Váš příběh: Postupná proměna

Můj příběh není nikterak výjimečný obsahem, ale možná překvapí lehce úsměvnou formou. Celý život jsem byl ukázkovým příkladem stoprocentního ektomorfa, a jelikož jsem vůbec nevěřil, že se svým tělem mohu něco udělat, začínal jsem před více než dvěma lety cvičit čistě pro potěchu ducha, pobavení a ten pocit příjemné únavy, tudíž u mě neprobíhalo žádné každodenní vážení, zkoumání sama sebe před zrcadlem či přeměřování jednotlivých partií, a tak jsem nemusel bojovat s démonem prvotní deziluze, demotivace a neuvažoval o předčasném ukončení svého snažení. Až po takovém půl roce pravidelného cvičení jsem si jen tak letmo všiml prvních viditelných změn na své postavě, což u mě postupem času vyústilo v to, že z původního trošku lehkovážnějšího koníčka se stal preferovaný životní styl. Můj příběh vypovídá o tom, že když se člověk, byť i zprvu ne tím nejoptimálnějším způsobem, poctivě snaží a nemá sám na sebe přehnané nároky, výsledky se nakonec „ani nevíte jak“ dostaví a Vás donutí přemýšlet o dosavadních chybách a napravit je. A také o tom, že všechno jde, když se doopravdy chce...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Vím, že podobných případů (i konkrétně zde v této rubrice) je celá řada, ale jelikož opakování je matka moudrosti, což platí u mladých a začínajících cvičenců dvojnásob, rozhodl jsem se i já zrekapitulovat dosavadní boj jednoho extrémního ektomorfa se zdánlivě větrnými mlýny...

Celý život jsem byl hodně sportovně založený, pohybově aktivní, navíc s extrémně rychlým metabolismem, tudíž ten případ, který sice hodně a rád jedl, ale i to málo, co si tělo nespálilo, vyběhal, vypotil či jinak „znehodnotil“, a tak jsem si při každé návštěvě lékařky vyslechl o své podvyživenosti a nesčetněkrát byl poučen o nebezpečí anorexie. Marně jsem doktorce vysvětloval, že jsem v tom „nevinně“. Nepamatuji si přesně své tehdejší míry, ale na 180 centimetrů mohlo připadnout takových 65 - 67 kilogramů, což samo o sobě nezní tak hrozně, jak to z vizuálního hlediska ve skutečnosti bylo. Samá ruka, samá noha - to na mě přesně sedělo, propadlý hrudník, nohy jak laťky a ruce o velikosti většího špagátku. Být opačné pohlaví, byl bych ideálním kandidátem na modelku, ale já jsem v hloubi duše chtěl být místo živého věšáku jen kluk s ordinární postavou, jenž se nemusí stydět za své tělo a jehož letní odhalení nevzbuzuje všeobecný posměch, lítost či náhlý pocit vlastní otylosti při pohledu na mne. Neměl jsem žádný problém se sebevědomím, oblíbeností či nepěkným vzezřením, jako tomu občas bývá u jiných začínajících cvičenců, v mém případě šlo vždy jen a pouze o onu vyzáblou postavu.

Prvotní oťukávání s posilovnou proběhlo již v nějakých 16 letech, kdy jsem se stal ale obětí vlastního studu a psychicky nezvládl cvičit s mojí fyzickou konstitucí mezi těmi velkými, širokými a silnými borci. Další roky jsem sice stále aktivně sportoval, ale vůbec neposiloval, ale jelikož jsem se vyvinul v poměrně zarputilého člověka se silnou vůlí, jednoho dne, z ničeho nic, jsem si při pohledu do zrcadla řekl, že tuhle svoji podobu prostě a jednoduše odmítám a změním se. Zachoval jsem se pudově, využil své bojovné nálady a bez sondování situace či hledání jakýchkoliv informaci jsem vyrazil do nejbližšího obchodního řetězce, kde jsem koupil dvě nastavovací desetikilové jednoručky. To mi bylo 20 let a byl jsem v prvním ročníku VŠ, tudíž na začátečníka poněkud starý.

Následující 3 - 4 měsíce jsem poctivě skoro každý den cvičil všechny cviky, které jsem v té době s jednoručkami znal, a že jich věru bylo poskrovnu. Tlaky na ramena, kvůli absenci lavičky improvizovaný floor-press a nekonečný bicepsový dril, to byla moje rutina a jednou týdně jsem začal v rámci školy chodit do posilovny na Hostivaři. Samozřejmě bez jakýchkoliv znalostí, tréninkového plánu či dokonce snahy o správnou stravu či suplementaci. Poté se výše zmíněné alespoň částečně změnilo, neboť jsem začátkem léta přijal výzvu kamaráda, asi už ročního cvičence, a začal s ním chodit pravidelně 4krát - 5krát týdně do posilovny. Jeli jsme takový klasický amatérský split - prsa, ramena, biceps a záda, nohy, triceps, pochopitelně s vyhýbáním se „bolestivým“ a už od pohledu hrůzu nahánějícím cvikům typu mrtvý tah, všechny varianty dřepu či přítahy. Paže nepočítaje, cvičili jsme de facto pouze na strojích.

