Váš příběh: Konec stereotypu

Nejsem posilováním posedlý. Mým životním cílem není vypěstovat hromadu svalů ani překonat světové rekordy. Ale cvičení těla je tou nejlepší cestou pro sebezdokonalování a posílení nejen svalů, ale i vůle.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem, či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Začal jsem cvičit po tom, co jsem přestal s aktivním sportem a přibral po letních prázdninách několik kil navíc. Dříve jsem do posilovny chodil s kamarády, ale nemělo to se cvičením nic společného. Bylo to jen poměřování sil (bench-press!), ve kterém jsem, převážně díky genetice a sportování, končil dobře. Díky těmto návštěvám jsem si ale osvojil základní techniku cviků, a když jsem se chystal opravdu posilovat, měl jsem na čem stavět. S velkým nadšením jsem se vrhnul na sestavování svého tréninkového plánu! Nad tím, že bych si nechal sestavit plán od trenéra, jsem ani neuvažoval. Rád dělám věci samostatně a navíc na internetu je o kulturistice tolik informací, že jenom lenoch si neporadí. Když jsem se prokousal přes hromadu článků pro začátečníky, přes videa a dokumenty, rozhodl jsem se pro naprosto klasický třídenní split, se kterým asi začínala většina z nás.

Sestavoval jsem si ho podle vzoru na fóru a některé věci jsem si přidal, některé zase ubral. Například jsem nedřepoval. Ten cvik mě nebavil (a kdo taky chce mít svalnatý nohy, když stejně většinu roku nejsou vidět), ale sám před sebou jsem se omluvil tím, že je to nebezpečný cvik a dělat ho bez sparinga je nerozumné. Takže nohy jsem cvičil jen velmi málo, jestli vůbec lze počítat stroje a legpress jednou za uherský rok. Taky jsem vynechal přitahování. Je to cvik, který mi dával nejvíc zabrat, a protože jsem neudělal ani dvě série pořádně, vyměnil jsem ho za horní kladku. Zkoušel jsem mrtvý tah, ale kvůli neochotě pořádně si osvojit techniku mi činka neustále dělala modřiny na nohou, proto jsem ho vyměnil za přitahování činky k pasu. Ale i přesto, že můj plán nebyl nijak dokonalý (existuje takový vůbec?), na sebe výsledky nenechaly dlouho čekat. Neříkám, že jsem prošel zázračnou proměnou, ale okolí začalo poznávat, že chodím do posilovny. Znatelně se mi zvětšil obvod rukou a hrudníku, což opticky zmenšilo břicho, které jsem ve cvičení dost zanedbával, protože mě nebavilo. Dokonce jsem shodil několik kilo, zase žádná velká změna, ale stačilo mi to k tomu, abych věděl, že s posilováním jen tak nepřestanu.

Nějakou chvíli mi to šlo dobře. Váhy se postupně zvedaly a technika se pilovala. Ale pak jsem si začal uvědomovat, že se na tréninky netěším, protože jsou stereotypní a nudné. To pro mě byl signál, že musím něco změnit. Jako pokročilý cvičenec (ano, tou dobou jsem se už považoval za pokročilého) jsem ve svém volném čase sjížděl všemožné weby o posilování a věděl jsem, jak důležité je měnit tréninky a cviky. Znovu jsem zuřivě hledal trénink, který mi zaručí ještě rychlejší výsledky při minimální námaze. Zabralo mi to celý víkend, ale v pondělí jsem šel cvičit podle plánu, který měl jednou pro vždy vyřešit všechny moje problémy. Byl jsem přesvědčen, že tento nový split - 8 x 4 série na cvik - prováděný nejlepší technikou se stálou váhou mi obstará postavu Apollóna. Zavrhl jsem pyramidu, kterou jsem cvičil do teď, protože jsem neustále narážel na názory o její neefektivitě. Při rozdělování partií jsem se snažil o zavedení principu antagonismu, takže jsem měl v pondělí záda a prsa, ruce ve středu a nohy a ramena v pátek.

Při cvičení s konstantní váhou jsem musel ubrat. Snažil jsem se o technické provádění cviku, a proto mi kotouče na činkách přibývaly velmi pomalu. Navíc jsem měl velmi nevyrovnané tréninky, pokud jde o náročnost. Pondělní trénink s benčem a mrtvolou se nedal srovnávat s tréninkem nohou, které jsem pořád flákal (sice jsem začal dělat dřepy, ale váha byla opravdu směšná), ale byl jsem přesvědčený o tom, že všechno dělám dobře a že stačí jen vydržet a úspěch se dostaví. Pak přišlo zkouškové období na konci semestru a musel jsem vynechat cvičení na několik týdnů. Potom jsem několikrát byl cvičit a odjel na prázdniny. Popravdě se moje forma nijak výrazně za dobu cvičení nezlepšila a uvědomoval jsem si, že největší progres jsem měl v prvních měsících cvičení.

