Pokračování rozhovoru, jehož
první díl jsme Vám přinesli v minulém týdnu.
Vy jste se soutěžní kulturistikou začínala ještě před revolucí. Jak jiné byly podmínky tehdy oproti těm dnešním?
Složitější to bylo s výjezdy. Buď jsme pas dostali, nebo ne. Pamatuji se na svou první cestu na MS do Sevilly, kam jsme jeli vlakem, zatímco všechny ostatní výpravy letěly. My byli ale tak šťastní, že vůbec můžeme jet, že jsme to neřešili. Tenhle výjezd měl ještě zajímavé finále. Vyřídili nám tehdy špatně zpáteční jízdenky, takže nám propadly, a kdyby nebylo Rafaela Santonji, který nám koupil nové, museli bychom snad jít domů pěšky. (smích)
Dobré zážitky...
Nebo jsme fasovali reprezentační tepláky. Já vyfasovala jedny snad po nějakém basketbalistovi, protože byly sice uzounké, ale strašné dlouhé. (smích) Takže v něčem jsme to měli těžké, ale zase jsme měli placené výjezdy, byť to bylo vlakem. V tom jsou na tom dnes závodníci hůře. Přípravu i výjezdy si musí platit z vlastních zdrojů.
Když srovnám závody ženské kulturistiky dřív a dnes, tak obrovský rozdíl je v počtu závodnic. Já závodila v době, kdy byla ženská kulturistika na vrcholu, takže než limitovali počet závodnic na Olympii, bylo jich klidně i třicet, když jsem jezdila na GP, nebylo 30 - 38 závodnic výjimkou. Nyní ženská kulturistika ustupuje trochu do pozadí vzhledem k novým kategoriím, které jsou snesitelnější pro sponzory, novináře i širokou veřejnost. Ale je třeba mít na paměti, že kdyby nebylo kulturistiky, nevznikly by ani kategorie jako bodyfitness nebo bikini. Byly to právě ženské kulturistky, které to na začátku vystály a vybojovali, a za to jim všichni musí děkovat.
Změnil se pohled na ženskou kulturistiku během doby, kdy se v ní pohybujete? Nyní se zdá dost extrémní...
Tak ona byla vždy extrémní. Extrém ve srovnání s normálními lidmi je to stále, bez ohledu na dobu. Díky tomu ženská kulturistika nikdy nebude plnit stadióny a nebude mít fanoušky na každém rohu. Bude to vždy sport spíš pro skalní příznivce, kteří vědí, že když se chce žena - kulturistka dostat do formy, musí pro to udělat minimálně tolik co chlap a tím pádem nemůže být královnou krásy. Když máte za sebou tvrdou dietu a odvodníte, na obličeji se to vždy podepíše a je spíš výjimkou, když si pak ještě žena uchová tvářičku jako panenka. To je daň, kterou platíte. My to měly ještě horší v tom, že jsme neměly dovoleno namalovat se, nebo si jen dát barevnou sponku do vlasů. Veškerá ženskost byla potlačována. Dnešní kulturistky mají výhodu v tom, že se mohou nalíčit, rozpustit si vlasy nebo si vzít plavky s třpytkami a projevit se tak víc ženským způsobem. Přesto se mnoha lidem ženská kulturistika nelíbí, což chápu, ale je i mnoho dalších ženských sportů, které se veřejnosti nezamlouvají, takže v tom kulturistika není sama. A jak jsem řekla, i když tento sport nebude plnit stadióny, doufám, že vždy bude mít své fanoušky.
Setkávala jste se někdy vy sama s negativními reakcemi na vaši svalnatou postavu?
Pořád.
A nikdy vás to od kulturistiky neodradilo?
Pro mě bylo důležité, že mě rodina vždycky podporovala, a pak se musíte rozhodnout. Buď chcete být královna krásy, nebo chcete sportovní výsledek. A když chcete jít dopředu, být mistryní světa a třeba přestoupit k profíkům, musíte vypadat jako oni. A to s sebou přináší to, že musíte mít velké svaly a musíte být vyrýsovaná. Pak musíte ale také počítat s tím, že když si na sebe vezmete tílko a půjdete mezi běžné lidi, budou po vás při nejmenším koukat, případně vás poctí nehezkým komentářem.
Jak jste říkala, to je daň. Žena kulturistka to má ve své sportovní kariéře oproti mužům ještě těžší v tom, že se leckdy musí kromě sebe starat ještě o rodinu. Jak jste to zvládala?
