Františka Bartoše, několikanásobného vicemistra světa ve fitness, znají teď díky podařenému reklamnímu šotu tisíce Čechů. "Máš tablety?" ptá se v něm Franta herce Vojty Kotka, který zde hraje obsluhu fitness centra. Kotek nechápe. "Tab-le-ty," opakuje tedy osvalený Ústečák za současného významného „pomrkávání“ prsními svaly. Ovšem nejsou tablety jako tablety, jak se po chvíli provalí. Reklama jen vtipně využívá slovní hříčky, divák se baví. Ti, kteří se pravidelně pohybují v prostředí posiloven, se pak baví ještě víc. Hláška "máš tablety" se stává sloganem vysoké popularity, která se přenáší i na Frantu samotného.
Jak si úspěšný fitness závodník užívá své chvilky slávy a zda má ještě ambice i na sportovním poli, jsme se vydali zjistit do ústeckého fitness centra Sluneta, kde Franta nejen cvičí, ale také působí jako trenér.
Na tebe teď asi každý pokřikuje, jestli máš tab-le-ty. Dělá ti to dobře, nebo už tě to začíná štvát?
To se mění podle toho, kdo to pokřikuje a jakým způsobem.
Ale obecně ti lichotí, že tě lidé poznávají?
Já si nejdřív neuvědomoval, co se děje. Když po mně začali lidé pokukovat, myslel jsem, že mám drobky na puse, nebo něco s vlasy. Došlo mi to, až když už to někdo nevydržel a zeptal se: "Hele, nejste náhodou ten z té reklamy?"
Ono kdyby ta reklama nebyla tak dobrá, možná by si tě tolik lidí nezapamatovalo. Ale takhle už ti tu hlášku asi nikdo nikdy neodpáře.
Tak já si myslím, že není člověk, ke kterému by šla tahle role lépe.
Koukám, že sebevědomí ti nechybí.
Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to tak, že za prvé si stejně v Ústí, kde bydlím, všichni myslí, že žeru nepovolené tablety, a proto vypadám tak, jak vypadám, za druhé jsem ve fitku jako doma a za třetí se i za normálních okolností tvářím tak blbě, jako v té reklamě.
Chceš tím říct, že jsi nemusel moc hrát, že jsi to byl prostě ty?
Ano. Když jsem chtěl hrát, režisér řekl: "Stop. Natočíme to znovu. Musíš bejt přirozenej." Dal jsem to nakonec asi na šestý nebo sedmý pokus, ale celá reklama se točila snad dvaadvacetkrát. Ono to není sranda. Musel jsem přijít na označené místo přesným tempem, ani ne moc rychle, to by nevypadalo dobře, ale ani ne moc pomalu, protože vše se musí vejít do určitého času. Mluvit jsem musel také určitou rychlostí, tónem i hlasitostí... Čím víc točím, tím víc zjišťuji, jak je to náročné. I na filmy se teď dívám úplně jinýma očima. Vidím ty herce, zkouším si jejich role a říkám si: "Tak to je něco!" Klobouk dolů před nimi.
To určitě. Jak ses vlastně dostal k natáčení téhle reklamy?
Přes agenturu. Napsali mi, jestli mám zájem, ale mě to příliš nezajímalo. Pak se ozvali ještě jednou a nabídli lepší peníze, tak jsem se rozhodl zkusit casting. Bylo nám řečeno, že máme jít k baru kupovat tablety, ale co přesně máme říct nebo co máme dělat, nám nikdo neřekl, měli jsme improvizovat. Bylo nás hodně, tak nás rozdělili do dvojic a vždy jsme měli něco sehrát spolu a pak jít jednotlivě k baru a něco vymyslet. Já byl ve dvojici s Filipem, klukem, který účinkoval v jedné reality show a má za sebou také hereckou školu, takže jsem si říkal: „Tak to je špatný. On je známý, opálený, to se Bartoš nechytá.“ Nicméně nakonec jsem byl lepší než Filip, protože já jsem to pojal jako boj a bojovník jsem myslím dost velký.
Čím jsi ho myslíš předčil?
Koukal jsem na něj, jak hraje, a věděl jsem, že musím udělat něco, čím ho přebiju. A tak jsem se svlékl do půli těla, aby byla vidět postava, a vydal se k baru. "Máš tablety?" řekl jsem. A v tom se do toho zapojil i režisér a zeptal se: "A jaký tablety?" "Tab-le-ty!" odpověděl jsem a zamrkal k tomu prsama. A v tu ránu to tam bylo. Režisér mi pak řekl: "Pane Bartoš, vy nejste jen mistr fitness, vy jste i mistr reakce." Za dva dny mi pak volali, že jsem tu roli dostal.
