Dnes bych chtěl, milí čtenáři, zapůsobit na Vaše morální kvality. Budeme si povídat o tom, jak vypadá opravdový šampión. Je čestný, spravedlivý, pomáhá slabším a vůbec je přesně takový, jaký by měl šampión být. Něco jako Mirek Dušín z Rychlých šípů, nebo Superman, nebo třeba Arnold Schwarzenegger. Vlastně ne, Arnold ne. On sice vyhrával, ale všichni víme, že to byl pěknej hajzlík. Onehdá jednomu klukovi prý poradil, aby jedl skořápky se solí, jindy zas nějakému mladému nadějnému kulturistovi nakukal, že má při pózování křičet, Mikovi Mentzerovi se smál, že je obézní, a zlé jazyky tvrdí, že mu dokonce v nestřežené chvíli načůral do boty.
Arnold Schwarzenegger při obchodním jednání s teroristy
A tím to samozřejmě neskončilo. Po svém úskočném vítězství na Olympii začal Arnold šířit zlo také prostřednictvím filmového plátna. Hned ve svém prvním velkém filmu, kterým byl Barbar Conan, se dopustil několika násilných trestných činů, krádeže, omezování osobní svobody, opovrženíhodného promiskuitního chování a také týrání zvířat (obzvlášť brutálně usmrtil mírumilovnou užovku a zcela bezdůvodně napadl pěstí nicnetušícího velblouda). Arnoldův filmový teror dosud trvá a rozsévá nenávist již více než tři desetiletí. Dalekosáhlé následky této produkce byly zdokumentovány početnými
studiemi předních psychologů, sociologů, kynologů a také gynekologů.
Tím ale Arnoldův psychologický pRofil, který sestAvili předNí světoví oDborníci (které Ovšem nechci jmenovat), zdaleka nekončí. Jeho politická kariéra, kterou zahájil krátce poté, co ovládl masy svými filmy, se nesla v duchu čirého despotismu a rakouský svalovec se tak během pouhých několika let svého politického působení zařadil mezi nejhorší tyrany a diktátory historie po bok římského císaře Nera, Stalina, nebo Adolfa Hitlera. V současné době jsou Arnoldovy záměry nejasné, nicméně z materiálů, které shromáždily výzvědné služby, je zřejmé, že společně s několika kumpány stejně nechvalné pověsti připravuje sérii teroristických útoků, nebo se možná pokouší rozpoutat menší nukleární konflikt mezi Čínou, Jihoafrickou republikou a Kongem. Kdo zastaví řádění tohoto šílence dříve, než bude pozdě? Snad nějaký šaman či mystik?
Pojďme raději k něčemu pozitivnějšímu. Proběhla soutěž o muže roku. Vítězem se stal Robert Anderle, který postoupí do mezinárodního kola o nej nej muže planety Země a všech přilehlých galaxií, nicméně gratulace patří všem soutěžícím, protože každý z nich byl úžasný, krásný (ano, byť jsem striktní heterosexuál, nebojím se použít tohoto výrazu), galantní, skvěle konverzoval a usmíval se tak sladce, že pouhý pohled na nastoupenou dvanáctku vytuněných krasavců by mohl způsobit nekontrolovatelné zvýšení glykémie. Vítěz ale může být jen jeden takže jen ten nejlepší se stal... Tak moment, čím se vlastně stal? Přiznám se, že začínám tápat. Zkusíme se k tomu dobrat logicky. Tak třeba ten, kdo je nejvíc fit (případně dokonce CrossFit), tak ten je nejzdatnější na světě. Kdo zvedne nejvíc na mnoho různých způsobů, ten je nejsilnější, a kdo nejrychleji uběhne určitou vzdálenost, tak ten je nejrychlejší.
