| Jméno: |
Eva Sukupová |
| Datum narození: |
1960 |
| Znamení: |
- |
| Bydliště: |
Plzeň |
| Sport: |
kulturistika |
| Úspěchy: |
1987 Mistrovství ČR (do 52 kg) - 2. místo |
|
1987 Mistrovství ČSSR (do 52 kg) - 2. místo |
|
1988 Mistrovství ČR (do 52 kg) - 1. místo |
|
1988 Mistrovství ČSSR (do 52 kg) - 2. místo |
|
1989 Mistrovství ČSSR (do 52 kg) - 2. místo |
|
1989 Mistrovství Evropy (do 52 kg) - 4. místo |
|
1990 Mistrovství ČSFR (do 52 kg) - 1. místo |
|
1990 Mistrovství Evropy (do 52 kg) - 1. místo |
|
1991 Mistrovství ČSFR (do 57 kg) - 1. místo |
|
1991 Mistrovství Evropy (do 52 kg) - 2. místo |
|
1992 Mistrovství světa (do 52 kg) - 2. místo |
|
1991 MS párů (+ Roman Vrábel) - 1. místo |
|
1992 Mistrovství ČSFR (do 57 kg) - 1. místo |
|
1992 Mistrovství Evropy (do 52 kg) - 2. místo |
|
1992 Mistrovství světa (do 52 kg) - 1. místo |
|
1992 MS párů (+ Štefan Orosz) - 1. místo |
|
1992 Ms. Olympia - 16. místo |
|
1993 Ms. Olympia - 19. místo |
|
1993 Jan Tana Classic - 14. místo |
|
1994 Ms. Olympia - 13. místo |
|
1994 Grand Prix Czech - 2. místo |
|
1994 Jan Tana Classic - 12. místo |
|
1995 Ms. Olympia - 9. místo |
|
1995 Grand Prix Czech - 3. místo |
|
1996 Ms. Olympia - 7. místo |
|
1996 Grand Prix Czech - 2. místo |
|
1997 Ms. Olympia - 16. místo |
|
1997 Ms. International - 12. místo |
|
1998 Ms. Olympia - 8. místo |
Byla dlouholetou závodnicí v ženské kulturistice a byla opravdu dobrá. Zlaté medaile sbírala nejen na domácích mistrovstvích, ale pocit vítězství zakusila i na mistrovství Evropy a světa. Jenže Eva chtěla jít ještě dál. Vstoupila tedy mezi profesionály a několikrát stanula na pódiu hvězdného soutěžního klání Ms. Olympia.
Ani po ukončení závodní kariéry se ale Eva Sukupová kulturistiky nevzdala a začala se angažovat ve svazu. Získala tak další pohled na tento sport, který nyní poznává ještě z další jeho strany...
Evo, naši čtenáři vás znají hlavně z dob, kdy jste aktivně závodila. Jak se od té doby změnil váš život?
Prošla jsem několika etapami. Z doby, kdy jsem závodila a náplní mého života byl jen trénink a starost o rodinu, jsem přešla do fáze, kdy už jsem nezávodila a starost o sebe se transformovala do starosti o druhé závodníky. I v této době se celý můj život točil hlavně kolem kulturistiky, závodníků a závodů, na jiné záliby mi čas nezbýval. Pak jsem se na pět let vytratila a během toho času jsem se stoprocentně věnovala rodině.
Byli rádi?
Tak v době, kdy jsem vypadla z koloběhu kolem kulturistiky už byla dcera dospělá, ale právě otěhotněla a najednou tu byla vnučka. To mě v době, kdy jsem se musela rozloučit s kulturistikou (dočasný zákaz činnosti) zachránilo. A já jsem teď za to svým způsobem ráda, že se to všechno tak seběhlo, protože jinak bych se své vnučce nemohla zdaleka tolik věnovat.
Nebylo by tolik času...
Určitě by to takhle nešlo, a tak jsem za ty čtyři roky strašně ráda. S vnučkou jsme si vytvořily nádherný vztah, což je doufám základ do dalších let, a já se teď mohu vrhnout dál do své kariéry.
Co vás přivedlo k rozhodnutí, že se do kulturistiky znovu „obujete“?
Já jsem se tomu dlouho bránila. Nejezdila jsem na žádné závody, nesledovala jsem dění v kulturistice... Potřebovala jsem se od toho oprostit, úplně se odříznout, protože mě hrozně bolelo, co se stalo. No ale pak jsem se ocitla v Praze a začala připravovat Vlaďku Krásovou. Nejdřív jsem přijela, jen abych jí pomohla konzultací, pak jsme spolu udělaly pár tréninků a najednou jsem do toho byla zas vtáhnutá a pomáhala jí s celou přípravou...
A už jste byla zpátky.
Přesně. To mě donutilo jet na závody a už se to zase pomaličku rozjíždělo. Pak vznikla společnost EVL´S a nápad pořádat profesionální závody....
... což pro vás byla výzva poznat kulturistiku ještě z dalšího, pro vás do té doby neznámého úhlu.
Ano, je to pro mě něco úplně nového a přišlo to jako blesk z čistého nebe. Potkali jsme se s Jarkou Kastnerovou, se kterou se už dlouho známe a která chtěla dělat Masters Olympii. Požádala nás, jestli bychom jí nepomohli se sponzory. Snažili jsme se, ale naše spolupráce nakonec nevyšla. Nás to ale tak nakoplo, že jsme si řekli proč neuspořádat vlastní závod. Založili jsme tedy firmu, získali jsme na tři roky kontrakt s IFBB Pro League a teď už nás čeká jen spousta práce.