Ladil jsi před natáčením formu?
Na to nebyl čas. Ale předtím jsem se připravoval na jednu roli, kde jsem hrál bojovníka Kratose v reklamě na Playstation. Tam potřebovali, abych 6 - 7 kg přibral, takže jsem 14 dní nedělal nic jiného, než žral. Ovšem reklama pro T-mobile zase přišla v době, kdy jsem řešil nějaké osobní problémy, takže jsem tři týdny skoro nemohl jíst. Shodil jsem během té doby asi 8, nebo 10 kg, ale jelikož jsem při tom trošku cvičil, vyštěpil se jen tuk a svalová hmota zůstala, takže to docela vypadalo. Samozřejmě před natáčením jsem se rozcvičil, abych se trochu napumpoval, ale to bylo všechno.
Jaké bylo natáčení a jaký byl Vojta Kotek, hlavní hvězda tohoto reklamního šotu?
Natáčení jsme si užili, byla obrovská sranda jak s Kotkem, tak s režisérem. A bavilo mě to. Filmařina byla vždy můj sen, už ve dvaceti jsem napsal scénář k filmu.
No vida. A o čem je?
Hlavní roli tam hraje bojové umění, ale v podstatě je to film o lidech, o době, ve které žijeme, a o tom, co bychom měli změnit, abychom sakra už jednou k sobě našli všichni cestu a neházeli si vzájemně klacky pod nohy.
Svých největších úspěchů jsi ale zatím nedosáhl na poli kinematografie, ale na soutěžním pódiu fitness. Hodláš se tam ještě vrátit?
Fitness miluji a vždycky milovat budu, ale vrátil bych se k němu pouze v případě, že bych změnil smýšlení a udělal nějaké změny.
Máš na mysli změny v přípravě?
Ano. Když změním přesvědčení, dokážu svým chtěním a vůlí změnit pořadovou listinu ve fitness.
A chce se ti do toho?
Ne, nechce. Ale čím jsem starší, tím víc chci být mistrem světa už i proto, co jsem jednou řekl tátovi. Když mi bylo asi 17 let, cvičil jsem si jen pro sebe, a když to táta viděl, řekl mi, proč to neukážu světu. A já mu tehdy řekl: „Já to světu nepotřebuju ukazovat. Já když budu chtít, tak budu mistrem světa, jenom takhle lusknu.“ „No to určitě,“ na to on tenkrát. Takže bych mu chtěl dokázat, že jsem toho schopný. Ale na druhou stranu nevím, jestli bych měl z toho titulu potom radost, kdybych kvůli němu musel změnit přesvědčení...
Ty jsi to ale od titulu neměl daleko, tuším, že pětkrát jsi byl na MS druhý. To už asi musí člověka tak trochu naštvat...
Byl jsem druhý šestkrát, ale po šesté mi to vzali.
To byl ten tvůj demonstrativní odchod z pódia, že? Nesouhlasil jsi s výsledkem?
Kdyby mě porazil člověk, který je ve fitness lepší, bylo by to jiné.
Takže ty si nemyslíš, že byl lepší než ty?
Ve fitness určitě ne. A když vidím, že je sestava schválně hodnocena tak, aby se dorovnaly body v postavě, tak to se na mě nezlob, to mě uráží. K čemu pak děláme fitness?
Nicméně hodnocení sestav je hodně subjektivní, takže se asi snadno stane, že se ti bodování nemusí zdát férové...
Ale tady nejde o férovost. Jak mohou fitness hodnotit lidé, kteří nikdy žádnou sestavu nevytvořili a rozumí jen kulturistice? O čem sakra pak fitness je? Dobře, udělalo se to, že ve fitness se dávají dvakrát body za postavu a jednou za sestavu, tak to tak nechme. Ale proč člověk, který má dobrou postavu a je za ni dvakrát dobře hodnocen, bude dobře hodnocen i za sestavu jen a pouze díky figuře? To je přeci špatně, ne?
To nejspíš ano. Jak ses vlastně ty dostal k fitness? Sportoval jsi od malička?
