V mém životě pravidelně přicházela období, kdy jsem pokukovala po lidech se zajímavým tetováním a říkala si, že bych si něco takového mohla také pořídit, jelikož a protože se mi to zdálo cool a sexy a taky tak správně drsňácké. Posedlá touhle myšlenkou jsem pak vysedávala dlouhé hodiny u internetu a hledala inspiraci co, kam, kdy, jak a od koho. Ovšem tímto rozjímáním jsem své choutky na tetování obvykle uspokojila dostatečně a životem jsem dál kráčela tetovacím strojkem „nepolíbená“.
Změna nastala, až když jsem při jedné své „tattoo mánii“ narazila na ornament, který mě opravdu zaujal. „Tak tohle chci!“ byla jsem si v tu chvíli naprosto jistá. Když mě něco takhle osloví, obvykle nemívám pochybnosti, ale přece jen, když to má být na celý život, beru to zodpovědně. Vytištěný obrázek jsem tedy nosila celý rok založený v diáři a čas od času na něj mrkla, abych se ujistila, že můj názor na něj se nezměnil. A nezměnil. Byl mi pořád sympatický, pořád se mi líbil. A tak jsem ho s sebou přibalila i do batohu, s kterým jsem vyrazila na měsíční putování po Thajsku.
Tetování v Thajsku má dlouhou tradici a jako v mnohých dalších kulturách má i zde svůj hluboký duchovní a rituální význam. Tradiční tetování zvané Yantra, které má člověku přinést štěstí a ochránit ho před zlými silami, tu provádějí bambusovými tyčinkami buddhističtí mniši a jedno takové si odsud přivezla i taková celebrita, jakou je Angelina Jolie. „Proč bych si tedy nemohla přivézt stejný suvenýr?“ zvažovala jsem. Tuhle myšlenku jsem ale brzy po svém příjezdu do Bangkoku zavrhla. Nejen, že mě místní studia zaměřená čistě na turisty neoslovila, ale odradilo mě i zdejší „prádelnové“ klima, které člověka dohánělo do sprchy i několikrát denně. To by nemuselo dobře dopadnout, uznala jsem a s živou představou mokvající rány, ve které se ztrácí můj tak dlouho vybíraný motiv, jsem se rozhodla odložit tetování na doma. Jenže člověk míní a...
A tak jsem jednoho krásného dne docestovala do příjemného podhorského městečka Pai v severní části Thajska, místa s četnými bary a příjemnou „lážo plážo“ atmosférou. Ubytovala jsem se v útulném bambusovém bungalovu na břehu řeky a hned, jak jsem ze sebe smyla prach z dlouhé náročné cesty místním autobusem - kostitřasem, uvelebila jsem se do hamaky zavěšené u vchodu. To byla pane pohodička! Měkké podvečerní slunce, vlnění kopců na obzoru, tlumené tóny kytary a flétny doléhající sem z protějšího břehu... 
To vše společně s šumící řekou mě přivádělo do blaženého stavu, kdy mozek jako by levitoval ve vzduchoprázdnu, myšlenky zamrzly v čase i prostoru a já si jen vychutnávala čisté ryzí bytí. Z tohoto téměř nadpozemského lebedění mě ale zanedlouho vytrhl chlad, který se rozprostřel krajinou, jakmile se slunce skutálelo za obzor, a také kručení v žaludku. Čas na večeři, rozhodla jsem se a začala se škrábat z houpací sítě za současné snahy vyřešit každodenní přetěžké dilema, jakou že chutnou krmí z delikatesní thajské kuchyně se nasytím tentokrát. Vybrala jsem si skvěle, a tak jsem se nadmíru spokojená vydala na procházku večerním městem. Již bez většího zájmu jsem procházela kolem stánků nabízejících vypečená masíčka, čerstvé palačinky, pražené brouky a kobylky či úžasně osvěžující koktejly z čerstvého ovoce, tu a tam jsem se zastavila u muzikantů vyhrávajících na ulici či nahlédla do otevřených barů, ze kterých se linula živá hudba, až jsem dobloudila do uličky, kde bylo hned několik tetovacích studií. „Machine and Bamboo tattoo“ četla jsem na výloze jednoho z nich a chvíli váhavě přešlapovala přede dveřmi. „Vždyť o nic nejde, jen se zeptáš co a jak,“ sbírala jsem odvahu a nakonec se opravdu rozhoupala. Nechala jsem boty na prohřáté dlažbě přede dveřmi a bosa vstoupila z rušné teplé ulice do ticha klimatizované místnosti. „Sabadi kha,“ pozdravila jsem nejistě kluka, který se skláněl nad skicákem a něco kreslil. Zvedl hlavu. „Hi,“ odpověděl anglicky s úsměvem a čekal, co dál ze mě vypadne. Byl sympatický, to mi dodalo jistoty. K nikomu, kdo by mi neseděl, bych totiž na kérku nešla, to jsem věděla zcela přesně. Začala jsem mu tedy svou nedokonalou angličtinou vysvětlovat, že přemýšlím o tetování a jestli bych mohla vidět nějaké jeho práce. „Jasně,“ odvětil ležérně, nabídl mi židli a podal album s fotografiemi. Stačilo jen krátké nakouknutí, abych nabyla dojmu, že tady umí. „A zvládl bys tohle?