Váš příběh: Začalo to anorexií...

Jako malá jsem byla často nemocná. Jen co jsem se vyhrabala z jedné nemoci, přišla další. A tak stále dokola. Nějaké extra sportování nepřicházelo v úvahu. Vše se zlomilo kolem mých 15 let, kdy jsme měli na základce fajn učitelku, která oceňovala nejen výsledky, ale i snahu. V té době jsem začala objevovat kouzlo sportu - nejprve čas od času doma nějaké posilování, po překonání PPP i cvičení v kolektivu. Ale až s věkem jsem přišla na to, jak vše správně zkombinovat tak, abych měla kvalitnější výsledky a abych svému tělu dodala vše to, co potřebuje…

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Do anorexie mě nezahnala touha po tom být hubená, ale jeden hloupý komentář jednoho kluka. Byla jsem po 3 měsících léčby a operaci abscesu v krčních mandlích, nemožnost přijímat jinou stravu než kašovitou mě obrala o 14 kg. Když jsem pak po doléčení přibrala z 52 na 56 kg, on mi řekl že jsem ztloustla a měla bych s tím něco dělat. A já dělala. Anorexií jsem trpěla od 17 do 19 let, není to dlouho, ale i tak jsem si svoje tělo pěkně zhuntovala. Navíc si z těch dvou let takřka nic nepamatuju. Mám takové dvouleté okno. Má minimální váha byla asi 48 kg.

Jednou v noci jsem se rozhodla, že se uzdravím, nebudu si vymýšlet, že mě to jen tak napadlo, tu noc mě začalo hodně bolet u srdce, nemohla jsem křičet, dýchat, nic. Jen jsem brečela. Druhý den jsem si nachystala snídani, malinkou, ale bylo to jídlo. A snažila jsem se, jedla jsem 5krát denně, někdy to bolelo, sakra bolelo. Po pár měsících mé jedení ale přešlo v krátkodobé přejídání, kdy si tělo žádalo všechno to, co jsem mu dřív odpírala. Naštěstí to trvalo jen asi 3 měsíce. Bohužel se i přes jídlo dostavovaly nové a nové problémy, kdy největší byly ty hormonální. Hormony se mi takříkajíc zbláznily, v měsíci jsem měla výkyvy váhy až 7 kg (zadržená voda) a pocity oteklého vorvaně mi nedělaly dobře na psychiku. Tak se tak nějak stalo, že jsem se dostala až na 80 kg. To byla váha, kde jsem se cca 2 roky i přes pravidelnou a kvalitní stravu a sport držela.

A po těch 2 letech, kdy jsem tělo dobře vyživovala, nepřepínala žádnými hladovkami a podobně, se najednou usmyslelo, že už mi dostatečně věří a že by teda mohlo nějaké ty zásoby pustit. Ze začátku jsem zhubla 10 kg asi za 4 měsíce. Jen procházkami, milovaným eliptikalem a díky metodě pilates. Když jsem vážila pod 70 kg, přidala jsem posilování - nejprve s vlastní váhou těla a později i v posilce. Do posilky jsem se zamilovala díky tělocviku na vysoké škole. A tak se nějak rok s rokem sešel a já po roce od prvního úbytku na váze vážila 61 kg. Byla jsem nadšená, začala jsem chodit běhat, tréninky v posilce začaly nabírat na obtížnosti, bavilo mě sledovat, jak se mi mění tělo a hlavně - pořád jsem jedla! Čím byly mé tréninky náročnější, tím víc jsem si začala dohledávat informace o stravě, o tom, jak tělo funguje, co potřebuje a podobně. A zjistila jsem, že omezovat přílohy je strašná hloupost. A přidala jsem přílohy. Odezva těla byla rychlá - větší přísun sacharidů a během 2 měsíců 5 kg dole. Jenže při váze 56 kg jsem se nelíbila jednak sobě, jednak i přítel protestoval. Takže začala lehce výkrmná dietka, abych se vrátila na váhu, při které mi nebudou vidět pánevní a klíční kosti a kdy se mi nebudou dát tak snadno počítat žebra. Celkem se mi i dařilo a já se vyšplhala zpět na 60 - 61 kg. Díky nabrané svalovce mi i při stejné váze bylo oblečení volné. Povaha mých tréninků se měnila. Z převážně kruhových jsem se začala zaměřovat na partie těla, oblíbila jsem si intervalové tréninky, běh… Najednou toho bylo tolik co dělat. Ale i přes mou obrovskou zálibu ve sportu jsem dál zůstávala nohama na zemi a jen výjimečně cvičívala víc než 2 dny v kuse.

Celkem pohodově jsem si takhle cvičila asi půl roku, až do doby, kdy se mi nasčítal stres ze školy a nepříjemná událost v rodině. Najednou bylo moje tělo unavené. Jako první se objevila laktózová intolerance. Pro někoho, kdo do té doby snídal kaši z 80 g vloček a 300 ml mléka, to byl docela šok. Přišlo to ze dne na den. Ale to nebyl problém, mléko jsem vyměnila za náhražku bez laktózy a vše se zdálo být v pohodě. Nebylo. Po krátkém čase se mi objevily obrovské křeče ve střevech, které přicházely po požití pečiva, zejména celozrnného. Vleklé střevní problémy kombinované se stresem zapříčinily takovou únavu, že jsem byla ráda, že normálně funguju. Existovala jen škola a odpočinek. Asi měsíc jsem vůbec necvičila. Párkrát jsem se pokusila, ale i mírnější tréninky mě vrátily zpět do postele s křečemi. Nakonec jsem zůstala odkázaná jen na procházky a pilates. Postupem času jsem zařadila zpět do jídelníčku pečivo a vše se zdálo být zažehnáno. A bylo to tak. Teprve teď se ukázalo, že problémy nebyly zdravotní (možností byla například Kronova nemoc), ale že je to jen signál těla, abych ve stresu zvolnila. Důmyslný signál.

A tak jsem letos v květnu začala opět s původním tréninkem. Začínala jsem na váze 61 kg. První měsíc klesla váha o 2 kg (pak jsem si zašla na BodyStat, kde mi bylo sděleno 12 kg tělesného tuku), teď už je pokles pomalejší. Překvapuje mě, jak rychle jsem se dostala na původní zátěže. Skoro by se dalo říct, že mi ta dlouhá pauza prospěla. Svaly jsou tvárnější, lépe spolupracují. A já je rozmazluju. Regenerace, plavání, odpočinek, teď i prosté slunění se. Nevěnuju se aktivnímu pohybu víc než 6 - 8 hodin týdně, dbám na kvalitní a dostatečnou stravu a regeneraci. Nijak výrazně se neomezuju - když chci zmrzlinu, tak si ji dám. :) Pravdou ovšem je, že co jsem začala jíst dostatečně a přidala jsem na přílohách, tak mě chutě na sladké téměř opustily.

Ráda bych ještě nabrala trochu svalů a zároveň je lehce vyrýsovala. Ale nic násilného. Prostě dál budu sportovat a jíst s láskou a uvidím, kam až to moje tělo nechá zajít. Uvidíme, jak se bude moje tělo postupem času vyvíjet. Ale už za to, že jsem nemoc a hlavně psychické stavy zvládla překonat, jsem na sebe celkem pyšná.