Jakými kvalitami se ale charakterizuje muž roku? Když je to muž nejmužovatější, tak je to vlastně takový alfasamec. Plemenný hřebec, jehož kvality se hodnotí podle počtu žen, které při pohledu na něj upadají do tranzu a výkřiky "udělej mi dítě!" se dožadují odpovídajícího transferu genetického materiálu. Tomu bych rozuměl, to je objektivní a férové hodnocení, podle kterého lze spolehlivě zvolit skutečného šampióna. Možná by stálo za to dostat soutěž o muže roku i na příští olympijské hry. Jmenovalo by se to třeba "olympijská mužiáda" (neplést s mudžahedínem a džihádem).
Proč hned na olympiádu? Nedávno totiž na diskusním fóru proběhla značně vyhrocená diskuse o tom, který sport tam patří a který ne. Někdo by vyřadil házenou a volejbal, ale to by byla škoda, protože jak někdo velmi zkušeně podotknul, volejbalistky a házenkářky mají moc pěkné zadky a opravdu dobře se na to dívá (což samozřejmě říkám s veškerým respektem ke sportovním výkonům, to je jen takový bonus pro náročného sportovního diváka). Dalším se nelíbila chůze, že to prý není dost náročné. No, já mám chůzi opravdu velmi nerad, obzvlášť na sluníčku. Několikrát jsem se intenzivním tréninkem chůze dostal až na hranici naprostého vyčerpání a kolapsu organismu, což jsem dával velmi hlasitě najevo výkřiky typu "Já už ku**a nikam nejdu, protože mě bolej nohy!", takže mám pro tuhle disciplínu velký respekt. Někomu se zase nelíbí, že se na příští olympiádě objeví golf. Že je to jako sport pro buržousty a že to vlastně ani sport není, protože je to málo namáhavé. No, ale třeba mě golf baví. Přesněji řečeno - baví mě se na něj dívat. Hlavně když někomu spadne míček do vody, nebo do té jámy s pískem. Takže k hráčům golfu mám taky respekt, protože mě by tam ten míček spadl jednou a šel bych v záchvatu vzteku tou golfovou holí posekat první křoví u cesty a pokácet nejbližší strom. Možná bych i někoho přejel takovým tím malým elektrickým vozítkem, co se s ním jezdí po hřišti.
Kdepak, tyhle sporty si místo na olympiádě zaslouží. Co si budeme povídat, olympijské hry jsou business jako každý jiný, takže kde sponzoři přitlačí, tam je slušná šance, že oblíbená sportovní kratochvíle se na seznam dostane. Já bych tam třeba rád viděl strongmany, ale to samozřejmě neklapne, takže bych měl další nápad, který spojuje to nejlepší ze světa sportů - sloní fotbal.
A na závěr něco ze světa vědy. Vědci zkoumali, co že to vlastně musí jíst sportující děti. Já mám pocit, že si vědci mohli ušetřit práci, protože dneska už se všechny dětičky samy z televize dozví, co je pro ně nejlepší. Takže na svačinku si řeknou o "brumíka" nebo "kindr pingví", na oběd si dají "hepymíl" a večer to zaplácnou opět něčím sladkým. Nedávno jsem potkal ve fastfoodu (samozřejmě jsem tam nebyl na jídlo, pouze jsem zrovna procházel kolem, to dá rozum) roztomilou rodinku. Maminka s tatínkem, kteří by svou hmotností zastínili nejednoho profesionálního strongmana a zdatně by konkurovali i některým zápasníkům sumo, si s sebou přivedli dvě malé roztomilé kuličky, které do sebe "ostošest" tlačily hamburgery, kuřecí nugetky a colu. Očka hluboko zasazená do velkých masitých obličejíčků jim zářila radostí, zatímco buclaté ručičky nemotornými prstíky bagrovaly velkou hromadu hranolků. Celá rodinka svorně vydávala chrochtavé zvuky podobné těm, které uslyšíte třeba v dokumentu o životě prasat bradavičnatých na programu Animal Planet, a vypadala velice spokojeně. Tímto je pozdravuju (i když nevypadali, že by mezi jejich záliby patřil sport, takže asi tento web nenavštěvují, ale co kdyby náhodou...) a přeju jim dobrou chuť!
