Váš příběh: Chyby mě
přivedly na správnou cestu

Odmala se díky otci věnuji sportu, vždycky to bylo to, čemu jsem věnoval nejvíce času a úsilí. Hrál jsem 10 let fotbal na slušné úrovni, sice se mu věnuji ještě rekreačně, ale sport číslo jedna je kulturistika. Jinak se živím jako živnostník v oblasti prodeje a reklamy. Kromě cvičení a zdravého životního stylu se hodně zajímám o literaturu pozitivního myšlení, protože si myslím, že ze života lze vytěžit maximum, pokud je v dobré kondici tělo i duch

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začíná roku 2003. Tehdy mi bylo necelých 16 let a hrával jsem druhou dorosteneckou ligu za SK Benešov. Po přechodu z žákovské ligy do dorostenecké jsem si poprvé začínal uvědomovat důležitost nejen hráčských schopností, které fotbalista má, ale i fyzické připravenosti. Zkrátka jsem si přišel v soubojích s ostatními hráči jako papír, který při každém osobním souboji v zápase létá ze strany na stranu. Tehdy jsem měřil zhruba to, co teď, kolem 180 cm, a ten rok sem vážil 55 - 60 kg. I přístup trenérů byl v dorostu samozřejmě jiný a zařazovali jsme v tréninku i posilovnu. Pamatuji si to jako dneska, když jsme s týmem přišli do posilovny zřízené přímo na fotbalovém stadiónu. Vybavení bylo z dnešního pohledu srandovní a kvalitu strojů nemá cenu komentovat. Při prvním absolvovaném tréninku si vzpomínám, jak jsem zjišťoval, že moje svaly nemají absolutně žádnou sílu. Pamatuji si, jak na jednom z takovýchto tréninků jsme všichni fotbalisti soutěžili, kdo vytlačí nejvíc na bench-press. Začínalo se na 17 kg. Tuto váhu jsem vytlačil celkem bez problémů, ale následný pokus s 27 kg byl můj maximální. Není se čemu divit, hrudník jsem neměl žádný a co je horší - prsa vypadala jako prsa holky, to znamená žádná svalová hmota, jen troška tuku na spodku plus ještě jedna věc - ve 14 letech se mi udělala gynekomastie. Kdo z kluků ví, o čem mluvím, tak ví, o čem mluvím. Prostě hrůza...

Vždycky mě štvalo, že ostatním klukům rostou svaly tak nějak od přírody a jsou alespoň takoví šlachovití, ale já nic. Ani na stehnech. A lýtka jak tyčky. Někdo třeba o někom říká: "Jo, ty máš silný nohy z fotbalu, to je jasný." To ale nebyl můj případ a přijde mi, že je to spíše dáno genetikou. Mně prostě svaly nerostly, i když jsme trénovali skoro denně. Tehdy jsem si říkal, že musím se sebou něco dělat. Takže jsem nezačal cvičit proto, že by se mi druzí smáli nebo že bych chtěl někomu něco dokazovat, ale proto, abych mohl vůbec sundat triko a měl ze sebe alespoň trochu dobrý pocit a nestyděl se jít třeba na koupaliště.

Začal jsem dělat kliky. A to byla možná ta změna, která určila, že nakonec to bude kulturistika, čemu se budu věnovat, a ne fotbal. Tehdy jsem začínal na 3 série po 10 klicích a i to mi dalo celkem zabrat. Ruce se mi klepaly a padal mi zadek dolů, jestli víte, co tím myslím, neudržel jsem se v rovině. V té době jsem začínal měřit krejčovským metrem své "parametry".

Bicepsy po zatnutí (tedy, ono bylo úplně jedno, jestli jsem zatínal, nebo ne, stejně tam žádná změna nebyla) měřily 27 cm. I moje setra měla víc. Hrudník a pas 80 cm, takže taková roura, lýtka 32 cm. Takže můj dennodenní režim byl takový, že jsem chodil na fotbalové tréninky a skoro každý den jsem cvičil kliky. Během půl roku jsem se dostal na 4 série po 80 klicích v kuse. Byl jsem schopný dělat během 15 minut kolem 300 kliků, no a to už se začalo něco dít. Pamatuji si, že mi hodně zesílily tricepsy a i prsa po tomhle celotělovém prokrvení vypadala už trošku lépe. Rok jsem takto dělal kliky a rostl jsem, hrudník jsem zvětšil na 92 cm, ruce na 32 cm a hmotnost zvýšil na 70 kg. Co se týče stravy, tak o tom jsem neměl ani šajnu, prostě jsem moc nejedl, nebo jen když jsem měl hlad. V roce 2004 ale přišla změna. Můj otec byl tělocvikář na střední škole, kterou jsem navštěvoval, a s ním jsme začali chodit do benešovské posilovny (fitness centrum Pohoda v Benešově na špičkové úrovni vybavené kvalitními řetězovými stroji).