Já začal cvičit doma, když mi bylo asi dvanáct let. Inspirovaný Van Dammem jsem trénoval otočkové kopy, rozštěpy, cvičil jsem břicho a výskoky, protože jsem chtěl umět vyskočit co nejvýš. Dělal jsem také kliky, a to třeba i 1500 za hodinu. Ve 14 letech jsem začal chodit do posilovny, na taekwondo a pak i na karate. Bojové sporty jsem v té době trénoval čtyři a půl hodiny denně.
Cože? A jak jsi stíhal školu?
No, špatně, protože mozek už mi pak moc nefungoval. To se mnou vždy šel kámoš po škole domů, zmáčkl hodinky a po 4,5 hodinách je vypnul.
A co jsi dělal celé ty 4,5 hodiny?
Tak 3/4 hodiny jsem dělal rovnováhu, pak jsem 1/2 hodiny trénoval na boxovacím pytli, který jsem měl doma. Pokračoval jsem půlhodinou stínového boxu a půlhodinou nácviku na přesnost. To jsem si vzal velkou pružinu s takovou hmotou na konci, rozhoupal jsem to a kopy se do toho snažil trefovat. Nebo jsem měl tři pytle, které jsem rozhoupal a běhal mezi nimi. Po tréninku přesnosti přišel na řadu běh a ještě k tomu posilovna. Tak jsem trénoval každý den, Vánoce ani jiné svátky nevyjímaje, a vydrželo mi to asi tři nebo čtyři roky.
A co tě přivedlo k tomu, že se odklonil od svého guru Van Damma a začal s fitness?
Kamarád přišel s tím, že bych mohl zkusit závody v kondiční kulturistice, a protože mě soutěžení baví, šel jsem do toho. Na soutěži mě pak viděla Eva Soukupová, a protože moje sestava nebyla právě klasická (měl jsem tam hvězdy a provazy), zeptala se mě, jestli bych nechtěl jít do fitness. Řekl jsem si proč ne, takže jsem se chvíli připravoval s trenérem a šel jsem na republiku. Skončil jsem druhý a druhý jsem byl ve stejném roce i na mistrovství světa. Druhá místa z MS jsem od té doby vozil pořád, až do minulého roku, kdy jsem v Mexiku skončil pátý.
Pátý jsi skončil proto, že ses nepřipravil tak dobře jako vždycky, nebo stoupla úroveň ostatních závodníků?
Byl jsem pátý, protože jsem tam vůbec neměl jet. Vše bylo už od začátku špatně. Měl jsem dostat peníze na přípravu, které jsem nakonec nedostal, moje rodina byla v kolapsu, takže já psychicky taky. Nicméně příprava tam byla, sestavu jsem měl našláplou, ale problém vidím v tom, že za prvé kluci byli svalově hodně nahoře a za druhé ruská výprava byla silnější než naše česká a v porotě bylo hodně lidí z východu. Nicméně mě mé páté místo zas až tolik nevadilo, byl jsem rád, že jsem se vůbec dostal do finále. Tak blbě fyzicky jsem na tom totiž snad ještě nikdy nebyl. Skoro jsem nemohl chodit.
Myslíš, že to souviselo s rodinnými problémy a s nimi souvisejícím psychickým rozpoložením?
Asi hrálo roli všechno, včetně letu. Navíc já se nikdy nemůžu dostat do váhy.
Takže jsi musel před závody hodně shazovat?
Ani ne. Já jsem se spíš musel víc vytáhnout. (smích) Ale je zvláštní, že já se vždy s váhou peru, ale nikdo jiný ne. Přitom nejsem svalově zas tak velký. Ale já ti řeknu, kde je problém. (František udělá gesto, při kterém se celý nafoukne.) To je jasný, sval je těžký. Já když budu chtít udělat větší svaly, tak už do fitness nemůžu. Já se prostě do té 74 nevejdu, to nejde. Ale všichni ostatní se vejdou. Tak nevím, čím to je, asi už nerozumím fyzice...
No, jsou věci mezi nebem a zemí... Přesto, měl jsi ve své přípravě ještě nějaké rezervy, nebo jsi dosáhl svých hranic?
Vždycky mám rezervy v sestavě, protože jsem lajdák a dělám vše na poslední chvíli. Moje sestavy jsou hezké, ale když se na ně podívám, je to hrůza, protože je trénuji jen krátce a ledabyle. Takže v sestavě mohu ještě leccos dohonit, ovšem co se týče postavy, s tou za nastavených podmínek už nic moc neudělám.
Takže, zjednodušeně řečeno, můžeš vylepšit sestavu, ale co se týče kvality postavy, dostal ses na svoji hranici.
