Váš příběh: Kamarádi a zrcadlo

Život nám dává pořád klacky pod nohy. Záleží jen na nás jestli si jimi necháme nohy podrazit, nebo je přeskočíme a půjdeme dál za svými sny.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začíná asi před 5 lety, tedy když mi bylo 13 let. Tehdy jsem měl v plánu být svalnatý a "balit" na to holky, ale jako hodně začátečníků jsem do posilky nechtěl chodit sám - taková ta tréma, znáte to. Tak jsem sehnal dva kamarády a společně jsme se domluvili, že začneme cvičit. Tak jsme naplánovali, že budeme chodit obden. První dny byly samé ruce, rotoped, cosi kdesi zvednout, aby se neřeklo, a hlavně se dohadovat, kdo zvedne čeho víc.

No prostě škoda peněz. Trénink skoro nic neobsahoval, a tak jsme se akorát utahali a nic z toho nebylo. Po měsíci, když jsem začal přemýšlet o permanentce, přišel zlom. Moji dva kamarádi prostě už jít nechtěli, jeden se vymlouval na nemoc a druhý musel odjet s rodiči k babičce, no a místo toho, abych tam zašel sám, tak jsem si prostě řekl, že když jednou vynechám, tak to bude dobrý. Určitě jste si domysleli, jak to skončilo. Přestali jsme chodit úplně. Po půlroční pauze jsme se sešli s více spolužáky a domluvili se, že začneme zase chodit. Všichni se drželi spíše mých rad, protože jsem už něco odcvičeného měl. Sice to stálo za starou belu, ale oni mě poslouchali. A takhle to šlo necelý měsíc a zase jsme skončili. Po dvou letech, tedy již téměř v 16, jsem si řekl jednu věc - že už musím cvičit naplno a sám, nebo jen se sparing partnerem. Pročetl jsem si hodně zajímavostí, tréninky, jídelníček apod. Hodně článků jsem přečetl na Ronnie.cz. Po této zkušenosti jsem začal cvičit 4x týdně, a to všechny partie. Po měsíci, kdy na váze stoupla ručička o 3 kg, jsem měl sice radost, ale chtělo to víc.

A tak jsem nakoupil nějaký kreatin, protein a gainer. Šlo to hezky, kila přibývala, já sílil, byla to prostě pohoda a měl jsem radost sám ze sebe. Když vezmu v potaz, že ze začátku jsem při 178 cm měl něco kolem 72 kg, tak po půl roce jsem zůstal na 81 kg. Kamarádi jen zoufale koukali, jak jsem přibral a zesílil, a že prý vypadám o hodně líp.

Cvičím dál, ale poslední dobou stagnuju, jídelníček trošku zůstal ořezaný, ale nejsou finance na suplementy. Ale stále cvičím, jak nejlíp dovedu. Váha mi občas ukáže kilo navíc, ale pak jsem zase na své váze 85 kg a ztrácím pomalu podkožní tuk. Nejhorší na tom skoku jsou strie, které mám od začátku. Mám celé tricepsy a lopatky popraskané, ale není to pro mne moc vada na kráse.

Teď bych se chtěl dostat k tomu zrcadlu. Poslední dobou jsem si všiml, že cvičenec se občas vidí v zrcadle jako opak anorektika. Dejme tomu, že je pořádná "hrouda", ale stále se vidí jako hubeňour a nemůže tomu uvěřit, pořád má pocit, že mu něco chybí a že by potřeboval přibrat, ale věřte tomu, že když se vidíte každý den, málokdy poznáte kilo navíc. Nejvíc Vám pomůže krejčovský metr a váha.

Pokud míváte tenhle problém, tak je to dobře - máte pořád tendenci cvičit víc a efektivněji. Já při objemu bicepsu 42 cm v zrcadle vidím asi tak 36 cm, ale je to jen klam. Na druhou stranu nesnáším v posilovně "týpky", kteří tam 4x zvednou nějakou činku a hned si přeměřují v zrcadle bicepsy nebo se fotí. Nebo u nás v posilovně jsem potkal asi tak 4 kluky - značkové oblečení, jako by šli na diskotéku, cvičili v tom a pak v tom i odešli. To jsou pro mě čuňata! No a takový sebevědomý chlapík jde do posilovny 8x za měsíc, párkrát tam něco zvedne, ale hlavně si zvedne sebevědomí, pořád mluví o tom, jaký je svalovec a kolik zvedá, a mění se mu chůze, jako by vážil 100 kg a měl objem hrudi 140 cm. Věřte, že ve škole jich pár je, slyšel jsem na chodbě, jak se baví dva kluci a jeden říká druhému: "Hej, ty jo, kolik zvedáš? Jsi nějak vyrostl, ne? Bereš něco?" A ten druhý mu odpověděl: "No, na bench-press tlačím 50 kg, ale rekord mám 60 kg, no prostě na mě každej v posilovně kouká!" Omyl! Já sám zvedám při sérii 75 kg a nikoho to nezajímá, všiml jsem si, že v posilovně chlapík tlačí 120 kg a nikdo si toho nijak extra nevšímá. Dále ještě odpovídal: "Jasný, pořád rostu kámo, přibírám tak 5 kg měsíčně, šílenej objem." Mezi námi - byl to typický "šampón", takže výška asi 180 cm a váha odhadem něco kolem 75 - 78 kg. A jeho poslední odpověď mě málem položila na kolena - říkal: "Ne, já nic neberu, nejsem ubožák, abych se dopoval kreatinama a takovými svinstvy." Odkdy je suplement svinstvo? A když nic nebere, tak jak může přibírat tolik kg bez podkožního a ostatního tuku? To musí mít asi hodně dobrou stravu a hlavně ji dodržovat i časově. Hlavně, že v ruce držel Coca-Colu. Nic jsem mu z toho nevěřil a jen se tiše posmíval, jak může vůbec něco takového říct a jak mu to ten druhý může všechno tak zobat z ruky. Takový frajírci by neměli mít do posiloven přístup, protože jim to zvedá až moc ego a mohli by špatně dopadnout.

Závěrem chci říct něco začátečníkům: Když chcete chodit s kamarádem do posilovny, je to dobře - můžete si pomáhat. Ale nevykašlete se na to, když Váš kamarád zrovna nebude moct, pak zahodíte zbytečné měsíce práce. Hodně cvičte, dobře jezte a steroidům bych se vyhýbal - v mladém věku Vám to spíš ublíží.