“ přistrčila jsem mu pod nos už řádně sežmoulaný papír se svým obrázkem. Vzal ho do rukou, chvíli ho soustředěně studoval, pak prstem obkroužil několik křivek ornamentu. „Bamboo or machine?“ zvedl ke mně na chvíli oči. Vzpomněla jsem si na doporučení jednoho řádně pokérovaného chlapíka, kterého jsem na své cestě potkala. „Bamboo,“ rozhodla jsem se bez dlouhého přemýšlení pro tradiční techniku. „Ok, musel bych to trochu zvětšit, abych mohl vykreslit detaily, ale nebyl by to problém,“ pronesl dlouhovlasý týpek po dalším podrobném zkoumání linií. Najednou jsem byla rozhodnutá. „Dobře. Zítra navečer ale musím odjet, stihneme to?“ Chlapík nakoukl do svého sešitu a přikývl. „Jo, přijď zítra ráno v půl jedenácté.“
„Tak a je to. Už není cesty zpět,“ znervózněla jsem, jakmile jsem se opět ocitla na ulici. „Nebudu toho jednou litovat?“ přemítala jsem a v hlavě mi naskočila slova mé starší sestry, která jednou s humorem komentovala svou mladickou touhu po tetování v souvislosti se svým váhovým přírůstkem v pozdějších letech: „Taky jsem kdysi chtěla tetování. Delfínka. A jsem ráda, že jsem to neudělala. Teď bych měla velrybu.“ Šla jsem večerem a uculovala se nad tím výrokem, když tu mi někdo zaklepal na rameno. „Hi Lucy,“ usmíval se na mě sněhobílým úsměvem Mathew, majitel resortu, ve kterém jsem bydlela, zatímco jeho čokoládový obličej se téměř ztrácel ve tmě. Dali jsme se chvíli do řeči. Mathew vypravoval o svém životě a já zírala. Rozhodně to měl zajímavé - matka Angličanka, otec Ind, on sám žil mnoho let v Číně, kde také strávil šest let jako mnich v klášteře. Klikatými cestičkami rozhovoru nakonec přišla řeč i na mé tetování. Chtěl ukázat obrázek. Chvíli si ho prohlížel a pak pronesl něco v tom smyslu, že to, co jsem si vybrala, o mě hodně vypovídá, a následovala poměrně oduševnělá diskuse, ve které se ukázalo, že ačkoli Mathew už není v mnišském stavu, stále je velmi duchovně založený. Než jsme se rozloučili, vyfasovala jsem rady, jak se na tetování připravit, co před tím jíst, kam umístit střed ornamentu, aby měl pro mě energetický přínos, kdy je ta nejvhodnější denní doba... Díky našemu rozhovoru pro mě tetování najednou získalo nový rozměr a čekání na něj se stalo téměř rituální záležitostí. Ten večer jsem si zašla na thajskou masáž, prodýchávala jednotlivé tlaky a tahy toho starobylého léčebného systému a zažívala zvláštní pocit, že následující ráno mě čeká něco hlubšího než jen pouhé bezvýznamné překreslení obrázku z papíru na kůži mých zad.
Se začátkem nového dne vystřídal večerní mystiku ranní chaos. Rychle se sbalit, nasnídat se a vyrazit. „Můj“ tatér už mě vyhlížel. Tentokrát jsem ale ve studiu nebyla sama. Další klientka, která přišla na dokončení tetování z minulého dne už uvnitř seděla na židli a s bolestným sykáním si nechávala z rozdělaného obrázku odlepovat rukáv trička, který se na poraněnou kůži přes noc přilepil. Soucítila jsem s ní. „Tak jdeme na to,“ ukončil mou roli pozorovatele chlapík, kterému jsem se rozhodla nastavit svou kůži. Celý proces se rozběhl s rutinní přesností. Odkrýt záda, vydesinfikovat, obtisknout překreslený motiv... Mohla jsem si hlavu ukroutit, abych si dohlédla nad lopatky, kde měl být obrázek zvěčněn. Když už mi začala nebezpečně trnout šíje, odvrátila jsem pozornost od svých zad a zaměřila ji na přípravy, které probíhaly kolem mě. Kluci obalili lehátko i několik polštářů tenkou igelitovou fólií, připravili barvu i další propriety a nakonec si tatér i jeho pomocník nasadili chirurgické rukavice a roušky. Tetovací studia v Thajsku jsou prostě normální moderní zařízení (většinou), tedy žádné špinavé řeznické kutlochy, jak si možná leckdo představuje.