Neřekl bych, že úplně na hranici, ale nemám dost motivace. Proč bych měl strávit několik měsíců přípravou a pak jet někam, kde mě přiškrtí? A proč bych měl závodit se stroji, které nemohu porazit, protože za podmínek, které jsem si nastavil, to není v mých možnostech? Dalším faktem je to, že už jsem dost starý a mám trochu jiné priority. Víc už koukám na byznys, protože mám rodinu a musím vydělávat peníze.
Takže teď z tebe bude pan podnikatel?
Možná. Zatím mě stále živí trenérství, ale už to dělám moc dlouho a vypěstoval jsem si tak trochu sociofobii. Rád bych to tedy postupně odsunul na druhé místo a dostal se trochu do jiného byznysu.
OČIMA AUTORKY
"Mám rád silný lidi, kteří se nebojí říct pravdu a kteří se nebojí ukázat, jací doopravdy jsou. Já sám si nehraju na žádný omáčky. Když jsem smutnej, tak jsem smutnej, když jsem slabej, tak jsem slabej a nebojím se to přiznat," říká o sobě František. A já musím dodat, že když je Franta přímej, tak je přímej. To jsem měla možnost zažít na vlastní kůži, když se mě jen tak mezi řečí zeptal, jestli do něj nejsem náhodou zamilovaná. "Cože?" vzpamatovávala jsem se chvilku, ale pak jsem se neubránila smíchu. "Oni se do mě totiž ženský kolem většinou zamilovávají," začal vysvětlovat Franta stylem, jako by ho to už tak trochu nudilo. "Tak se obklop chlapy," chtěla jsem se mu poradit v jeho nelehké situaci. "No, oni i někteří chlapi se do mě zamilovávají," zazubil se Franta. Na to už jsem neměla slov. František má prostě neodolatelné kouzlo, a proto vás varuji, dívky a ženy, chlapci a muži. Pokud nechcete mít do ruda zapálená lýtka a hlavu pomotanou milostným poblouzněním, Frantovi Bartošovi se obloukem vyhněte!
A co by to mělo být, co bys chtěl?
Chtěl bych sedět doma a peníze, aby mi chodily na účet.
Tak to by chtěl asi každý.
No jo, ale já to dokážu.
A jak to hodláš udělat?
To ti neřeknu, to jsi se zbláznila. (smích)
Dobře, tak si to nech. Jen mi řekni, budeš vůbec ještě cvičit, až budeš mít ty milióny?
No jasně, proto to dělám. Já chci vydělat peníze a mít vlastní tělocvičnu, kam si budu chodit cvičit. A taky chci cestovat. Jet třeba na půl roku do Brazílie a dělat capoeiru, nebo jet do Thajska a trénovat thajský box, chci jet do Číny a pobýt tam v šaolinském klášteře... Život se přece musí vyzkoušet z různých stran, ale potřebuješ k tomu peníze.
Aha, takže tohle je tvůj hnací motor.
Můj hnací motor je i moje dcera. Jsou jí 4 roky, jmenuje se Adrianka a já jí chci ukázat trošku jinou cestu světem. Nechci, aby se honila za penězi jako blázen a ve finále zjistila, že jí život utekl, jak to zjistí 90 % lidí. Chtěl bych, aby tady peníze byly a ona mohla vidět svět. Ale ne, aby dostala peníze a rozhazovala je za blbosti, ale aby si jich vážila a utrácela je za studium, za dům... Aby žila tak, jak si každý chce žít...
Koukal jsem na něj, jak hraje, a věděl jsem, že musím udělat něco, čím ho přebiju. A tak jsem se svlékl do půli těla, aby byla vidět postava, a vydal se k baru. "Máš tablety?" řekl jsem. A v tom se do toho zapojil i režisér a zeptal se: "A jaký tablety?" "Tab-le-ty!" odpověděl jsem a zamrkal k tomu prsama. A v tu ránu to tam bylo. Režisér mi pak řekl: "Pane Bartoš, vy nejste jen mistr fitness, vy jste i mistr reakce." Za dva dny mi pak volali, že jsem tu roli dostal.
Ty jsi to ale od titulu neměl daleko, tuším, že pětkrát jsi byl na MS druhý. To už asi musí člověka tak trochu naštvat...
Pátý jsi skončil proto, že ses nepřipravil tak dobře jako vždycky, nebo stoupla úroveň ostatních závodníků?
