Váš příběh: Každý jsme originál

Začalo to nenápadně, ale posilovna se stala mým největším koníčkem. Na rozdíl od ostatních věcí se jí věnuju, i když na ostatní koníčky nemám ani pomyšlení. Pomáhá mi vybít energii i relaxovat a já doufám, že ještě dlouho bude.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj osobní příběh začíná už poměrně hodně let zpátky. Tehdy mi bylo přibližně 15 let a můj táta mě poprvé přivedl do posilovny. Moje pocity byly zřejmě všem jasné. Naprostý údiv a ohromení silou zdejších borců, kteří navíc jakožto trojbojaři zvedali váhy, které bych do té doby považoval za nemožné. Ale to není ten moment, kdy se to ve mně zlomilo a věděl jsem, kam bude směřovat moje snažení. Spíše jsem nevěděl, co od toho čekat. Byl jsem do toho také trochu tlačen rodiči kvůli mým sklonům k nadváze. Ne snad, že bych k ní měl nějaké genetické předpoklady, ale kvůli absenci jakéhokoliv pohybu. Kolektivní sporty mi nešly, takže jsem si nakonec řekl: "Proč to nezkusit?" Jako "puberťák" s neforemnou postavou a vadami držení těla jsem ani neměl co ztratit.

Naštěstí jsem se vyvaroval počátečních chyb díky radám ostatních návštěvníků. Jaké štěstí jsem tehdy měl, si ale uvědomuju až dnes, kdy vidím možná i desítky kluků, kteří přijdou poprvé do posilovny plni odhodlání do měsíce nabrat vytoužená kila a dostat se do plážové formy a překvapeni svým neúspěchem (díky naprosto nesmyslnému tréninku) se zde již nikdy neobjeví. Základ jsem měl tedy dobrý, teď už jenom vydržet. Začali se mnou chodit i další kamarádi, takže o motivaci bylo postaráno.

A tak jsem začal pravidelně cvičit. Obavy ze sklonů k obezitě se ukázaly jako mylné, spíše naopak. Přibližně během roku se ze mě stal vytáhlý kluk, se silou přiměřenou svému věku a svému snažení v posilovně, ale v podstatě s nulovým náznakem nějakého svalového růstu. A to byl právě ten problém. Asi většina lidí s "železem" začala, protože chtěla něco udělat se svým zevnějškem. Já ale pořád ne a ne se posunout. Navíc srovnání s kamarády, kteří tento problém řešit vůbec nemuseli, bylo dost nepříjemné. Teď už mi je jasné, že můj hlavní problém byla výživa a vše kolem toho, čímž jsem byl tenkrát naprosto netknutý, ale to jsem tehdy nevěděl, a tak jsem na posilovnu tak trochu zanevřel. Přišlo mi to jako obrovská nespravedlnost, že někdo, kdo posiluje zlomek času co já, má mnohem lepší výsledky. Přestal jsem chodit pravidelně a jen občas se přemluvil ke shybům na hrazdě nebo něčemu podobnému.

O pár let později, v mých přibližně 19 letech, jsem při běžném brouzdání po internetu narazil na Ronnie.cz. A teď to není žádná reklama, opravdu to byla šťastná náhoda. :) Dostal jsem se až do e-shopu, kde jsem uviděl ty spousty suplementů, co se dají koupit. Chvilku jsem se probíral velkým množstvím přípravků, co jsem našel, aniž bych tušil, co s kterým dělat. Nicméně stránku jsem zavřel a šel spát. Druhý den jsem měl pořád před očima tu stránku s pro mě kouzelnými přípravky. Nestal jsem se obětí reklamy, protože jsem realista a všechno beru s rezervou. Ale říkal jsem si, že na tom přece něco musí být a nemůže být všechno jenom nějaké drahé placebo. A tehdy přišel ten opravdový zlom. Přišel jsem domů a začal hledat všemožné informace o suplementech. Začal jsem hltat články o tom, co vůbec jsou bílkoviny, sacharidy apod., a o tom, a jak že to všechno funguje. A tehdy mi byl můj cíl jasný. Zjistit co nejvíce informací, vybrat ten správný suplement a dát posilovně druhou šanci. Samozřejmě jsem při procházení toho obrovského množství článků zjistil, že základem je kvalitní strava.

