Váš příběh: Zdraví versus
sportovní úspěchy

Jsem referent vymáhání pohledávek, ale práci nyní budu měnit. Za co, to ještě nevím. Momentálně jsem v pracovní neschopnosti, takže teď taková "žena v domácnosti". :) Životní styl spojený s posilováním mne naučil vážit si sám sebe a nenechat si nic líbit, což ale neznamená přehnané sebevědomí, jak to někdy bývá… Bydlím s přítelkyní, a když zdraví dovolí, budu rád opět tvrdě dřít ve fitku, hrát fotbal nebo mlátit do pytle.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem, či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Od malička mne to táhlo ke sportu, začínal jsem jako většina kluků s fotbalem asi v 8 letech, ale tam jsem se naučil tak akorát běhat. Nevím, jestli to bylo mnou, nebo trenérem, ale prostě všichni jsme běhali za balónem, nikdo nevěděl, co má dělat, ale všichni chtěli dát gól. Takže fotbalu jsem dal vale a díky kamarádovi se dostal k tenkrát ne moc populárnímu sportu - hokejbalu. Tento sport šel časem hodně nahoru a i díky němu jsem se poprvé setkal s činkami. Jako sportovec neumím prohrávat a v dorosteneckém věku okolo 18 let, když jsme hráli extraligu a já byl kapitán, byla zodpovědnost o to větší a já o to víc trénoval. Hrát zápas s horečkou okolo 38 stupňů pro mne nebyl problém, prostě "všechno pro tým". I díky této buldočí povaze jsem se s plnou vervou pustil do posilování.

Většinu z Vás poprvé dostane do fitka nějaký ten film s Arnoldem. Já měl jiný důvod - byla v tom holka. Dostal jsem kopačky a jako nejlepší možnost vybití se mi zdálo chození do posilovny. Můžu říct, že jako způsob, jak ze sebe dostanete tu frustraci a "nenávist", je to super. Ale tady jsem jako každý začátečník narazil. Moje cviky byly klasicky bench-press, bicepsový zdvih s činkou, tlaky s jednoručkami na prsa, tlaky vsedě na ramena a břicho. Ve cvicích na břicho jsem se hodně vyžíval - lavice na sedy-lehy a zdvih nohou ve visu. Techniku nemá cenu popisovat, nebyla žádná, tak nějak jsem se tam klinkal, cítil, že břicho bolí, další den bolely i ruce, takže člověk si řekne "asi dobrý, funguje to..." Pamatuju si plakáty ve fitku, byli tam Ronnie Coleman, Chris Cormier a podobní borci a já, když je viděl v základním postoji, tak první moje myšlenka byla "hlavně nemít na těch zádech ty křídla". Nohy jsem přece nemusel trénovat, měl jsem 2x týdně trénink hokejbalu, o víkendu zápasy, takže sem si říkal, že to je ažaž. Co se týče jídla, tak samozřejmě česká kuchyně, svíčková s knedlíkem, knedlo zelo a ve škole bageta z automatu a "energiťák".

Za tři měsíce tohoto "cvičení" se mi povedlo shodit 3 kila ze svých 75 kg, s kterými jsem začínal, a v tu chvíli mi došlo, že asi něco nebude v pořádku. Ve fitku jsem si nechal napsat první cvičební plán. I když jsem jasně trenérovi říkal, že chci hlavně ruce ramena a záda, dal tam i nohy, takže jsem objevil nové cviky, ale nohy stále nic. Když byl trénink nohou, tak já měl volný den... Trénink mne bavil, váhy jsem mohl pomalu zvyšovat a nabral jsem na 78 kilo, ale samozřejmě se pak vše zastavilo a už jsem se nemohl dostat dál. Tehdy to mohlo být třeba na bench 75 kg maximálka, bicepsový zdvih 25 kg a tlaky na jednoručky byly okolo 20 kg. Naštěstí je ve fitku hodně mudrců, každý to zná a obsluha mi poradila zkusit proteinový nápoj, protože cvičit bez proteinu, to je prý jako "stavět barák bez cihel". Takže přišla koupě mého prvního proteinu a můžu říct, fakt to byl hnus, ale já chtěl jít nahoru, takže jsem ho dobral, do toho jsem koupil i kreatin a dokonce začal cvičit i nohy, tehdy mi bylo asi 19 let a já nabral na, pro mne neuvěřitelných, 82 kilo! Když už si výsledku všímali ostatní lidi, tak jsem začal konečně vyhledávat další informace hlavně okolo tréninku a váhy šly tehdy dost nahoru, ale pořád jsem zaostával u té techniky, byla to katastrofa, ale znáte to - chlapské ego, to asi nemá meze. Cvičil jsem i mrtvé tahy, ale, jak říkám, technika byla hrozná. Ale měl jsem přece bederní pás, takže se mi nemohlo nic stát... Tehdy pro mne byl důležitý výkon a, i když nebyl realistický (hlavně kvůli té hrozné technice), pořád mě to nějak naplňovalo a těšilo. U mrtvoly jsem se dostal na nějakých 170 kg, u dřepu asi na 120 kg a u bench-pressu na 90 kg.