Já jsem okamžitě jel motýlky (to bylo jediné, co jsem na prsa znal) a dělal milióny sérií a opakování. Začal jsem i ve svém volném čase navštěvovat toto fitko dvakrát týdně. Trénink vypadal tak, že jsem měl vybraných 12 cviků, konečně i na celé tělo, a to výlučně na strojích, činek jsem si ani nevšímal. Motýlky jsem cvičil i několikrát za trénink. Myslím si, že takovýhle guláš v tom má spousta začátečníků, a když sami nezajdou za někým, kdo jim ukáže směr, tak jim bude trvat roky, než se dopracují k tomu, aby trénink dával smysl. Mně to trvalo kolem 2 let. Další nesmyslná věc byla, že jsem tam trávil průměrně kolem 2 a půl hodiny a rekord byl, že jsem přišel do fitka v půl 2 a odcházel ve čtvrt na 8. Za ten trénink jsem odcvičil asi 3krát prsa, dohromady kolem 50 sérií, dále následovaly kopie tréninků profíků z časopisu - jednou jsme s kamarádem zkoušeli tzv. stovkový trénink, kdy v každé sérii jedete 100 opakování. Jeli jsme nohy a musím říct, že 100 opakování se 100 kg na legpress, to jsem myslel, že mi někdo zapálil nohy. Stejně tak předkopávání s jednou cihličkou, dohromady 1200 opakování. Teď nad tím i sám nevěřícně kroutím hlavou, jak nás to v době, kdy jsme ani nějak neměli moc svaly, mohlo napadat. V té době už jsem i trošku "pozměnil" stravu a začal jsem prostě jíst hodně. Měl jsem takovou představu, že čím víc energie sním, tím lépe porostu, takže jsem přidal k snídani víc chlebů, k obědu víc knedlíků atd. Výsledek byl takový, že jsem šel sice nahoru váhově až na 80 kg, ale vypadal jsem poněkud zvláštně, tak nějak nafoukle a otekle i v obličeji. To říkám ještě taky proto, že dnes za mnou často chodí lidi, že mají dobrý základ, že mají z čeho stavět a tím myslí to, že když mají na sobě hromadu tuku, že to snad přetvoří na svalovou hmotu. Ale když se podívám zpětně na sebe, tak se opravdu není čemu divit.

Byl březen 2004 a já se rozhodl po deseti letech skončit s fotbalem. Zkrátka mi přišlo, že tyhle dva sporty jdou proti sobě, a zvolil jsem to, co mě dělalo šťastnějším. Ve škole si pamatuji, jak mi spolužáci zprvu říkali, že na to prostě nejsem stavěný, že budu vždycky hubený, a pak, když jsme maturovali, tak jsem slýchal, že už je to moc a že bych měl přestat.

Postupem času jsem zjistil, že vůbec nezáleží na tom, co si myslí a říkají ti druzí, ale co si myslíte Vy sami. A tak jsem pokračoval dál. Když člověk dělá to, co ho baví, je snadné být v tom dobrý, protože je snadné u toho vydržet, než se dostaví výsledky. Po dvou letech už můj trénink vypadal lépe, zjistil jsem, že když si rozdělím partie do více dní, že to má lepší efekt, a ve fitku jsem trávil maximálně hodinu.

Roky jsem pročítal spousty článků o výživě jak v časopisech, tak i na internetu a i strava se začínala ubírat lepším směrem, i když, a to považuji za jednu z největších chyb, byla hodně jednotvárná - rýže, prsa, rýžové chlebíky atd. - a to se mi pak hodně vymstilo. Co je docela zajímavé je, že od roku 2004 do roku 2008 jsem ani jednou nevynechal trénink a cvičil jsem 5krát v týdnu 5 let v kuse. Za těch 5 let se nestalo, že bych nenavštívil fitko minimálně 5krát týdně. Dokonce jsem si kvůli tomu nemohl dovolit ani být nemocný... Během té doby jsem se dostal ve 20 letech až na 94 kg, bicepsy 44 cm, hrudník 117 cm, pas 80 cm, stehna 67 cm. Za 5 let jsem přidal 17 cm přes ruku. Dokonce už jsem si začínal pohrávat s myšlenkou, že třeba i nějaká soutěž by se dala zkusit (viz 1. foto). Cíl jsem měl takový, že chci vypadat jako Steve Reeves, tak jsem si našel míry, které měl, a směroval to k tomu...

Jenomže v roce 2008 si vyžádalo toto enormní tempo svoji daň. Jen pro představu - můj denní režim vypadal tak, že jsem vstal, šel do práce, šel na trénink, vyvíjel jsem ještě další podnikatelské aktivity, večer se věnoval přítelkyni a začal jsem zapomínat na jídlo. Zkrátka nebyl čas, resp. neudělal jsem si na to čas nebo jsem to řešil nějakou rýží s masem absolutně bez vitamínů a tolik potřebných minerálů, které jsou uloženy v těle, a když nejsou doplňovány, tak se z těla vyprázdní (resp. je z těla doslova vyždímáte) i poslední zásoby a začíná problém. Někdy jsem za den snědl třeba jen 2 balení rýžových chlebíků a ráno vločky s vodou a čekal jsem, že to tělo snad vydrží, říkal jsem si, že "jsem přece mladý"... Do toho jsem tvrdě trénoval. Každý trénink jsem jezdil vždycky naplno - co se týče vah, tam se dá zmínit 5kárt 190 kg na mrtvé tahy, dřepy se 140 kg, 38 kg jednoručky na ramena a vždycky byla na prvním místě technika, takže mohu říci, že jsem nic nešidil. Supersérie byly na denním pořádku a kolikrát jsem odcházel z fitka, zvláště po tréninku nohou, jako bez duše, už žádné endorfiny, spíše totální vyčerpanost a apatie, až to dospělo k tomu, že jsem se jednou v noci probudil a myslel jsem, že je po mně, celý svět se točil a nevěděl jsem, jestli dostanu dřív infarkt, nebo mrtvici.