Jak se rozkoukáváte v této své nové aktivitě?
Je to pro mě další krok v kulturistice. Nejdřív jsem závodila, pak na závodech rozhodovala a pomáhala závodníkům s přípravou, teď se na kulturistiku podívám ještě z pohledu pořadatele závodu. Mnoho věcí je pro mě nových, ale snažím se v tom plavat, učím se za pochodu, beru to jako výzvu. Máme partu lidí, kteří nyní intenzivně pracují na přípravě EVL´s Prague Pro 2012. Je to sice malý kolektiv, ale fungující. Neříkám, že nám hned všechno jde, ale všichni pracujeme s entuziasmem a nadšením, což je důležité.
Máte k ruce nějaké poradce, kteří už s podobnými záležitostmi mají zkušenosti?
Máme štěstí, že jsme součástí firmy, která má celou řadu odborníků. Ti za nás práci sice neudělají, ale v případě potřeby poradí, což je velké ulehčení.
Vy nyní znáte kulturistiku snad ze všech stran - jako závodnice, funkcionářka a nyní i jako pořadatelka závodu. Ve které z těchto rolí jste se cítila nejlépe? Ve které jste se nejvíce našla?
Každá role má svoje a člověk se najde asi v každé z nich, navíc na sebe přirozeně navazují. Když to řeknu otevřeně, dnes už bych asi neměla psychiku na to, abych tvrdě trénovala a držela striktní dietu, to musí mít člověk v hlavně hodně srovnané. Na druhou stranu těžko říct, jestli bych zase před dvaceti lety mohla dělat práci, co dělám dnes. Myslím, že můj posun je přirozený vývoj. Závodila jsem, pak jsem předávala zkušenosti a teď jdu zase dál.
Stále ale zůstáváte ve světě kulturistiky, ta vás nějak nechce pustit.
Tak to je tím, že kulturistice jsem se věnovala převážnou část života, a neříkám, že umím všechno a rozumím všemu, ale nějaké zkušenosti jsem nabrala, a tak je potřeba je zúročit.
V kulturistice jste se dlouho pohybovala jako závodnice. Jak nyní vzpomínáte na tuto část své kariéry?
S odstupem času už zapomínám na ty peripetie a tak, když teď Vlaďce píšu dietu, nebo spolu máme trénink, říkám si, jak jsem to mohla vydržet. To je ale otázkou motivace. Když má člověk před sebou opravdu silný cíl a najde v sobě patřičnou motivaci, jde pak téměř přes mrtvoly.
Když chce člověk uspět, asi to ani jinak nejde.
Nejde. A asi to tak nějak bylo i v mé povaze. Když jsem něco dokázala, chtěla jsem ještě dál. A když teď pominu výsledky, protože ty jsou pomíjivé, musím říct, že mi kulturistika hodně dala. Naučila jsem se díky ní být cílevědomá a disciplinovaná, což mi pomohlo i v dalším životě. Samozřejmě, že někdy bylo líp a někdy zase hůř a někdy byly i dost těžké chvilky, ale v podstatě na tu dobu vzpomínám jako na krásné období, které mě dovedlo dál a bez kterého bych to nebyla já.
Jaké jsou ty vaše nej vzpomínky spojené s kulturistikou?
Tak ty jsou samozřejmě spojené s úspěchy. Nádherné to bylo na mistrovství světa v Rimini, odkud jsem si přivezla dvě medaile, v jednotlivcích i v párech, úžasným mým osobním triumfem pro mě byla Olympie v roce 1996, kde jsem sice neskončila ve finále, ale měla jsem tehdy svou životní formu a věděla jsem, že na tuhle soutěž patřím. To poznáte podle soupeřek - jak se na vás dívají, že se bojí, že mají respekt. Takže stát na pódiu a vědět, že tam jsem opravdu právem, bylo velmi příjemné.
Podíváte se někdy ještě na fotky z té doby a řeknete si třeba „jo, to jsem vypadala dobře“?
Právě nedávno jsem vybírala fotografie k životopisu, a tak jsem se jimi probírala... Většinu fotek člověk docení až s odstupem času. Nevím, jak to mají ostatní, ale já když viděla svou fotku v té top formě, měla jsem pocit, že není dobrá, ve vlastních očích jsem se cítila ještě lépe. Ale třeba za půl roku, když se nejlepší forma vytratí, už to vidíte jinak. Tím chci říct, že teď když se svléknu, tak si říkám „ty bláho, na té fotce jsi měla fakt dobrou formu“. (smích)
Pořád vypadáte skvěle.
Oblečená, ale jinak je to strašné. Čas holt nezastavím.
Mluvily jsme o hezkých zážitcích, ale co ta opačná strana mince? Zažila jste v kulturistice i hořké momenty, kvůli kterým jste třeba chtěla i skončit?
To mě naštěstí nepotkalo. Já jsem vlastně byla celou svou kariéru ta druhá, pořád jsem šlapala za Zuzkou Kořínkovou, což mě docela vyučilo, takže jsem nemohla být moc namyšlená. Když jsem pak šla do profíků, hodně lidí mě bralo jako outsidera, takže jsem se snažila prosadit navzdory všemu a všem, a kdyby mi to ještě něco jiného otrávilo, asi bych s tím praštila. Nic takového tam ale nebylo. Neříkám, že někdy nebylo špatně, nebo že jsem občas nebyla zklamaná, ale člověk zas nemůže být přílišný bolestínek.
Na další díl rozhovoru se můžete těšit v následujícím týdnu.
