Váš příběh:
Když můžu já, může každý

Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna já se stanu po třicítce propagátorem zvedání železa. Tvrdím, že posilovat a vypadat dobře může každý, jen podmínky a vůli mají lidé různé.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Mé dědičné disproporce mě již od začátku pasovaly do role vyhublého mládence, který sice rád sportuje, ale na jeho postavě to není nijak vidět. Útlá zápěstí, tenké nožičky, skolióza páteře, a když něco naberu, tak tuk na břiše. Zvolil jsem si tedy od začátku cestu střízlíka, který si hlídá jen centimetry v pase a ostatní partie ho prostě nezajímají. Na střední škole jsem sice shlédl všechny díly Rockyho a koupil si permanentku do posilovny, to bylo ovšem všechno. Párkrát jsem tam zašel, snědl tři tvarohy a koupil si menší tričko. Zklamáním bylo, že po týdnu si nikdo ničeho nevšiml. Tím jsem skončil, přišel roční pokus na vysoké škole, kde spolubydlící sice posiloval, ale já se opět nutil jednou za týden sejít schody a zadarmo si zacvičit. Po vojně jsem se vrátil o 15 kg těžší, s pivním břichem a pocitem, že ze mě vojna udělala chlapa. Již tehdy jsem se ovšem přistihl, že mě posilování fascinuje, ale nehodlám pro to nic udělat.

První zaměstnání v kanceláři nasměrovalo mou kariéru spíše mezi hezouny v obleku s konfekční velikostí maximálně L a ramínky, na kterých ani vycpávky prostě nedržely. Sedavé zaměstnání a stres udělaly své a noční přejídání po celodenní honičce přineslo akorát vysoký krevní tlak. Postavu s menší tukovou pneumatikou bezpečně kryly módní košile a kravaty, jejichž nákupem jsem byl posedlý. Každé léto mě popadla snaha o dietu typu "dneska nejím nic", takže se vždy jednalo o zmenšenou verzi stále stejné postavy.

Po deseti letech jsem změnil zaměstnání a našel si práci ve státní organizaci, která spolupracovala s městskou policií. Již první směnu jsem si všiml, že snad každý nějakým způsobem sportuje a posiluje, což, a to bylo pro mě nejhorší, bylo na každém dobře vidět. Zvítězila ješitnost a představa obdivných pohledů nových kolegů na mé budoucí bicepsy mě hnala vpřed. Můj tajný smrtící plán spočíval v nákupu dvou jednoruček o váze 15 kg, jakémsi proteinu, obludném přežírání a tajném cvičením doma hoďku denně. Je zajímavé, že první výsledky přišly poměrně brzy, ovšem ruku v ruce s velkým břichem. Ve svetru vše ještě vypadalo celkem dobře, ale s létem jsem se začal cítit ještě hůře než předtím a centimetrový nárůst na všech partiích nemohl přebít komplex z odstávajícího trička v místech, kde má být pekáč buchet. Nasadil jsem svou letitou dietu, ale cvičil dále.

Jednoho dne mě oslovil kolega se zády, na nichž by mohl přistávat Boeing, a s bicepsy, které měly jedinou starost, a to dostat se z trička ven. Na ten den nikdy nezapomenu. Šli jsme do místní posilovny. Nejsem žádný extrovert a držím se dodnes zpátky a vím, že sám bych tam nikdy nevkročil. Začali jsme pořádně bušit, tak třikrát i čtyřikrát týdně, a já začal konečně dělat to, o co jsem se celé ty roky vlastně pokoušel. Hltal jsem rady místních borců a postupně chápal i takové záhady, že na hrazdě si prostě zátěž nezvýším větším počtem cihliček. Mou obrovskou devizou byly čas, trocha peněz a dobré podmínky. I když kolega zrovna nemohl, pokračoval jsem sám a minimálně dvakrát do týdne jsem si našel čas. Zpočátku jsem měl pocit, že jsem pořád stejný, začínal jsem jako všichni u zázračných přípravků typu SUPER, MEGA a GIGA. Časem jsem pochopil, že je lepší peníze investovat do lepší stravy a později do doplňků.

Čas letěl a já makal s takovým úsilím, že kdykoliv jsem vynechal trénink, srazilo mi to náladu na bod mrazu. Stále jsem si však v širším okolí svou novou zálibu nechával víceméně pro sebe. "Vy cvičíte?" zeptala se mě však po dvou letech zdravotní sestra na pravidelné lékařské prohlídce a mé kulturistické ego vystřelilo na mléčnou dráhu rychleji než ruská raketa. "Trochu," odvětil jsem flegmaticky jako Sly ve svých filmech a byl jsem zralý na EKG.

Ještě téhož dne jsem vletěl do posilovny a naložil si rekordní váhy. Už jsem se necítil jako ten v rohu, ten, co kopíruje ostatní a nesměle sleduje, jestli se mu někdo nesměje. Začal jsem si uvědomovat, že i přes řadu chyb má cesta není špatná. Důkazem byla navíc rapidní změna krevního tlaku a nárůst síly a sebevědomí.

Přišla rodina, přestavba rodinného domku a já si stále dokázal najít čas dvakrát týdně na fullbody. Postupně jsem zvyšoval váhy a vyzkoušel jsem všechny typy tréninků. Dá se říct, že cvičím po celou dobu jen objemový trénink a základní cviky. Roky nepochopitelného huntování těla si ale nesu dodnes. Pět let pracuji na útlé postavě a teprve teď je jako u normálního člověka. Musím však uznat, že jsem našel v posilovně nejen lepší postavu, ale i spoustu nadšenců a kamarádů. Mám docela rád ten pocit, když se mi po čele řine pot a křečovitě svírám činku z posledních sil. Nestarám se o hlasité halekání studentíků ve značkových hadrech a s nekonečnými sériemi na biceps, chodím prostě cvičit.

Z ega se stal životní styl. Jím v podstatě normálně, jen si dám po tréninku sachariďák a na večer protein. Mým prohřeškem je občas sladké a pohybu by to chtělo také víc. Mou slabinou jsou nohy a do budoucna bych chtěl zapracovat na pažích. Vrstevníci se mě ptají, proč to vlastně dělám, a mně se vybaví ta nejsladší věta na světě: "Vy cvičíte?"