Po prázdninách jsem začal znovu cvičit bez žádných velkých změn v přístupu. Pořád jsem ignoroval kardio a cviky na břicho jsem dělal velmi neochotně. A asi by se nic nezměnilo, kdybych nevyměnil posilovnu a nezačal si ji platit sám. Když mi vypršela tříměsíční permanentka, stoupnul jsem před zrcadlo a uvědomil si, že nevidím žádnou změnu. Sice jsem zvedal víc a líp, ale k čemu mi to je, když to není vidět? A lhát si, že to dělám jen pro dobrý pocit a pro to, abych byl silný, jsem už nechtěl. A v ten okamžik jsem si řekl, že musím něco změnit. Něco prostě dělám špatně. Ale protože jsem už do té doby četl články, zkoušel tréninkové plány a koukal na videa, bylo mi jasné, že to není cesta, kterou bych měl jít. Zatím jsem neznal správnou cestu (a pochybuju, že ji znám teď), ale věděl jsem, jaké jsem dělal chyby, a že když je nebudu opakovat, budu se jen zlepšovat.

1. Jednoduchá cesta
Jedna z nejpočetnějších skupin článků a hlavně videí se zaměřuje na to, jak posilovat tak, aby svaly rostly velmi rychle a bez větších obětí z mé strany. Každý tvrdí, že stačí, abych dělal to, co mi radí (někteří za tu radu chtějí nějaký ten drobák), a do měsíce mám naposilováno na celý život. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti Vy, ale já po vyzkoušení „super efektivních metod“ tvrdím, že nestojí za nic.

Jakmile jdu do posilovny, musím být připravený, že mě to bude bolet a že budu muset trpět. Když se snažíte vyhnout cvičení, ještě před tím, než začnete cvičit, bude pro Vás lepší zůstat doma.

2. Negativní pohled
Přijde mi, že hromada autorů neúmyslně dělá kulturistice a celkově silovým sportům špatnou reklamu. Vezměte si do ruky nějaký běžný článek. O čem píše autor? O tréninku, o disciplíně, o plném obětování. Tohle všechno je dobře, ale hned po tom bych čekal něco o odměně. Třeba o býčí síle, nadlidském zdraví, vytrvalosti, sebevědomí, úspěchu u žen. Jenomže většinou je na konci varování před nebezpečím úrazu, přetrénováním, bolestmi kloubů a nenápadná reklama na přípravek, který těmto problémům zabrání.

Přetrénování je fenomén, u kterého bych se chtěl pozastavit. Četl jsem o tom nesčetněkrát, každý mě před tím chtěl varovat, ale nikdy jsem se nesetkal s někým, komu by se něco podobného stalo. Popravdě si myslím, že v posilovnách mnohem víc lidí trpí chronickým nedotrénováním! Čím víc budu makat, tím dřív budu tam, kde být chci. Konec.

3. Všechno je to o jídle
Další hojná skupina článků o posilování je o tom, že cvičení je jen o jídle. Četl jsem, že jídlo je 50 nebo 60 % cvičení a jednou jsem narazil i na 70 %! Takže logicky - když odcvičím 18 opakování na záda a na to si dám proteinový koktejl, budu na tom líp než někdo, kdo si těch opakování dá 60?!

Vím, že je to přehnané a nezpochybňuji důležitost stravy, ale bez dřiny Vám z vyvážené stravy a hromady doplňků vyroste jenom pupek (i když... možná ani ten ne).

4. Motivace
Motivace sama o sobě není špatná. Mám na mysli motivační články a motivační videa. Strávil jsem hodiny a hodiny čtením článků a prohlížením videí. Nemůžu říct, že znám všechny, ale není snad video od "Zhasni" (ví někdo, zda ten člověk zvedá?), které bych neviděl.

Každý z nás má nějaký důvod, proč trávíme tolik času v posilovně. Snažíme se pořádně spát a omezujeme se v mnohých věcech. Když už jsem dost motivovaný k tomu, abych to dodržel, nepotřebuju další motivaci. Stačí jenom pořádně makat a úspěch se dostaví. Vidina úspěchu je jediná potřebná motivace.

Rozhodně si nedělám nárok na pravdu a jsem si jistý, že řada čtenářů s tímto nebude souhlasit. Ale podle těchto několika málo věcí jsem změnil svůj přístup k posilování a styl cvičení. Dělám základní komplexní cviky s velkou (v mém měřítku) váhou. Snažím se makat naplno, neodejdu z posilovny v suchém tričku a vidím výsledky! O ničem jiném to není.

A co Vy? Už se Vám povedlo padnout únavou během tréninku? Pro Arnolda to prý bylo běžné...