Michal Sitter: "Bylo to poprvé,
kdy jsem skutečně ztratil nervy."

Otrhané staré tepláky, rozervané tílko, z něhož čouhají namakané delty a bicák s tricákem. Nevím, možná by někdo takhle Michala Sittera očekával. Možná by někdo očekával, že se spolu sejdeme někde ve fitku u sklenice s rozmixovanou dávkou proteiňáku a jako zákusek si dáme hrst zázračných tabletek. Můžu Vám dopředu říct, že nebylo ani jedno, ani druhé. S Michalem jsem se po delších peripetiích sešla nakonec u něho v práci, a to v nákupním centru. Když mi do telefonu sdělil, že jej najdu v obchodě, kde se prodávají společenské oděvy, tak mě to popravdě trošku zarazilo a dlouho mi vrtalo v hlavě, jakou spojitost mohou mít pánské obleky, košile a kravaty s kulturistickým „stylem oblékání“. Odpověď mi přišla ale brzy poté, kdy jsem se příjemně uvelebila v křesílku prodejny a dala se s Michalem do řeči. „Pocházím z Prostějova, takže oděvy mi jsou blízké. Navíc mně samotnému záleží na tom, jak vypadám a do čeho se oblékám.“ Jak se rozhovořil o svém zaměstnání, bylo vidět, že práce jej bezesporu baví. „Odděluju kulturistiku a zaměstnání. Snažím vystupovat tak, aby to na mě nebylo tolik poznat. Nechodím tady v tílku, abych se předváděl, to sem nepatří. Většinou se oblékám do nějaké košile s dlouhým rukávem. Lidé si toho někdy ale všimnou, pak nemám problém si s nimi o tom popovídat. Kulturistika je totiž stále jen koníčkem.“

Ze setkání s tímto úspěšným závodníkem jsem odcházela s dobrým pocitem sama v sobě. Vím, že stále jsou mezi závodníky lidé s charakterem, pokorou a úctou. Někdy je člověk tak trochu otráven už tím, že ve fitku někdy potkává různá individua, co se tváří, jako by jim patřil celý svět. A tak vždycky potěší, když se můžete setkat s někým, jako je třeba Michal Sitter nebo někteří další naši závodníci.

Michale, když jsme se viděli naposledy, tak jste tou dobou asi ještě neměl tušení, jak závod dopadne. Co jste ale věděl bylo, že šest kilogramů musí jít ještě do vážení dolů. A to není málo. Věřil jste si, že to zvládnete?

Protože já už takhle shazuju váhu od roku 2008, tak už v tom mám své zkušenosti. Mám už tedy za tu dobu nějaké možnosti a plány jak toho dosáhnout nachystané.

Co kdyby se to ale nepodařilo?

Taková možnost ani neexistovala. To se muselo podařit!

Takže jasně rozhodnuto. To ale potřebovalo jistě notnou dávku odvahy, nebo ne?

Ona každá váha naváží jinak, navíc také záleželo na tom, kolik mi naměří. Stačí půl centimetru a hned je to půl kila. Mně tam naměřili a navážili tak, že jsem měl 200 gramů přes limit. Jenže já jsem už „sušil“ dva dny. Nepil jsem, nejedl, takže ze mě už nemělo prakticky co odejít. Měl jsem půl hodiny na to s tím něco udělat.

Co jste dělal? To musely nervy zapracovat…

V tu chvíli se přiznávám, že proběhla panika. Bylo to poprvé, kdy jsem tam skutečně „ztratil nervy“. Já si sice věřím hodně, ale v tu chvíli ve mně byla malá dušička. S nikým jsem nekomunikoval. Já už neměl z čeho ubrat. Štefan Havlík mi řekl, že vypadám jak vetřelec, že už nejsem člověk. Jediná možnost byla, abych udělal to, co minulý rok v Londýně. Tomáš Kašpar mi tedy půjčil žvýkačky a já prostě odplivával.

A podařilo se?

Podařilo. Těch 200 gramů jsem skutečně dal dolů. Navážili mi tedy přesně moje maximum, a to 83,2 kg. Prostě úplně na hraně. I když takhle stahuju každý rok, tak jsem člověk, který si stojí za svým slovem, a když jsem řekl, že tam letos startovat budu, tak jsem to chtěl dotáhnout až do konce.

Vy jste startoval na AC už minulý rok, takže jste věděl, do čeho jdete. Prožíval jste odlet a celkově závody s o to větším klidem?