Posilování mě začalo bavit, a také jsem chtěl co nejvíce využít sezonní permanentky, a tak jsem poctivě celé 2 měsíce nadále chodil a konečně jsem přesunul svoji koncentraci z ostatních cvičících, respektive jejich možných pohledů a obav z potenciálních úšklebků, jen a pouze na sebe samého. Upřímně řečeno, nebyl jsem ten typ, který by se prohlížel v zrcadle a každý den stoupal na váhu a přitom doufal v nějaký progres. Cvičení jsem bral pouze jako koníčka a dobrý způsob rozptýlení. S koncem léta a nástupem na jinou školu jsem začal plnohodnotně využívat možnost bezplatného vstupu do posilovny, a tak jsem pokračoval v zaběhnutém rytmu. Stejná intenzita, stejné cviky, stejná (rozuměj žádná) suplementace a stejný (rozuměj nulový) zájem o informovanost ohledně výživy.

Postupem času jsem si začal všímat poměrně značných změn na mém těle, a tak jsem chtěl z pouhého koníčka udělat něco víc. Nechci říct smysl života, to rozhodně ne, jen jsem se, s přihlédnutím na viditelné zlepšení, rozhodl využít ze svého koníčku co nejvíce, a tak jsem poprvé začal experimentovat s doplňky stravy. Volba padla na samotný gainer.

Další půlrok jsem stále pravidelně cvičil a až poté se seznámil s internetovými servery věnujícími se kulturistice a nahlédl pod pokličku jednotlivých tréninků, cviků a suplementace. Změnil jsem tedy po necelém roce trénink, zařadil jsem do svého plánu shyby, mrtvolu a dřepy. Také jsem začal spolu s gainerem užívat pravidelně i protein, ale oblast výživy pro mě stále představovala „komickou a přehnanou zbytečnost“ - jak jsem tomu v duchu říkal vždy, když lidé cíleně omezovali tučná jídla či nadměrnou konzumaci alkoholu. Byl jsem stále zaměřený jen na trénink, který jsem na rozdíl od stravy rozhodně nešidil, a dá se říct, že jsem stále dřel a neexistovalo, že bych nešel alespoň 3krát týdně cvičit. Léto uběhlo a po dvouměsíčním cvičení opět v rodném městě s týmž „starým“ sparingem, který se na rozdíl ode mne informoval podstatně dříve o správném stylu nejen tréninku, ale i celkového zdravého způsobu života, pro mě začala další etapa v mém posilovací období.

Od přelomu léta a podzimu 2011 střídám a měním tréninkové plány, navykl jsem si na zdravou výživu, razantně a přes prvotní obavy nakonec i bez jakýkoliv „abstinenčních příznaků“ jsem omezil alkohol a celkově jsem uvolněnější, klidnější a spokojenější člověk. Jistě, z dnešního pohledu jsem ztratil hodně času a tréninkového úsilí neuspokojivým plánem, neuspořádanou suplementací i zanedbáváním výživy, ale jak praví plakát s Jackem Nicholsonem a Diane Keaton - lepší pozdě nežli později. :)

Nikdy jsem, na rozdíl od mnoha svých kolegů, netoužil podobat se Arnoldovi či dalším klukům visícím na zdi, můj hlavní cíl bylo nevypadat na první pohled vyzáble, což jsem, alespoň v mých očích, mnohonásobně překonal, a právě proto mi tak krásně znějí pochvalné komentáře okolí, což nejlépe pochopí každý člověk, který se vždy styděl za svoji postavu. Dobře vím, že v porovnání s mnohými z Vás jsem stále ještě na samém začátku své cesty, ale já jsem se svou dosavadní změnou maximálně spokojený, povedl se mi progres, a to jak ten ryze tělesný, tak i duševní, hodnotový, v který jsem jakožto střízlivý a realistický člověk ani ve snu nedoufal, a proto si už každý trénink užívám a případné další zlepšení beru jen jako příjemný bonus. S klidným srdcem tedy mohu říci, že moje tehdejší pohnutka začít se sebou něco dělat, byla nejlepším rozhodnutím mého života.