Váš příběh:
Ženy jako motivace ke cvičení

K posilování mě dostaly svým způsobem holky. V pubertě jsem asi jako většina začínal jevit zájem nejen o kamarády, jenže v mém případě jako pohublý mladík s 55 kilogramy jsem byl spíše takovým tím třetím kolem u vozu. To jsem díky nim změnil. Tím chci nějak všeobecně poděkovat ženám, že jsem se dostal k tak krásnému sportu, jako je posilování, ale také k zdravé výživě a duševní pohodě.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Smysl sportování a celkové pohody jsem našel v posilovně. Můj příběh začíná asi jako příběhy většiny z Vás, a to tak, že jsem viděl film v televizi a nějaké super plakáty, na kterých jsou namakaní borci v plavkách. Bylo mi tehdy 13 let, začal jsem tedy zvedat činky, které jsem měl doma po dědovi. Začal jsem posilovat absolutně bez znalosti cviků, natož stravy. Když se po týdnu "snažení" výsledky nedostavily, nechal jsem toho. Myslím si, že tak to má většina začínajících cvičenců, pokud již nemají někoho zkušenějšího, kdo by jim se vším poradil. Uplynuly dva roky a já přešel na střední školu, přesněji na obchodní akademii, takže si jistě dovedete představit, že když ve třídě jsme byli 3 kluci a více než 20 holek, tak jsme museli začít se sebou něco dělat. Ve školní posilovně bylo jen pár strojů, ale na základní cviky to stačilo. Ze začátku jsem se nevyhnul všelijakým pošklebkům, narážkám a jiným inteligentním výplodům našich studentů, když zjistili, že chodím do posilovny. Ono se není co divit, při mé tehdejší váze 55 kg se dalo čekat, že si občas někdo rýpne. Vše jsem ale přecházel s nadhledem a pocitem, že alespoň jsem ochotný něco s tím dělat, ne jako ti, co sotva prošli futry a dokázali pouze kritizovat.

Postupem času jsme s ostatními spolužáky zjišťovali přesnou techniku a nějaká ta moudra o stravě. Pracovali jsme na sobě tvrdě a do budoucna chtěli dosáhnout těla typu "beach boye" z nějaké prosluněné písečné pláže. Po roce a půl cvičení už jsem byl se svojí postavou spokojený (vážil jsem už 72 kg), ale co se nestalo - měl jsem autonehodu, po které jsem strávil dva měsíce na nemocničním lůžku. Po zotavení se mi zdálo, že jsem téměř na začátku se svou postavou, což mě děsně štvalo, a řekl jsem si, že nemá cenu dál cvičit. Cítil jsem se z toho hodně špatný a celkově se mi nikterak nedařilo.

Po měsíci do naší školy zakoupili kvalitní stroje, takže zde byly téměř všechny stroje, co jsem znal z městské posilovny. Byl jsem nadšený a měl obrovskou chuť začít na sobě opět makat, zakoupil jsem si i nějaké základní doplňky stravy a věnuji se posilování do dnešní doby.

Po létu mě čeká maturitní ročník, ale i přesto nepočítám s tím, že bych měl vynechat na nějaký čas posilovnu. Posilovna se stala mým druhým domovem, vše zlé se tam obrátilo v dobré, vycházel jsem z ní sice unavený, ale přesto s dobrým, blaženým pocitem, že jsem opět udělal něco pro své tělo. Zcela ten nejlepší pocit, který se může dostavit, je ten, když přicházejí kladné ohlasy z Vašeho okolí, které vnímá a uznává dřinu a píli, se kterou přistupujete ke cvičení.

Na závěr bych chtěl vzkázat všem, co v posilování začínají, ať u toho vydrží, věřte mi vrátí se Vám to! A kdo ještě váhá, tak doufám, že tento článek Vám pomůže, abyste vstali od počítače a šli dělat něco pro své tělo, jistě se Vám to vrátí!