Já jsem byl v klidu. Odlet i celá cesta probíhaly podle plánu. Oproti minulému roku, kdy nebylo ani jisté, zda pojedu, nebo nepojedu, a vyřizovala se víza na poslední chvíli, jsem měl už všechno připravené předem. Když jsme pak přiletěli do Spojených států, kde si nás vyzvedl jeden náš kamarád, tak jsme jeli k němu domů a pak na hotel. Tam jsme se ubytovali, aklimatizovali a řekli si nějaký strategický plán, jak budou následující hodiny probíhat. Druhého dne jsme šli do Gold‘s Gymu, kde si někteří dali ještě poslední trénink. Já už jsem netrénoval, ale stahoval váhu, takže zatímco ostatní cvičili, tak já jsem si to odseděl v sauně. Ale minulý rok se mi podařilo si tam zatrénovat.

Jak se vám cvičilo v Americe?

Super! O mně už je docela známé, že mluvím o Americe v superlativech. Lidé jsou tam hrozně přátelští, ať už ve fitku, nebo na závodech. Jakmile vidí, že se někdo připravuje na soutěž a vypadá dobře, tak s ním hned navazují kontakty. Co se týče vybavení fitka, tak je jednoznačně perfektní.

Jak jste hodnotil konkurenci ve své kategorii? Všímáte si ostatních závodníků, nebo okolí nevnímáte a soustředíte se pouze na sebe?

V rozcvičovně jsem si všiml některých, kteří byli opravdu dobří, zvláště toho Itala, který mě pak porazil. Jinak bych ale řekl, že celkově se konkurence a úroveň v klasické kulturistice třeba oproti minulému roku zvyšuje. Ti kluci tam mají dobré genetické dispozice. Tady se nehraje zas až tolik na svalovou hmotu, takže pokud má někdo štíhlý pas a široká ramena, tak má v budoucnu dobré šance být potencionálním šampiónem.

Zmínil jste, že jste si už v rozcvičovně všiml italského závodníka, který nakonec vybojoval místo první. V čem myslíte, že měl své přednosti, které nakonec rozhodly o vašem pořadí?

Já bych chtěl tady hned na začátku říct, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho tak připraveného. Vůbec se nestydím za to, že mě takový člověk porazil. Byl opravdu lepší, pokud jde připravenost, ale měl i své nedostatky. Všiml jsem si, že není tak líbivý, že nemá postavu na klasiku.

Vy máte určitě své přednosti také. Byl jste letos se svojí formou spokojen, podařila se i přes ty peripetie dotáhnout do té míry, jakou jste plánoval?

Já pracuju na symetrii, vyváženosti postavy. To si myslím, že se mi podařilo. Vyloženě nějaké slabiny ale nemám. Svalově jsem na tom byl letos nejlépe, co jsem kdy byl. Oproti Italovi bych ale u sebe viděl nedostatek u nohou. S tím už mám léta problémy, protože se mi tam drží voda. Určitě ale letos moje forma před závody byla vůbec nejlepší, co kdy byla, ale vhledem k tomu, jak jsem potom musel tak drasticky shazovat váhu, tak se forma pokazila. Navíc jsem ani neměl čas se nacukrovat. Na pódium jsem tak nastupoval odvodněný, na prach, nenajedený, bez sacharidů, vysušený… Vlastně to byla taková ta fáze, kdy to tělo před závody vypadá úplně nejhůř. A s tím jsem se já musel jít prezentovat na pódium.

Jak to?

Finále mělo být původně až v pátek. To bych do té doby bez problémů nacukroval. Loni jsem takhle přibral sedm kilo, takže bych byl větší. Navíc sacharidy ještě stáhnou vodu z podkoží, takže je pak člověk i vyrýsovanější. Letos toto ale neproběhlo. Já vím, že někdo může říct: „Hele, ten Sitter letos neměl tak dobrou formu jako loni.“ Letos by forma byla lepší, byla by životní, ale neproběhla právě ta superkompenzace až do konce. Proto to v konečné fázi nebylo tak dokonalé, jak jsem očekával.

Finále totiž bylo ihned po semifinále. Já jsem odcházel z pódia a věděl jsem, že od pěti hodin večer je pak finále. Šel jsem si tedy sbalit věci, oblékl jsem si tepláky a chtěl prakticky ze závodu odejít. Pak jsem uslyšel, jak se hlásilo moje startovní číslo, tak jsem vyšel ven a paní, která uváděla naše čísla, ukazovala na hodinky a říkala, kde že jsem, že za dvě minuty mám sestavu, že musím okamžitě na pódium. Tak jsem sundal tepláky. Barvu jsem měl už rozmazanou, ale musel jsem letět na pódium na sestavu.

Trochu tedy i organizační zmatky?

Bylo to letos hodně hektické. Vůbec se nedodržoval plán, časy, které byly rozepsané. Nestěžuju si, závody se mi líbily a prostě takové byly podmínky, ale určitě mi to hodně ubralo. A to především v tom, jak jsem se prezentoval, jaká byla forma. Já jsem rád, že to takhle někde může zaznít. Nevymlouvám se na to, ale kdyby někdo sledoval moji formu z mé přípravy před Arnoldem, kdy mě všichni chválili, jednalo by se o životní formu a možná by i to zlato mohlo být, tak by si mohl říct, že byla lepší, než na pódiu. Ale prostě se stalo, co se stalo. Takový je život.