Chcete tetování z Thajska?
Thajsko je zemí s dlouhou tradicí tetování a kérku odsud si přivezla například americká herečka Angelina Jolie, nebo český zpěvák Václav Noid Bárta.
Vedle sebe tu existují dva proudy. Jedním je tradiční tetování, které provádějí za zpěvu modliteb buddhističtí mniši. Toto tetování má hluboký duchovní význam a má fungovat jako amulet, nikoli jako ozdoba těla.
V nejfrekventovanějších turistických destinacích, jakými jsou např. Bangkok, Phuket, Pattaya, Chiang Mai či Koh Samui můžete najít celou řadu moderních tetovacích studií, které Vám tetovacími strojky vykouzlí tetování, na jaké si jen vzpomenete, a to za rozumné ceny.
Jako všude, tak i v Thajsku jsou tetovací studia různých kvalit, takže si to své pečlivě vyberte a dohlédněte na to, aby používané nástroje byly čisté a sterilní.
V Thajsku najdete i opravdové tatérské mistry, ovšem ti mají obvykle dlouhé čekací doby, takže si svůj termín dohodněte již v dostatečném předstihu před odjezdem. Počítejte s tím, že za mistrovskou práci zaplatíte odpovídající cenu.
Tetování Buddhy na těla turistů, pro které je tento obraz pouze módním trendem, se mnohým Thajcům nezamlouvá, a proto je možné, že Vám tento motiv odmítnou vytetovat.
Pro fanoušky tetování je určitě zajímavou akcí velký festival tetování, který probíhá každý rok v březnu v chrámu Wat Bang Phra, který leží 50 km západně od Bangkoku v provincii Nakhon Pathon. Na festival se sjíždí tisíce lidí, aby si zde nechali udělat nové tetování, nebo aby si nechali posvětit své staré a obnovili tak jeho magickou moc.
„Tak lehnout,“ dostala jsem instrukci, když byly přípravy dokončeny. Poslechla jsem jak pes. „Tak teď to přijde,“ mačkala jsem polštář, který mi dali pod hrudník, a připravovala se na bolest. Jenže když tatér začal, pocítila jsem téměř zklamání. Ne že bych si libovala v masochismu, ale bolest mi tak nějak patřila k rituálu, na který jsem se připravovala, jenže mravenčení, které jsem cítila, nemělo s bolestí moc společného. Až později jsem se dozvěděla, že při tradičním bamboo tattoo se barva zapouští do povrchovějších vrstev kůže, takže rány ani nekrvácí a metoda je tak mnohem méně bolestivá než tetování strojkem. No nic, takže drama se konat nebude. Uvolnila jsem se tedy, relaxovaně poslouchala vyhrávající muziku a téměř labužnicky si užívala alespoň ty o něco málo bolestivější momenty, kdy hrot s barvou pracoval v bezprostřední blízkosti páteře. Když jsem se pak podívala na dívku na vedlejším lehátku, cítila jsem se až trapně. Bolestně se kroutila pod tetovacím strojkem, který jí právě na triceps vetkával duhová paví křídla.
„Jsi ok?“, zeptala jsem se soucitně. „No, bylo už i líp,“ usmála se dívka snaživě a hned zas stáhla tvář v bolestivou grimasu. Ještě chvíli s bolestí statečně bojovala, než poprosila o přestávku na cigaretu. Já zatím pozorovala v zrcadle před sebou obraz kluků skloněných nad mými zády, kteří tu diskutovali o tom, jak kterou linku udělat, tu prohodili pár vtípků, takže čas docela příjemně utíkal. Pod štiplavým hrotem bambusu jsem nakonec strávila tři a půl hodiny, během kterých tatér „od vedle“ dokončil páva na paži dívky. Ta si celé dílo chvíli zálibně prohlížela v zrcadle, pak se rozloučila a spokojeně odešla do ulic rozpáleného města. I můj obrázek byl záhy dokončen, a tak jsem se pro změnu zas já otáčela před zrcadlem jako holub na báni, abych alespoň trochu viděla malůvku, která bude od dneška už napořád mou součástí. „Sluníčko nevadí, ale pár dní si dávej pozor, aby se ti na to nedostalo mýdlo a šampon,“ dostala jsem ještě závěrečně instrukce a já s poděkováním nahodila batoh, abych pokračovala ve své pouti touhle nádhernou asijskou zemí.
Než jsem nasedla do dalšího vetchého autobusu, který mě měl odvézt zase o několik set kilometrů dál, znovu jsem potkala dívku s pávem. Nepozdravily jsme se, jen jsme se na sebe usmály takovým tím úsměvem „já vím“. Společný zážitek a pár hodin strávených vedle sebe na tetovacím lehátku z nás udělaly na ten prchavý okamžik kamarádky.
Studio Cross Tatoo v Pai