Následky ale přijít musely, způsobil jsem si tříselní kýlu a už v tu dobu mi došlo, že za to může hlavně špatná technika provedení cviků. To si člověk uvědomí, až když leží v nemocnici a potom nemůže minimálně dva měsíce nic dělat. Pro mě to byla hrozná rána, ale alespoň jsem shromažďoval informace o tréninku, dokonce i o jídle a technice cviků. Ve fitku byl nový majitel, naučil mne opravdu skvělou techniku všech základních cviků. Začínal jsem na malých váhách a postupně to šlo nahoru. A tehdy jsem už věděl, že to, co zvednu, je opravdu moje síla bez pomoci kroucení celého těla a podobně. Takže teď to vypadá dobře, vím, jak co cvičit, ale to jídlo... Zase jsem si nenechal poradit a dbal na kvantitu, což znamenalo k snídani 8 - 10 vajíček se šunkou, k svačině protein s tvarohem, k obědu hovězí maso a rýže, k svačině zase protein s tvarohem, k večeři 250 - 400 gramů kuřecího masa s rýží a k tomu piksla kukuřice, aby to nebylo tak suché. A na noc ještě třeba protein s tvarohem. Tohle jsem opravdu spořádal, neměl jsem ani hlad, ale prostě jsem musel, cpal jsem to do sebe a to byla chyba. Vzhledem ke své váze (v tu dobu již asi 85 kg) jsem měl jíst umírněněji, teď to vím, ale je to už je pozdě.

Byl mi diagnostikován zánět střev a do toho alergie na kravské mléko. Podlé mého laického názoru jsem ty střeva prostě přehltil. Samozřejmě to nehážu jen na jídlo, přidal se stres v zaměstnání a už to bylo. U téhle nemoci je problém, že doktoři přesně neví, jak vzniká, jak se léčí, de facto není vyléčitelná, člověk bere léky, aby to "tlumil", ale nikdy nebude žít život jako dřív, je tam dost omezení. Já jsem bojovník, chci to porazit, ale moc se zatím nedaří. S touto nemocí se opravdu špatně cvičí, a když jsem teď nedávno skončil v nemocnici, jelikož mám kvůli této nemoci celkově oslabený imunitní systém, de facto nemůžu jíst žádnou zeleninu ani ovoce, tak jsem si poprvé ve 24 letech uvědomil, že zdraví, dámy a pánové, je opravdu jen jedno. Tahle věta je hrozné klišé, říkají to všichni, donedávna sem nad tím mávnul rukou, ale teď opravdu vidím, že je to pravda. Kromě posilování mě oslovily i bojové sporty, konkrétně thai box. Hodně se mi to líbí, ale kvůli té nemoci se mi třeba teď stalo, že jsem si koupil měsíční permanentku, šel na jeden trénink a pak už nic. Zdraví to nedovolilo.

Naposledy jsem tvrdě trénoval před rokem, měl jsem životní formu, jel jsem objem a dostal se na 90 kg, zvedal největší jednoručky, co tam byly, 55 kg na šikmé tlaky, dřepoval se 140 kg, na bench-press jsem dával 110 kg a toto všechno po 4 opakování. Když si vzpomenu na ty dřepy, ještě teď mne bolí kolena. Ptáte se, jestli jsem třeba používal bandáže? Ne, nepoužíval. A proč? Protože tehdy pro mne zdraví na prvním místě nebylo. Neříkám, že by mi to kolena zachránilo, jen poukazuju na to, jak jsem tehdy uvažoval a co z toho teď mám. Dnes, když tento článek píšu, vážím 69 kg, čekají mě další vyšetření a já jen doufám, že budu moci hrát fotbal a občas si kopnu ještě i do pytle. Článek jsem napsal, abyste se poučili z mých chyb, hodně lidí zřejmě uvažuje nebo cvičí podobně jako já. Takže, jestli chcete dopadnout jako já, směle do toho! :) Neříkám, abyste necvičili, ale poslouchejte svoje tělo, jezte, když máte hlad, cvičte proto, že Vás to baví a ne proto, abyste vypadali jako Ronnie Coleman.