Řekla bych, že to je asi maličko rozdílné od mezinárodních mistrovských soutěží. Tam mám pocit, že je to všechno takové poklidnější.

To určitě. Arnold Classic je v každém případě z tohoto hlediska náročnější. Tam to jde všechno jak na běžícím pásu u pokladny. Je tam mnoho kategorií, navíc tam probíhá spousta jiných akcí. Jde to všechno hrozně rychle. Na mistrovství světa se všechno dodržuje - jeden den vážení, druhý den semifinále, třetí den finále. Na všechno je čas, všechno je organizované. Kdo si to tady nehlídá, tomu „ujede vlak“. Já třeba nemám ani žádné dojmy ze zákulisí, prostě jen rychlé rozcvičení a člověk je rád, že se vůbec natře barvou a naběhne na pódium. Já jsem třeba ani nevnímal, zda bylo vůbec nějaké finálové porovnávání. Všechno mi to splývá dohromady.

Volnou sestavu jste zvládl bez problémů, i když to bylo takhle ve stresu?

Musel jsem improvizovat. Vzhledem k tomu, jak jsem pracovně vytížený, tak jsem si stačil vybrat jen novou hudbu, ale na pódiu jsem improvizoval. Pustil jsem si hudbu, kterou mám rád a sestavu jsem dělal podle toho, jak reagovali diváci. Minulý rok jsem ale také improvizoval, ale tam to bylo kvůli tomu, že mi pustili jinou hudbu. Nevím, jestli je to z mé strany tak neprofesionální, nebo naopak.

Prezentace na pódiu je vaší doménou, ale mohl jste si to vůbec nějak užít v tom hektickém tempu?

No, vzhledem k tomu mému odvodnění mě chytaly do svalů strašné křeče. Já si to jinak vždycky na pódiu velice užívám, ale tentokrát jsem to prakticky jen odtrpěl. Ono se podíváte na fotku a vidíte, že se ten člověk usmívá, ale co všechno za tím je, to nikdo neví. Bylo to pro mě tentokrát skutečně náročné. Bylo to tvrdě vybojované druhé místo.

Dobře, ale vyhlášení výsledků si člověk už nějak vychutnat může, nebo ani to ne?

Pamatuju si, že jsem byl rád, když vyhlašovali postupně ta místa a já tam zůstával. Říkal jsem si, že to je dobře, i kdybych se měl umístit tak jako na minulém Arnold Classic. Když mě pak skutečně vyhlásili jako druhého, tak jsem to přijal jako fakt. Někdo pak podotkl: „Věčně druhý…“ (smích) Ale já nebyl nijak zklamaný. Minulý rok ano, to se přiznám, že zklamání přišlo, když mě vyhlásili. To bych řekl, že to bylo asi moje největší zklamání za celou dobu, co závodím. Jinak to vesměs vždycky přijmu, když vidím svého soupeře, že je taky dobrý.

Jste při vyhlašování nervózní?

Letos jsem nebyl. Je pravda, že po mistrovství světa 2010, kdy mi byl dodatečně přiznán titul mistra světa, jsem pak nervózní byl, protože jsem cítil takovou zodpovědnost, že teď v té klasice už musím vyhrát, když jsem mistr světa. Vnímal jsem to tak, jako kdybych měl potvrzovat něco, co se ode mne čeká. Tak napětí bylo. Letos nevím, čím to bylo, že jsem žádné napětí necítil. Možná k tomu přispělo i to, že jsem byl opravdu fyzicky hodně vyčerpaný, takže jsem se spíš soustředil na to, že to chci vydržet až do konce.

A vydržel! Co po závodech? Vrhnul jste se jako někteří hned na první fastfood? Nebo co bylo vaším prvním jídlem po závodech?

Jak jsem v ten čtvrtek odzávodil, což bylo někdy v odpoledních hodinách, tak jsem si šel něco nakoupit. Napřed jsem se ale zastavil na jednoho hamburgera, pak jsem si dal ještě mléčný šejk, to mám rád. Ale spíš jsem si nakoupil nějaké pečivo - sladké, slané.

Sledoval jste pak Daliborovu kategorii a jeho vyhlášení?

No jistě. Já sice nejsem člověk, který by něco hlásal dopředu, ale u Dalibora jsem si vítězstvím byl téměř jistý. Myslel jsem si, že nad Alexeyem Shabunyou suverénně zvítězil, ale překvapilo mě pak, že to vlastně bylo těsně, a to jen o jeden bod. Daliborovi jsem to strašně přál, má výbornou formu. Tak trochu jsem doufal, že by se mohl stát i absolutním vítězem, i když Štefan Havlík je také výborný. I jeho obdivuju.