Bohužel jsem měl v té době trochu smůlu na zranění. Po naštípnuté klíční kosti přišlo zranění žebra. To ale moji novou vášeň nemohlo jakkoliv oslabit. Každý další den, kdy jsem musel čekat, než opět vstoupím do posilovny, jsem byl víc a víc plný odhodlání, že teď to konečně půjde. Z toho množství informací, co jsem si vyčetl a zjistil, jsem byl schopen sestavit si cvičební plán, vybral jsem si své první suplementy a byl odhodlán změnit svoje stravování. A ten den konečně přišel. Po několika letech jsem se svými sotva 70 kily hrdě nastoupil do posilovny, rozhodnut, že teď do toho dám všechno. A opravdu jsem pro to dělal maximum, poctivě cvičil podle připraveného plánu, suplementoval proteinový a sacharidový přípravek a hlavně začal pořádně jíst. A to se ukázalo jako to nejtěžší. Dostat do sebe všechno, co jsem si myslel, že musím sníst, se ze začátku zdálo jako nadlidský výkon a cítil jsem se v podstatě pořád přejedený. Ale jak jsem později zjistil, je to pouze o zvyku. A tak to šlo několik týdnů, než mi došel "proteiňák". Jak asi každý ví, není to úplně levná záležitost, natož pro studenta. Bylo mi jasné, že jestli chci pokračovat, musím sehnat peníze. Podporu rodičů jsem čekat nemohl, protože pro ně to byl zkrátka kouzelný prášek, po kterém bude z jejich synáčka "godzilla" ničící si tím zdraví. Ale práci jsem si opravdu našel a mohl pokračovat dál. Začal samozřejmě každodenní kolotoč, kdy jsem po škole šel do posilovny a potom hned do práce a při tom všem neustále vařil a připravoval krabičky s jídlem. Zpětně si uvědomuju, že jsem tomu obětoval tolik času jako máločemu, ale tehdy jsem byl jako v transu. Neexistovalo nic důležitějšího. I kdybych usínal ve stoje, nebylo možné nejít na svůj plánovaný trénink. I kdyby večer moje nechuť byla sebevětší, nikdy jsem si neodpustil svoji pravidelnou dávku tvarohu před spaním.

A za přibližně tři měsíce jsem přibral 10 kilo. Samozřejmě ne v úplně nejlepší kvalitě, ale když člověk vidí zlepšení, motivuje ho to ještě víc. Zlepšoval jsem se samozřejmě i silově a to začal být můj nový hnací motor - zvedat víc a víc. Začal jsem s kreatinem a pečlivě sledoval váhy, což ne, že by mě předtím nezajímalo, ale nebylo to pro mě to hlavní. A nastal další trans, kdy kila na bench-pressu při cvičení mého prvního korteho naskakovala každý trénink a cítil jsem sílu jako nikdy do té doby. A po přibližně 8 měsících jsem se dostal na svůj vrchol. Po měsíční dřině v podobě poměrně přísně naplánovaného korteho jsem se rozhodl zkusit, jak se hnuly moje maximální výkony. Cílem bylo prolomit hranici 400 kg v trojboji. Doteď si přesně pamatuji, jak jsem šel na mrtvý tah. Díky pozdní hodině v posilovně už takřka nikdo nebyl. Zahřál jsem se, pořádně protáhl, provedl několik zahřívacích sérií a naložil na činku to, na co jsem se celou dobu připravoval a co by mi zajistilo překonání mojí 400kilové hranice. Pro někoho směšná váha, pro někoho možná ne, každopádně pro mě to byl vrchol. 165 kg bylo připraveno na čince, v uších mi zněl refrén nejoblíbenějšího motivačního songu a adrenalin vyskočil ještě víc než obvykle. Zabral jsem a činka se s řinčením odlepila od země a pomalu, ale jistě vyjela nahoru. A to byl můj vrchol, moje poslední překonání mého maxima.

Samozřejmě jsem cvičil i nadále, ale už nikdy jsem neudělal takový progres a neměl takový pocit zadostiučinění. Za 8 měsíců mého snažení jsem přibral 15 kilo a zlepšil trojboj o takřka 150 kilo. Dnes, po roce a půl od mého začátku, už neberu posilovnu jako svátost. Cvičím pořád, síla zůstala, váha trochu spadla, ale pro mě tenhle boj skončil. Ale i tak je posilovna pro mě koníčkem do konce života. A co jsem si z tohohle odnesl a mohli by si odnést i ostatní? Že něco chtít neznamená představovat si, že by to nebylo špatné, a čekat, že to přijde samo, ale každý den se budit i jít spát s myšlenkou na to jedno, protože vždycky to nějak jde. A tohle neplatí jenom v posilovně...