A začalo peklo. Během týdne jsem shodil 10 kg a navštěvoval jednoho doktora za druhým. Měl jsem problém vstát z postele, nebyl jsem schopný ani přemýšlet, paměť nefungovala, prostě totální kolaps. Takhle to pokračovalo několik měsíců, následovalo to, že jsem přišel o práci, o přítelkyni a neměl jsem energii něco s tím dělat. Vystupňovalo se to až tak, že jsem ani nemohl vyjít schody bez pocitu, že to se mnou sekne, pulzovala mi i hlava, bušilo mi srdce. Spadl jsem až na 76 kg a moje svaly byly měkké, úplně bez kontrakce, oblečení mi bylo větší a hlavně i sebevědomí šlo pod bod mrazu. Trvalo to 3 roky, než jsem se z toho vyhrabal. Přitom se tomu všemu dalo předejít, kdybych tolik netlačil na pilu a nechtěl mít všechno najednou a nesnažil se držet tempo, i když na to nebyly podmínky. Až mi to tělo dalo naštěstí jasně najevo. Nestalo by se to, kdybych se býval řídil tím, co se píše v moudrých knížkách - že největší nepřátelé úspěchu jsou strach, pochybnosti, stres a nadměrné úsilí, že je třeba uvolněný a radostný postoj plný jistoty, protože stejně dřív, nebo později člověk získá to, co chce, a že štěstí z toho, co děláme, je cesta k trvalému úspěchu - a kdybych se býval více bavil, než jen honil za úkoly a výsledky... Samozřejmě je potřeba si stanovovat cíle, aby se náš život ubíral směrem, kterým si přejeme, ale hlavně ta cesta musí být naplňující a zábavná, protože cesta je život...

Ale já věřím, že všechno, co se člověku přihodí, má svůj důvod a je to vždycky ku prospěchu. Tak jsem začal přehodnocovat svůj životní styl a začal jsem konečně doslova poslouchat, co radí odborníci, a začal se učit nejen z vlastních chyb, ale i z chyb druhých, aby se to nemuselo opakovat u mě. Změnil jsem kompletně přístup. Dobrá strava je pro mě ta, která je co nejvíce pestrá, bohatá na kvalitní bílkoviny, minerály, vitamíny, kvalitní tuky, správné zdroje energie a doplňky pro kulturistiku tak nezbytné. Naslouchám svému tělu, zdraví je pro mě na prvním místě. A i když všichni mluví o tom, jaká je vystresovaná doba, já se toho rozhodl neúčastnit. Z tréninku vždy odcházím plný elánu a nabitý energií, posílený na nadcházející události dne.

Na závěr bych chtěl říci, že každý člověk muže dosáhnout čehokoliv, dosáhnout všeho, co si dokáže představit, ale potřebuje vždycky přijít na to JAK. A to zjistí tak (a ušetří si tím hodiny času, který pak bude věnovat nápravě), že si najde někoho, komu může věřit, kdo tomu doopravdy rozumí a kdo je hlavně tam, kde chcete být Vy, má to, co chcete mít Vy, a žije tak, jak chcete Vy, protože jen ten Vám může správně poradit (a to je hlavní nejen pro všechny, kdo začínají). Fitka jsou plná rádoby samozvaných rádců (kteří sice třeba i vypadají mohutně, protože žerou kde co, tahají nesmyslné váhy nesmyslnou technikou a řvou u toho jak gorily a radí Vám po tréninku piškoty apod.) a začátečník je těžko od těch správných rozliší. Ale z dlouhodobého hlediska to má pak obrovský význam. A myslím si, že je zároveň důležité si uvědomit, že člověk necvičí proto, aby druhým něco dokazoval nebo aby i sobě musel něco dokazovat, ale hlavně proto, že je to něco, co dělá rád, že ukazuje správný příklad v dnešní době, kdy je svět plný civilizačních chorob, alkoholu a nezdravého, "falešného" jídla, a že je to směr, který lidem umožňuje cítit se dobře a mít ze sebe dobrý pocit, a o to tu jde.

Jinak dnes se cítím super, postupně se dostávám do formy (viz současné foto), moje svaly i tělo vypadají při váze 83 kg lépe než při váze 94 kg. Věnuji se jen tomu, co mě baví, a kulturistika a zdraví životní styl je směr, který budu vždycky milovat a propagovat.