Jaká byla atmosféra v našem českém kolektivu?

Super. Všichni byli takoví pohodoví. Ne, že by třeba jindy ten kolektiv nebyl fajn, ale tady mi to přišlo takové stmelené. Cítil jsem se mezi nimi velice dobře.

Arnold Classic - to je místo, kde se na jednom místě setkává to nejlepší, co kulturistický svět má. Setkal jste zde i vy sám s někým, kdo vás zaujal?

Já měl tu možnost osobně se tu potkat s Kevinem Levronem, což je navíc od začátku můj vzor, už vlastně od mých 14 let. Tohle určitě patří k mým vrcholným zážitkům. V tu chvíli pro mě bylo nějaké druhé místo a všechno ostatní naprosto nepodstatné. Potkal jsem se s legendou! Viděl jsem zde samozřejmě i jiné velké osobnosti kulturistiky, ale tohle setkání pro mě bylo nejdůležitější.

Jaké bylo přijetí z jeho strany?

Velice vřelé. Ona už dřív proběhla nějaká komunikace, ale k osobnímu setkání nedošlo. On o mě ale věděl. Hrozně mě překvapilo, když jsem jej oslovil a podal mu ruku, tak místo podání jeho ruky mě přátelsky objal a oslovil mě mým jménem: „Michael!“ V tu chvíli pro mě Amerika byla tím nejlepším místem na světě a nic to asi ještě dlouho nepřekoná.

Jaké máte plány do budoucna? Postavíte se opět příští rok na soutěžní prkna Arnold Classic?

Já už jsem to někde podotkl, že toto byl můj poslední start v klasické kulturistice. Nemám žádné objemové fáze, mým účelem nebylo nabírat svalovou hmotu, ale přirozeně ta výkonnost a svaly jdou trochu nahoru. Já jsem byl ve formě de facto už s 95 kg. Pak to ještě stahovat na 83 kg bylo docela náročné. Já dám na pocity. Letos jsem to chtěl prostě ještě zkusit. Minulý rok jsem se připravoval na Arnolda docela narychlo, navíc jsem měl ještě nějaké nemoci. Neměl jsem z toho proto dobrý pocit, že jsem se nepřipravoval podle svých představ. Tentokrát jsem ale měl zase hodně práce. Ono asi vždycky něco přijde. Myslel jsem, že tentokrát to bude lepší, ale…

Rozhodně si teď chci dát trochu pauzu, odpočinek a od příště už jinde. (úsměv) Takže příští rok závody asi neplánuju. Určitě to ale nebude třeba čtyřletá pauza. Zaprvé už nejsem nejmladší a za druhé by to pak už snad ani nemělo smysl se na závody vracet. Za masters pak už soutěžit nebudu. Chtěl bych do kategorie do 100 kg. Vzhledem k tomu, že teď jsem měl formu už s 95 kg, tak si myslím, že i vzhledem k mé výšce by to bylo ideální. Po úspěchu v klasické kulturistice ale samozřejmě nechci skončit někde mezi posledními, takže proto si chci dát pauzu a připravit se.

Nemrzí vás odchod z této kategorie?

Já jsem se už teď před Arnoldem rozhodoval, zda ještě zůstat v klasice, nebo jít do váhovky. A možná jsem právě tohle potřeboval - tuhle těžkou zkušenost, abych si v tom udělal jasno. Mě už netěšil ten pohled, když jsem se na sebe díval v den závodů, když jsem viděl, co z toho těla zbylo. Tak jsem si řekl: „A tohle už je špatné.“ Není mi líto odchodu z klasiky. Nechci zůstávat někde, kde mě to netěší a kde nemám sám ze sebe dobrý pocit. Já když jsem do klasiků vstupoval, to bylo v roce 2008, tak jsem si řekl, že tam chci zůstat do té doby, dokud z té kategorie nevytěžím maximum. A teď si myslím, že maximum jsem vytěžil. Je čas jít dál.

Jasně, to určitě. Dalo by se tedy říct, že jedna taková vaše životní etapa tímhle končí. Když se podíváte zpětně, dokázal byste říct, co vám klasická kulturistika dala?

Já jsem za možnost závodit v klasické kulturistice rád. Já jsem přetransformoval postavu tak, aby byla estetičtější, líbivější. Řekl mi to i Oleg Zhur. Nemusel jsem se hnát za svalovým objemem, váhou, ale soustředil jsem se na rozvoj svalů a na detaily. Myslím, že toto si málokdo uvědomuje, že ti kluci se mohou soustředit právě na ty detaily.

Na závěr bych ještě rád poděkoval Drůbežářskému závodu Klatovy a.s., který mě během letošní přípravy podporoval, a společnosti Redam Smržice spol. s r.o.