Tuhle otázku dostávám často. Já jsem začala cvičit ve 25 letech po narození dcery a jak jsem to zvládala? Když je člověk mladý a má motivaci, zvládne všechno. Navíc manžel pomáhal a dcera byla skvělá... Kolikrát si také říkám, jak to všechno vydržela.
Má dcera také vztah ke sportu?
Dělala téměř 14 let gymnastiku, teď mi pomáhá ve fitku, takže vztah ke sportu má. Ale kulturistiku by asi nikdy nedělala. Asi mě viděla moc trpět.
A kdyby ji chtěla dělat, podporovala byste ji, i když víte, co všechno to obnáší?
Já si myslím, že bych jí nikdy nebránila v ničem.
Jak přišlo rozhodnutí, že uděláte za svou závodní kariérou tečku?
Bylo to těžké rozhodnutí, a tak jsem také končila asi na dvakrát. Poprvé jsem chtěla skončit po Olympii v New Yorku, kde se mi příliš nelíbilo kvůli organizaci, pak ale měla být Olympie v Praze a já si řekla, že ukončit kariéru doma bude lepší. Tehdy mi to sedlo, skončila jsem osmá, tedy s tím, že jsem měla zajištěný přímý postup na další Olympii, a s tím se odcházelo dobře.
Odcházela jste na vrcholu.
Přesně. Odcházela jsem a měla ještě otevřená zadní vrátka, i když jsem věděla, že už dál nepůjdu.
Jak se vám po závodní kariéře vracelo k normálnímu životu?
Každý to má jinak, ale já se s tím srovnávala dva, možná i tři roky. Kdykoli jsem začala trochu víc trénovat, tělo hned začalo nabírat, chtělo větší příjem energie a já měla pořád ohromný hlad. Dlouho jsem se tedy nemohla chytit činek a dělala jen aerobku, abych shodila svaly, zklidnila metabolismus a mohla se vrátit k normálnímu stylu života. Ale trvalo to dost dlouho, než se mi to podařilo. Ovšem není divu, když jsem šla vlastně 15 let od diety k dietě a z toho posledních 7 let jsem jela nonstop.
Jak to máte s posilovnou teď? Zajdete si občas zacvičit?
Já tomu říkám, že se hýbu, protože to, jak cvičím teď, je absolutně nesrovnatelné s tím, jak jsem trénovala dřív. Nyní zajdu do fitka dvakrát až třikrát týdně převážně na kardio trénink, abych se nerozsypala.
Po ukončení závodní kariéry jste začala pracovat ve svazu kulturistiky. Jak rozdílně jste vnímala fungování svazu jako závodnice a jako svazová funkcionářka?
Tohle je hodně těžké. Je fakt, že závodník má v tomto směru trochu jednostranný pohled, vidí věci jen ze svého hlediska, a já když nastoupila do funkcí, tak jsme to doma s manželem hodně řešili. On zastával roli závodníků, já mu zas vysvětlovala tu politickou část. Fakt je, že pohled závodníka je přímočařejší, jednodušší, zatímco funkcionařina je víc o kompromisu. A k těm někdy musí dojít, aby se došlo k výsledku.
Dokázala jste si i během své funkce ve svazu zachovat trochu i pohled závodnice?
Snažila jsem se. Protože jsem přímo zastupovala závodníky, dělala jsem předsedkyni komise vrcholového sportu, snažila jsem se pro ně uhrát co nejvíc. I když samozřejmě ne se všemi mými rozhodnutími byli závodníci spokojeni, ale to je stejné jako v rodině. Dítě také někdy musí poslechnout.
Nyní na kulturistiku dostanete i nový náhled z pozice pořadatele závodu. Ze své soutěžní kariéry si jistě pamatujete řadu nedostatků v organizaci závodů, dokážete se jim teď na vlastních závodech vyhnout?
Doufám, že ano. Hodně o tom přemýšlím, dokonce se mi o tom i zdá. Jednou ve snu řeším to a ono ohledně potřeb závodníků, pak se mi zdá zase o backstagi, jindy zas o banketu, o novinářích a o všem, co bude potřeba. Jako závodnice jsem vše viděla z jednoho úhlu pohledu, jako rozhodčí a funkcionář z dalšího a teď jako organizátor to musím vidět ze všech stran a zajistit všechno pro všechny. Tak snad se to podaří.
Víte, že...
