělat kliky na jedné ruce. Komu ani to nestačí, stačí si dát na záda trochu těžký batoh a věřte, že si máknete. Občas jsem se motivoval třeba k tomu, že dám 500 nebo 600 kliků denně. Zhruba v tu dobu jsem zařadil do svého plánu i kliky na bradlech. Taky byste je chtěli dělat a nemáte bradla? Já taky ne, jen jsem si dal 2 stoly k sobě, přičemž ani nemají stejnou výšku. Nevadí, střídám strany.

V mém příběhu jsme někde na konci roku 2011 a já začínám po internetu hledat další železo. Objednal jsem si dalších deset kilo v kotoučích, což znamená, že už to byly (a doteď jsou) šestnáctky. S nimi začal i intenzivní trénink. Už to nebyla taková „pohodička“. Musel jsem se trochu hecnout, začínalo to být o něčem jiném. S většími činkami roste i motivace, začínal jsem si dávat otázky, za jak dlouho to zvednu tolikrát a tolikrát. Cvičil jsem 6x týdně. Tenkrát jsem možná vymyslel jednu další „vychytávku“, co mi pomohla. Před každou hodinou ve škole jsem udělal 15 kliků na bradlech (na školních lavicích), a to jsme se na gymplu učili většinou osm nebo devět hodin denně. Vydrželo mi to asi dva nebo tři měsíce. Čas od času jsme vyrazili s mým největším kamarádem do posilovny, ale většinou jsme cvičili doma. Ten zmiňovaný kamarád, to je pro mě další motivace. Vážíme přibližně stejně, jsme zhruba stejně staří a cvičíme skoro stejně dlouho. Cvičení je pro nás fakt hodně. Kdyby někdo spočítal, kolik procent času o tom propovídáme, možná by to byla sranda.

Asi bych neměl zapomenout zmínit fakt, že kouřím cigarety a občas si zajdeme i do té hospody sednout. I to může být podle mého názoru motivací v tom smyslu, že nemusíte dodržovat denní režim jako Coleman, když chcete jen „trochu toho svalu“. Další důležitou složkou je stoprocentně poctivý trénink, ten pokud Vás nebaví, je něco špatně. Sám se snažím cvičit tak, aby ze mě teklo už po prvních sériích. Pokud jdete cvičit s tím, že to prostě odcvičíte vždycky lehce, hlavně abyste se nenadřeli, také se podle mého nejedná o správnou cestu. Osobně zastávám názor, že když mě druhý den po cvičení nic nebolí, tělu jsem málo „naložil“.

V současné době cvičím nepravidelně v průměru asi čtyřikrát týdně. Většinou ráno chodím běhat a začal jsem pít pouze čistou vodu. Cvičím vždy 7 cviků po 3 sériích (prsa, křídla, biceps, triceps, ramena), přičemž po každém odcvičeném cviku zařadím jeden ze čtyř cviků na břicho (celkem 21 sérií). Co se týče stravy, denně sním okolo těch 130 - 150 g bílkovin (někdy ani ne). Sacharidy se snažím omezovat. Ráno si čas od času dělám ovesné vločky s bílým jogurtem, banánem a medem. Po cvičení si rád dám třeba tvaroh.

Za ten rok a půl, co cvičím, jsem udělal spoustu chyb, co se jídelníčku týče. Spánek taky nemám vždycky poctivý. A PŘECE JSEM SE DOSTAL K POSTAVĚ, O KTERÉ SE MI DŘÍV MOHLO JEN ZDÁT. Chci tím říct, že každý, kdo chce mít svaly, s tím může něco udělat. Stačí víc se snažit a ne se ptát, za jak dlouho to naroste. Vím, že jsem stále jen amatérský cvičenec, určitě ale po světě běhá dost takových, jako jsem byl já, takových, co chtějí. V mém okolí je dost lepších i horších kluků, co cvičí. Ti horší se po měsíci beze změny vydali cestou kreatinů, naopak jeden z těch lepších mě motivoval (dorostenecký mistr ČR v hodu oštěpem) a asi i díky němu věřím tomu, že COKOLIV UDĚLÁTE PRO SVÉ TĚLO, SE VÁM VRÁTÍ!

„Věřte mi, že závistivé pohledy na koupališti od těch, co Vám dříve říkali, že jste jak špageta, fakt stojí za to! Za rok a půl jsem nabral asi šest kilo (bez jakýchkoliv suplementů), pořád jsem ten hubenej kluk, jen s tím rozdílem, že jsem začal sledovat, jakým způsobem se mění výrazy a komentáře těch přihlížejících.

A víte, co je ještě lepší? Kvůli nikomu to nedělám víc než kvůli sobě! Miluju ten pocit po tréninku! Pocit, že jsem si máknul, a pocit, že jsem další troškou přispěl do mlýna.